František Tulej (1953, Slovinky SR) nastoupil hned po absolvování základní školy do práce. Dle okolností pracoval střídavě v Elektrozávodě v Krompachu a v železorudných dolech ve Slovinkách, kde nakonec zakotvil na 10 let. S manželkou si ve Slovinkách koupili pozemek a postavili dům, po revoluci však byla těžba v místním dole ukončena a nezaměstnanost v regionu donutila pana Tuleje i s rodinou odejít za prací jinam. Nový domov našli v Brně.
Jan Surmaj (1955, Praha) vyrostl v romské osadě v Kochanovcích na východním Slovensku. Od malička se věnoval hudbě, hrál především na housle a harmoniku. Po vojně se s matkou a bratrem odstěhoval do Neratovic. Ve své muzikantské kariéře, kterou započal na Slovensku hraním po svatbách a vinárnách, pokračoval i v Čechách. Založil vlastní orchestr a zahrál si i v několika filmech. S manželkou vychovali dva syny, rovněž muzikanty.
Mária Lendelová (1944, Telgárt SR) se narodila za války v romské osadě na středním Slovensku a tam také vyrůstala. Od svých šestnácti let žije trvale v Čechách, kam odešla se svým manželem. Pracovala v JZD, v hotelích a restauracích a později i v továrně v Lovosicích. Působila také jako zpěvačka kapely při Svazu Cikánů-Romů na Litoměřicku. Vychovala tři dcery a dva syny, dnes je v důchodu a žije v Lovosicích.
Čeněk Růžička (1946, Liberec) pochází z rodiny kočovných handlířů, která se definitivně usadila až několik let po zákazu kočování. Vyučil se kameníkem, čímž se až do revoluce živil. Podnikal také ve starožitnictví a od roku 1997 aktivně bojuje za práva pozůstalých po romských obětech nacismu. Založil Výbor pro odškodnění romského holocaustu. Za své úsilí obdržel cenu Alice Garrigue Masarykové od velvyslance USA Stephena Kinga.
Agnesa Horváthová (1949, Ondavské Matiašovce SR) strávila dětství v romské osadě na Slovensku, v polovině 60. let se s rodiči přestěhovali do Čech. V 80. letech spoluzakládala folklórní soubor Perumos, s nímž léta jezdila a vystupovala po celé Evropě. Po setkání s Milenou Hubschnannovou se začala věnovat vlastní tvorbě, především psaní povídek a básní. Po roce 1989 byla aktivní v Romské občanské iniciativě.
Jolana Miková (1938, Chrapkov SR) vyrůstala za války na východním Slovensku v muzikantské rodině. Po válce, v roce 1947 se rodina přestěhovala do Rokycan, kam přišli za prací. V šestnácti letech nastoupila do práce v cihelně, pracovala rovněž v Kovohutích a Armabetonu, dvacet šest let působila na dráze v Plzni. Celý život žije v Rokycanech. Vychovala pět dětí. Je již několikanásobnou babičkou a dokonce prababičkou.
Miroslav Zima (1957, Skalica SR) se narodil na Slovensku, krátce po jeho narození se ale rodina přestěhovala do Hodonína, kde i vyrůstal. Vyučil se zámečníkem, protože ho však lákala armáda nastoupil na střední vojenskou školu a v devatenácti letech vstoupil do armády, kde působil do devadesátých let minulého století. Od roku 1995 stojí v čele brněnské organizace Drom. Byl členem Rady vlády pro záležitosti romské komunity.
Margita Lázoková (1945, Brzotín SR) pochází z hudebnické rodiny. Narodila se na Slovensku, v roce 1946 však její rodina odešla do Čech. Studovala střední zdravotnickou školu, kvůli nemoci otce ji však nemohla dokončit. Celý život pracovala jako servírka. V 60. letech byla členkou folklorního souboru Poľana. Angažovala se ve Svazu Cikánů-Romů a po převratu byla také aktivní v Romské občanské iniciativě.
Zdena Grundziová (1962, Frýdlant) se v první třídě přistěhovala s rodinou do Králova Dvora u Berouna, kde žije dodnes. Dlouhá léta pracovala v gramofonce, v dospělosti si dodělala střední školu sociálně právní a začala působit v sociálních službách. Pracovala v klubu Klubíčko, Občanské poradně a jako terénní sociální pracovnice. Již dvanáct let vede sdružení ROMANO DŽIVIPEN. Má dvě děti a je několikanásobnou babičkou.
Karel Holomek (1937, Brno) vystudoval strojní inženýrství na strojní fakultě brněnské Vojenské akademie, kde později působil jako odborný asistent. V roce 1968 odtud byl kvůli výrokům proti sovětské okupaci vyloučen a pracoval pak v dělnických profesích. V 80. letech působil v samizdatovém nakladatelství. Po revoluci byl dva roky poslancem České národní rady, zakládal Romskou občanskou iniciativu, Společenství Romů na Moravě a Muzeum romské kultury.
Ladislav Dudi-Koťo (1938, Snina) se narodil do kovářské rodiny jako jedenácté dítě. Za války byl spolu s rodinou odveden do pracovního tábora v Dubnici nad Váhom, po osvobození se vrátili pěšky domů na východní Slovensko. Po válce byl horníkem v Karviné, později se se svou ženou usadil v Bohumíně, kde pracoval v továrně. Povzbuzen setkáním s Milenou Hübschmannovou začal psát, vydal několik povídek a básní.
Helena Gáborová (1965, Jablonec nad Nisou) po základní škole nastoupila do Strojobalu a od té doby vystřídala několik profesí, mimo jiné působila jako terénní sociální pracovnice v Krásné Lípě. Od roku 2002 žije v Rumburku a pracuje zde jako asistentka prevence kriminality. Je aktivní v místním komunitním životě, v roce 2014 kandidovala do zastupitelstva jako nezávislá za Sdružení pro město Rumburk.
Antonín Gondolán (1942, Brutovce SR) se narodil na Slovensku, když mu byly dva roky, celá rodina se přestěhovala do Čech. Vystudoval konzervatoř a již v době studií hrál s předními hudebními tělesy- s Orchestrem Gustava Broma a Orchestrem Ladislava Štaidla, později skládal pro naše přední interprety. Spolupracoval rovněž s Karlem Gottem a působil v divadle Semafor. V roce 1967 založil se sourozenci populární skupinu Bratří Gondolánů.
Josef Kudrik (1958, Studénka) se narodil do rodiny kočovných handlířů, která byla v roce 1958 přinucena usadit se v Ostravě. Po dokončení základní školy nastoupil do zaměstnání, vykonával však pouze nekvalifikované práce a přivydělával si prostřednictvím podomního překupnictví. V polovině 80. let se rozhodl emigrovat přes Jugoslávii do Ameriky, kde měl příbuzné. Po revoluci se vrátil zpět do Česka.
Olga Fečová (1942, Humenné SR) strávila útlé dětství v romské osadě v Kochanovcích. V roce 1947 odešli s rodiči do Prahy, s příbuznými na Slovensku však udržovali velmi úzké vazby. V Praze se provdala za významného hudebníka Jozefa Feča, se kterým od 90. letech vedla dětský hudebně divadelní soubor. Práci s dětmi se věnuje i v současné době, mimo jiné působí jako asistentka pedagoga na základní škole.
Ladislav Goral (1939, Ihráč SR) vyrostl na středním Slovensku, ve čtrnácti letech však odešel do Prahy, kde začal pracovat v podniku Zemstav. Postupně si dodělal základní vzdělání a vystudoval střední průmyslovou školu. Profesionálně se věnoval i muzice a sociální práci. Po revoluci působil na sekretariátu Rady vlády pro národnostní menšiny a založil občanské sdružení RMosty. Hrál v mnoha českých filmech a seriálech.
Mária Stojková (1950, Belúš SR) je dcerou Roma, který byl olašskými Romy uznáván za romského krále. V době jejího dětství rodina kočovala a otec handloval s koňmi. V roce 1958 přišli do Ostravy, kde byli nuceně usazeni a Mária byla umístěna do zvláštní školy. Po škole se vdala a porodila šest dětí. V roce 1986 jí byla bez jejího vědomí provedena sterilizace, s jejímiž následky se těžce vyrovnává dodnes.
Margita Hlaváčová (1954, Hostovice SR) strávila dětství v romské osadě na Slovensku. V šedesátých letech odešli s rodiči za prací do Čech, na Šluknovsko, kde žije dodnes. Pracovala v Uranových dolech v Tosu a ve Velvetě, dnes je po vážném onemocnění v invalidním důchodu. Ráda by se uzdravila natolik, aby mohla ještě pracovat a přivydělat si na lepší život pro sebe a šestnáctiletou vnučku, kterou má v péči.
Dezider Lacko (1938, Košice) se narodil do hudebnické rodiny. Za druhé světové války přišel v Dachau o otce a dědečka. Po válce se s matkou odstěhovali do Čech, krátce na to byl umístěn do květušínské školy Míru. Vystudoval střední chemickou školu v Ústí nad Labem. Po vojně se vrátil zpět na Slovensko, kde krátce působil jako profesionální voják, poté se živil jako instalatér a pedagog. Po revoluci se angažoval v Romské občanské iniciativě.
Štefan Stojka (1940, Topolčany SR) pochází z rodiny koňských handlířů, kteří do války kočovali. Válka jeho rodinu zastihla na okraji slovenských Topolčan, kde měli provizorní dům. Během války se museli skrývat. Po válce se opět vrátili ke kočování, do Topolčan se však vraceli a zde byli také v roce 1958 násilně usazeni. Později pan Stojka odešel do Ostravy za svou ženou, kde pracoval do pádu režimu jako dělník.
Daniela Cincibusová (1951, Zátoň u Lenory) vystudovala Střední průmyslovou školu stavební a Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor speciální pedagogika. Celoživotně se věnovala pěstounství (z toho 10 let strávila jako pěstounka v SOS vesničce na Chvalčově), celkem vychovala 22 dětí, z toho 15 romských. Po roce 1989 působila jako pedagožka, novinářka a komunitní pracovnice. Nyní je v důchodu.
Gejza Horváth (1948, Písečná) vyrůstal na východním Slovensku v osadě Kolínovce. Pochází z muzikantské rodiny, která jej vedla od dětství k hudbě, ve dvanácti letech hrával s nejznámějšími kapelami na Slovensku. Po absolvování vojenské služby odešel do Brna, kde začal opět hrát. Pracoval jako kopáč pro telekomunikace, vyučoval hru na harmoniku a v Brně si otevřel obchůdek s hudebními nástroji. Od 80. let se věnuje hudbě profesionálně.
Jan Hauer (1947, Olomouc) se narodil do rodiny obchodníka s látkami. Oba jeho rodiče byli odsouzeni za podomní prodej k odnětí svobody a tak strávil několik let v dětském domově. Hned po základní škole začal pracovat v klepárně koberců, posléze rozvážel uhlí na pražském Žižkově či jezdil s autojeřábem. Od dědečka se naučil brusičskému řemeslu a 10 let před revolucí zakotvil na Vinohradech jako brusič nožů a opravář deštníků.
Květa Tůmová Tomášová (1950, Rokycany) vyrostla v Rokycanech. Přestože v dětství toužila studovat práva, podvolila se vůli otce a v patnácti letech nastoupila do zaměstnání. V osmdesátých letech se aktivně angažovala v boji proti diskriminaci. V mládí zpívala se skupinou Rytmus 84. Dlouhodobě se věnuje historii rokycanských Romů a sběrem dokumentů, které ji mapují. Je několikanásobnou babičkou. Má čtyři děti.
Jiří Chramec (1964, Praha) pochází z jedné z prvních romských rodin, které se po válce usadily na pražském Smíchově. Zde také prožil celý svůj život. Když mu byly čtyři roky, jeho rodiče se rozvedli a pak vyrůstal u babičky s dědečkem. Po absolvování základní školy se vyučil zámečníkem a většinu života se živil různými dělnickými profesemi, mimo jiné pracoval na OPBH. Spolu se svou ženou vychoval čtyři děti.
Elena Gorolová (1969, Ostrava) byla v 21 letech, po porodu druhého dítěte, bez vlastního vědomí sterilizována. Když se to dozvěděla, začala spolu s dalšími ženami bojovat za odškodnění nedobrovolně sterilizovaných romských žen v Československu a stala se vůdčí postavou tohoto hnutí. V minulosti byla členkou Rady vlády pro záležitosti romské komunity, nyní pracuje v organizaci Vzájemné soužití. Žije s manželem v Ostravě a má dva syny.
Monika Hejduková (1971, Varnsdorf) se vyučila tkadlenou a třináct let pracovala na tkalcovně ve Velvetě. Později se dálkově vyučila v oboru kuchař číšník, odmaturovala na VOSŠ, obor podnikání a již téměř 20 let podniká v pohostinství. V současné době studuje romistiku na Filosofické fakultě UK v Praze a angažuje se ve spolku Poradna barevné soužití. Je hrdou matku šestnáctileté dcery studující střední školu.
Jozef Miker (1965, Sobranice SR) vyrostl na východním Slovensku, v roce 1977 se s rodiči přestěhovali do Teplic. V patnácti letech nastoupil do dolů, kde pracoval přes třicet let. Od roku 1992, kdy se v Teplicích konal pochod skinheadů, působí jako aktivista. Podílel se mimo jiné na blokádách protiromských pochodů v Janově, Krupce a na Šluknovsku. Podílel se také na vzniku iniciativy Nenávist není řešení a spoluzakládal občanské sdružení Konexe.
Ilona Ferková (1956, Rokycany) nastoupila po základní škole do zaměstnání. Živila se manuální prací. V 80. letech založila pěvecký sbor Amare Neni. V 90. letech pracovala jako koordinátorka česko-romské mateřské školky v Rokycanech. Založila sdružení Asociace romských žen zaměřené na podporu romských žen, rodiny a výchovy. Patří k nejvýraznějším představitelům romské literární generace 90. let 20. století.
Emílie Horáčková (1964, Praha) vyrůstala v Praze v rodině svého strýce. Brzy se osamostatnila a založila vlastní rodinu. V dospělosti vystudovala obor sociální pracovník v prostředí etnických minorit na Evangelické Akademii v Praze. Působila jako sociální pracovník v Mimoni, kandidovala na kandidátce Strany zelených v Libereckém kraji za Stranu rovných příležitostí (SRP). Je členkou romské ženské skupiny Manusha. Žije v Mimoni.
Michal Čonka (1935, Piskorovce SK) vyrůstal na východním Slovensku, po válce se s rodinou přestěhovali do Čech. Před vojnou se nakrátko vrátil na Slovensko, odkud pak odešel do Ostravy. Vyučil se zámečníkem, vystřídal různé profese, mimo jiné pracoval 15 let jako řidič autobusu. Na Ostravsku zakládal krajskou pobočku Svazu Cikánů-Romů. V polovině sedmdesátých let byl z politických důvodů nucen emigrovat do Německa, kde zůstal 21 let.
Zdeněk Guži (1949, Brno) strávil dětství v obci Súdovce na Slovensku. Vyučil se elektrikářem, po vojně v Čechách zůstal v armádě, kde sloužil celkem třicet let. Dodnes je politicky aktivní, po roce 1989 byl předsedou okresní organizace ROI a v letech 1990-92 poslancem České národní rady. Později ještě kandidoval v senátních a parlamentních volbách. S rodinou žije v Havlíčkově Brodě a učí na škole v Jihlavě.
Ladislav Baláž (1957, Karviná) se vyučil důlním mechanizátorem, živil se jako profesionální řidič. Po revoluci působil v Romské občanské iniciativě, od konce 90. let se angažuje v boji proti násilí z nenávisti. Kvůli výhrůžkám fyzickou likvidací byl nucen emigrovat do Velké Británie, odkud se po letech vrátil, aby pokračoval v boji proti rasistickým útokům na Romy. Byl zmocněncem rodičů malé Natálky v případu žhářského útoku ve Vítkově.
Matěj Šarközi (1948, Čaradice SR) vyrostl v romské osadě na Slovensku. Vystudoval střední zemědělskou školu. Po vojně, kterou absolvoval v Písku, zůstal v Čechách. Do roku 89 pracoval v dělnických profesích, vedl dětský pěvecký soubor a působil ve Svazu Cikánů-Romů. Po roce 89 působil jako romský poradce a terénní sociální pracovník. Byl rovněž členem Meziresortní komise – později Rady vlády pro záležitosti romské komunity.
Michal Hučko (1951, Hostovice SR) strávil dětství v romské osadě na Slovensku ve velmi nuzných podmínkách. V šedesátých letech odešel jeho otec za prací do Čech, na Šluknovsko, později se za ním přestěhovala celá rodina a v Čechách již zůstali natrvalo. Velkou část svého života pracoval na pile, několik let po Sametové revoluci však přišel o zaměstnání a následně i o dům. Nyní je v důchodu. Se svou manželkou Irenou vychoval pět dětí.
Věra Cinová (1955, Hořice) vyrůstala od svých 9 let v dětském domově. Vyučila se pomocnou kuchařkou. Na počátku sedmdesátých let odešla do Prahy, kde se stala životní partnerkou předního romského spisovatele Emila Ciny. Spolu se starali o údržbu budovy Českého rozhlasu v pražském Karlíně a ve volných chvílích spolu tvořili. Psali především pro děti s vědomím, že udržení a rozvoj romského jazyka je v rukách právě té nejmladší generace.
