Gáborová Helena

Helena Gáborová (1965, Jablonec nad Nisou) po základní škole nastoupila do Strojobalu a od té doby vystřídala několik profesí, mimo jiné působila jako terénní sociální pracovnice v Krásné Lípě. Od roku 2002 žije v Rumburku a pracuje zde jako asistentka prevence kriminality. Je aktivní v místním komunitním životě, v roce 2014 kandidovala do zastupitelstva jako nezávislá za Sdružení pro město Rumburk.

Výpověď pamětnice, jejíž rodina pochází z východního Slovenska, z oblasti Zemplína. V sestřihu životopisného rozhovoru se dotýká následujících témat: život na Slovensku v poválečném období; postavení Romů v československé/české společnosti; problematika vzdělávání v komunistickém Československu; dopady socioekonomické transformace na romskou menšinu po roce 1989; projevy diskriminace; posilování extremistických postojů určité části české společnosti po roce 1989.

Rozhovor nahrála Eva Zdařilová 19. 8. 2016 v Rumburku.

Délka původní nahrávky: 1 hod 7 min.

Je to dřina, ale stojí to za to

Moje babička měla velmi těžký život. Když přišla do Čech, pracoval můj děda na nádraží, kde pokládali a opravovali koleje. A babička se starala o domácnost. Maminka pracovala už od 14 let. Vyrostli jsme vlastně za komunismu. Vyrostli jsme v tom. Ale myslím si, že jsme byli slušní lidé, protože jsme byli pracovitý. Bydleli jsme celý život na vesnici. Mojí mamince pomohli, dostali jsme byt, dali práci mámě i nám dětem. Takže takový ten těžký život, to znám především z babiččina vyprávění. Ona podporu nikdy neměla. Pracovala úplně jinak, ráno vstávala a domů přišla až večer. Přitom měla tři děti: mojí maminku a ještě jednoho syna a dceru. Byly dohromady tři. A to mi věřte, ona chodila ještě na pole. Pracovali až do večera. Chodili vykopávat brambory a podobně. Chodila také k Židům. Ona jim říkala Židé, ale byli to policajti a do dneška nevím, proč jim tak říkala. U nich také pracovali, aby měli co dát svým dětem najíst. Dřív to tak bylo, bylo vám 15 let, skončila jste školu a musela jste jít pracovat. U mě to bylo stejné. Skončila jsem školu a nikdo se mě neptal, jestli se chci vyučit, nebo jestli chci něčím být. Nikdo se mě na nic neptal. Padlo mi 15 a šla jsem. Ani jsem nevěděla, že jsou nějaké školy. Já jsem si myslela, že se muselo jen pracovat, a tak jsem pracovala. Řekla bych, že tu pracovitost má asi po mámě.

Když jsme přišli do školy, seděly zvlášť české děti a zvlášť cigánské děti. České děti se učily, cigánské děti se neučily. Ty dostaly pastelky, papíry a to bylo všechno. Nás učila číst, psát a počítat školnice. My jsme nechápali, proč to tak bylo. Když se konaly nějaké slavnosti, tak to jsme těm učitelům a řediteli byly jako cigánský děti dobrý. Protože cigánský děti od malička dobře zpívají, dobře tancujou. My to máme v sobě. Tak na to jsme byli dobrý. To pak stáli Cigáni v první řadě a Češi až ve druhé. Ale abychom se vzdělávali, nebo se něčemu naučili, to se nám nedařilo. To až když jsme přestoupili na školu na Smiřovku, tam se nám začali věnovat. Najednou nás ti učitelé začali učit. My jsme byli překvapení, co se to děje. Tam nás neučili, tady se nám najednou věnují. My jsme jim to vyprávěli, že nic neumíme. Že umíme díky školnici trochu číst, psát apod., že nejsme zas tak hloupí. Ale nedokázali jsme třeba pořádně napsat diktát, měli jsme ho samou chybu. Ani naši rodiče to neuměli. Nás neměl kdo učit. Dřív děti nechodily do školy, chodily pomáhat. Moje babička bydlela i s dědou na Slovensku. Děda pálil cihly, chodili k sedlákům pracovat na pole, dělali až do večera, ale ne za peníze, jen za chleba, máslo a další jídlo pro své děti.

Dneska vám to řeknou přímo: "My nepotřebujeme Cigány!"

Po revoluci bylo nejhorší, že lidé přišli o práci. Kam půjde pracovat Cigán? Dneska si lidé navíc mohou vybírat. A nemůžete s tím nic dělat. Dneska vám to řeknou přímo: "My nepotřebujeme Cigány!" Mně se to také stalo. V Jablonci. Nevzala mě jen proto, že jsem Cigánka. A nemohla jsem nic říct. Dala mi razítko a šla jsem. Někdy, když jsme dostávali od úřadu práce takové ty papírky, se kterými jsme museli jít do té fabriky, tak jejich účetní ani nepřišla dolů. Razítko měl u sebe už samotný vrátný. My jsme přišli žádat o práci a on nám řekl, že žádnou nemají. Nechal si dát ten papír z úřadu práce, dal na něj razítko a šla jsem domů. Nikdo se mě přitom neptal: Chceš vůbec dělat? To neexistovalo. Myslím si, že hodně lidí a Cigáni především si zvyklo na úřad práce. To odmítání je odradilo. Přišli o ten návyk chození do práce. Zvykli si, že nemusí vstávat. Řekla bych, že to je moc špatný. Jsou pořád doma a někteří vám řeknou, že pracovat nemusí. On půjde na úřad práce, on se nemusí učit. To je moc špatné, protože ty děti to u svých rodičů vidí. Kdyby byla práce, tak by ty děti viděly, že jejich rodiče ráno vstávají do práce, že se z níodpoledne vracejí. Byly by pak jiné i ony. Proto tu revoluci hodnotím kladně jen pro někoho. Pro nás ne. Lidé přišli o práci. A to ne jen Cigáni, pozor! O práci přišli i Češi, kteří dělali i dvacet let a najednou rána. Propustili je a najednou byli bez práce. Lidé, kteří byli zvyklí pracovat. To si člověk nedokáže představit. Já vím, jaké to je, být bez práce, takže já je chápu. Pro mě proto vzdělávání a práce znamenají v mém životě hodně. Takhle bych to řekla.

S občanstvím (při rozpadu Československa – pozn.) jsme měli trochu problém, protože naše maminka se narodila, v Humenném, okres Humenné. Když jsme pak potřebovali čistý rejstřík, tak tam bylo uvedeno, že se naše maminka narodila na Slovensku. Takže jsme museli jet do Prahy na slovenské velvyslanectví, aby jí vystavili pas a občanku. Já jsem tam měla uvedeno Humenné, i když jsem tam v životě nebyla. Musela jsem mít trvalý pobyt v Humenném. Já jsem se divila, kde to je. Ale museli jsme to tak mít. Pro Cigány to byl problém, protože když se jejich rodiče narodili na Slovensku, tak museli mít i oni slovenské občanství. I já jsem měla rok nebo dva roky slovenské občanství. Přestože jsem se narodila v Čechách, musela jsem mít slovenský pas a občanku a trvalý pobyt jsem měla uvedený na Slovensku, v Humenném. Kvůli mámě, která se tam narodila. Takže to byl pro Cigány problém. Muselo se to jet vyřizovat až do Prahy. A všichni Cigáni, jejichž rodiče se narodili na Slovensku, museli najednou mít slovenské občanství. Nechápali jsme, proč, když jsme se narodily jako děti už tady v Čechách. Prý kvůli tomu, že se rodiče narodili na Slovensku. Museli jsme mít nejen slovenské občanství, ale i trvalý pobyt. Já ho měla tady i na Slovensku. Měla jsem pas i občanku a tam byl trvalý pobyt Humenné, i když jsem tam z životě nebyla. Ale musela jsem to tak mít. Když jsem se na úřadech ptala, proč to tak je, tak mi říkali, že kvůli mamince, protože se tam narodila. Museli jsme to tak mít rok, nebo půl roku, potom se to nějak změnilo. To už nevím, vláda asi něco udělala, aby už to tak nemuselo být. Tak jsme si vyřídili české občanství. Ale museli jsme k tomu mít doklad, museli jsme si nechat udělat českou občanku s trvalým pobytem. Když jsem měla trvalý pobyt na Slovensku, tak jsem tady od státu nemohla brát na děti žádnou podporu. A měla jsem tři malé děti. Byla jsem opravdu nešťastná, až jsem brečela. Já byla samoživitelka, byla jsem s dětma sama. Tak jsem svoje děti musela dát napsat na mámu. Nechtěla jsem svoje děti dát mámě, to ne. Nechtěla jsem s tím souhlasit. Říkala jsem, že svoje děti mámě nedám, že i když je to moje máma, tak děti jsou moje a ne její. Ale musela jsem to udělat, abych je uživila. Na úřadě mi poradili, že není nutné jí je dát do péče soudně. To by se mi vůbec nelíbilo. Uzavřeli jsme nějakou dohodu tak, aby mohla rodinné přídavky brát ona. Já nebrala ani korunu. A když jsem šla k doktorovi, musela jsem to zaplatit. Neměla jsem tu v tu dobu nárok na nic. A to jsem se narodila tady v Česku. Rozdělení Československa tak pro mě bylo dost zklamání. Protože zase vidíte, že na tom pikali opět Cigáni. Zase jsem pikala, přitom úplně zbytečně, protože jsem se narodila v Čechách. Jenom kvůli tomu, že maminka se narodila na Slovensku. No ale nakonec vláda přišla na to, že to tak opravdu nejde, nebo já nevim, co je k tomu vedlo, že najednou i ti, co se narodili v Česku, mají nárok na české občanství. Byli jsme za to rádi. Já i bráchové jsme si to hned vyřídili.

Lidé, které jsem považovala za přátele, křičeli: "Cikáni do plynu!"

V životě jsem neviděla něco takového, jako když tu na Šluknovsku byla v roce 2011 demonstrace. Něco takového vidíte jenom v televizi. Nemáte ponětí, co to s váma udělá, dokud to nezažijete. Najednou se to tady v Rumburku z ničeho nic objevilo. Pustili nás tenkrát z práce domů dřív s vysvětlením, že se tady něco koná. Neměla jsem ponětí, o co šlo. Najednou se všichni objevili na náměstí, začaly lítat vrtulníky, všude byli policisté a těžkooděnci. To bylo jak ve válce. Když ten dav těch lidí pak naběhl tady k panelákům, to bylo jako kdyby opravdu začala válka a oni vás sestřelili. Jako kdyby vás z ničeho nic zmlátili, zbili. A vy jste nic neudělala. Jenom kvůli tomu, že jste černá. Jenom kvůli tomu, že máte jinou barvu pleti. Ale přitom když se říznu, tak mám úplně stejnou krev jako ten bílej. Mám ji stejně červenou. Já nevím, proč se to stalo. Ty lidi nikomu neubližovali, nic jim nedělali. A demonstrovali lidé, kteří vás denně zdravili a myslela jste si o nich, že jsou vaši přátelé, že to jsou kamarádi. Ale na náměstí křičeli: Cikáni do plynu! Tak to mě velmi vzalo. V životě na to nezapomenu. Ta demonstrace mě strašně změnila. A změnilo to tady v Rumburku hodně věcí. Víte, Rumburk už není takový jako býval. Oni za váma ti lidé chodili, ti kamarádi, a říkali: Na tebe to neplatí, protože ty pracuješ, ty jsi slušná. Ale není to pravda, já jsem taky Cigánka. Takže jestli budou chtít do plynu posílat Cigány, tak na mě to platí taky. Já nejsem o nic lepší, já jsem taky Cigánka. Ať mi neříkají, že já jsem jiná. Já nejsem jiná, já jsem stejná jako oni. Oni nemají možnost pracovat, a že já zrovna to štěstí mám, že mám práci? Tak bohužel, ale já to takhle brát nemohu. Hodně mě to změnilo. Hodně moc. A je to teď zvláštní pocit, jak vás ti lidé začínají zdravit. Ale pak se na to přišlo a omlouvali se nám. Že to bylo zbytečné. Ale ve mně už to zůstane. I když umřu, tak to ve mně zůstane. Kdyby nebylo těch policistů a těžkooděnců, tak tady Cigány v tu chvíli snad i zabili. Byl to dav. Šli tam k pekárně, kde napadávali slušné, pracovité lidi. Jenom kvůli tomu, že se někde na zábavě pohádaly a popraly děti. Byli to kamarádi, kteří se potom nakonec udobřili a přátelí se do dneška. Tak proč ta demonstrace?

Bylo to pro mě hodně bolestivé. Já strašně moc děkuji české policii. Strašně moc. I těm, kteří přišli z Prahy, z Ostravy. Jsem jim velice vděčná. Protože oni nás opravdu chránili. Tady jsem pozorovala z okna, jak jim nešlo nastartovat auto. A ten jeden policista za jízdy skočil do auta, ale nešlo jim nastartovat. A protože tam demonstranti napadávali obyvatele jednoho domu, tak on nechtěl čekat, než to auto nastartuje, a utíkal pěšky. Já jsem z něho byla tak nadšená. Škoda, že toho policistu nepoznám, protože bych mu chtěla poděkovat za to, jak těm Cigánům utíkal pomoct a nečekal na to, až nějaký auto nastartuje. Já jim za to opravdu moc děkuju. Bránili nás. A stáli tam celou dobu, aby nepustili ten dav, který chtěl ty Cigány zmlátit. A co bylo taky hezké, že v těch třech panelácích, které demonstranti napadávali, bydlí i Češi, kteří se svých sousedů také zastávali. Ptali se demonstrantů: Proč to děláte? Co to děláte? Však tady bydlí slušní Cigáni. Co vám udělali? Zastávali se jich. To bylo také moc hezké. Že nešli proti sousedům. Protože s nima bydlí a vědí, jak žijí, a že to, co o nich říkají, je nesmysl. To pro mě byl hodně silný zážitek. A je to na celý život. Tam jste poznala, kdo s vámi opravdu cítí, a kdo si na vašeho přítele jenom hraje. V takový situaci poznáte pravé kamarády. Já jsem poznala opravdu tady z Rumburka ty pravé kamarády, kteří nešli do toho davu a nekřičeli: Cigáni do plynu a takovýhle urážky a nadávky. Stáli za mnou a říkali mi, ať si z toho nic nedělám. Dokonce naopak ještě na své lidi nadávali. Tam jste poznala, kdo je opravdový přítel. A jsem ráda, že jich je opravdu dost takových. A u těch, o kterých jsem si myslela, že jsou dobří lidé, jsem se spálila. Teď už jsem opatrná.

Vždycky musím být lepší než můj kolega

Mně stát pomohl, protože dával mým dětem najíst, když jsem nemohla pracovat. Děti byly malé, byla jsem sama. Teď to státu vrátím tím, že budu slušný člověk a budu poctivě pracovat. Na úřad práce já nechci.

Doprovodné texty

Chodím do práce, ale vždycky musím být lepší, než můj bílý kolega. Protože jsem Cigánka. Víte, já nebudu říkat Romka, já jsem celý život Cigánka, nestydím se za to. Mám Cigány rodiče, i já jsem Cigánka, já se za to nestydím. Musela bych se stydět za to, kdybych nepracovala, kdybych kradla, tak za to bych se musela stydět, ale já se stydět nemusím, já pracujii. Chodím do práce. I když jsem nemocná, vezmu si léky a do práce jdu. Já nemarodím, nikdy. Já do práce vstanu a jdu a můj manžel to má také tak. I když je nemocný, nebo zdravý. On pracuje u města už 15 let a nikdy nemarodil. Takže jsme slušní lidé. Ale musíme se pořád snažit. I když jste dobrá, tak stejně musíte o ten krok být vždycky dál, a musíte venku pracovat víc než váš kolega, protože jste Cigánka. Já musím pořád dokazovat, že nejsem špatný člověk, že opravdu umím pracovat, že umím chodit do práce, že moje dcera umí chodit do školy, že není hloupá. To je to, co mají Cigáni těžké. My furt musíme něco dokazovat. A když za váma někdo přijde a pohladí vás po rameni a řekne vám, že jste dobrá, je to pro mě krásná odměna. To vám jako dodá takovou sílu, že si řeknete: Jo, stojí to za to! Je to dřina, ale stojí to za to.

Já pracuji jako asistentka prevence kriminality. Já jsem tady pro pořádek. Jsem tady hlavně i pro ty cigánské rodiny, kde mají nějaké problém. My tady v Rumburku nemáme velkou kriminalitu u Cigánů. Ani tu nemáme cigánské ghetto. Tady jsou dobrý a slušní Cigáni. To víte, v každém je něco. Nejsme všichni stejní, ale ať je člověk bíly, nebo černý, každý někdy trochu zlobí. Je úplně stejné, jestli upozorňuji českého občana, aby nepil na veřejnosti, což zakazuje v Rumburku vyhláška, nebo jestli upozorňuji Cigána. Zlobí všichni stejně. Není pravda, že by Cigáni zlobili víc. Musíte si udělat respekt. A především musíte být svá. Nesmíte se před Cigánem povyšovat, že jste někdo jen proto, že máte uniformu. Není to pravda. Je to jenom uniforma. Ale já jsem pořád ten stejný člověk. Já patřim k nim, jsem Cigánka. A když vstupuji do rodiny, kde je nějaký problém, tak nemluvím česky. I když tam stojí můj český kolega, tak nemluvím česky. Začnu mluvit cigánsky. Nás učili rodiče vždycky mluvit cigánsky. A já se svýma dětma mluvim cigánsky, aby také uměly. I když to je zajímavé, že s nejmladší dcerou jsem cigánsky nikdy nemluvila, ale s těma třema staršíma ano. Takže já umím cigánsky a když přijdu do rodiny, začnu komunikovat cigánsky. Já jim to lépe vysvětlím, než kdybych začala mluvit česky. Protože to by se se mnou ani nebavili. To by řekli rovnou, že ne. Oni jsou někteří hned rázní: Ty si na něco hraješ. Tam musíte být svá. A nesmíte se nad Cigánama povyšovat. Nikdy. Víte, pořád si musíte pamatovat, že patříte k nim. A oni pak poslechnou, nikdy není problém. Já musím potom jít ven a vysvětlit kolegovi, co jsem tam říkala. Takže se potom opakuji, protože on neví, o čem byla řeč, a je třeba to zapsat do našeho notýsku, co se stalo. Nebo když nás tam někdo pošle, když byl nějaký hluk, někdo měl napříkad narozeniny a zpívali dlouho do noci, což neměli, protože rušili noční klid, tak já jsem tam vstoupila, řekla jsem, že to tak dělat nesmějí, pro příště ať jsou klidnější. No a venku jsem to vysvětlovala buďto svému mentorovi nebo svému kolegovi. Takže taková je to práce.