Paměť Romů

Ladislav Baláž (1957, Karviná) se vyučil důlním mechanizátorem, živil se jako profesionální řidič. Po revoluci působil v Romské občanské iniciativě, od konce 90. let se angažuje v boji proti násilí z nenávisti. Kvůli výhrůžkám fyzickou likvidací byl nucen emigrovat do Velké Británie, odkud se po letech vrátil, aby pokračoval v boji proti rasistickým útokům na Romy. Byl zmocněncem rodičů malé Natálky v případu žhářského útoku ve Vítkově.

Výpověď aktivisty, jehož rodiče pocházejí z východního Slovenska, oblast Zemplín. V sestřihu životopisného rozhovoru hovoří především o své aktivistické činnosti, dotýká se však i následujících témat: romský odboj za druhé světové války; poválečná migrace romského obyvatelstva ze Slovenska do českých zemí; postavení Romů v československé/české společnosti; rozvoj občanských a politických aktivit Romů po roce 1989; dopady socioekonomické transformace na romskou menšinu po roce 1989; migrace z českých zemí do zahraničí po roce 1989; projevy násilí z nenávisti po roce 1989.

Rozhovor nahrála Markéta Hajská 18. 11. 2017 v Orlové.

Délka původní nahrávky: 1 hod 6 min.

To byly útoky, které byly beztrestné

Mé jméno je Ladislav Baláž, narodil jsem se zde, v Moravskoslezském kraji, v okrese Karviná. Rodiče pocházejí ze Slovenska z Michalovec. Do školy jsem chodil zde do Orlové, dětství jsem také prožil zde v Orlové. Tatínek byl partyzán, v 17 letech vstoupil k partyzánům na Slovensku. Československá armáda tlačila na Němce, tak táta chtěl utéct k partyzánům. Chytli ho Ukrajinci i s dalšíma kamarádama a dali je do takového kempu, kde byli zajatci. Když už byl postup, tak je Ukrajinci chtěli prostě zastřelit, ale den předtím, jak nám táta vykládal, utekli a schovali se do zemljanky. Další den už tam byli Rusové i s Československou armádou, tak z ní vylezli a táta vstoupil do armády.

Když pak byli na Slovensku, z armády vystoupil. Byl mladý a dozvěděl se, že tu jsou šachty, tak místo vojny podepsal, že půjde sem na šachtu. Pracoval na šachtě a s matkou se sem nastěhovali. Já jsem se narodil už tady. Dva sourozenci se narodili na Slovensku, ještě chvála Bohu žijou, jsou tady. V šedesátých a sedmdesátých letech jsme šli do učení, já, bratr a sestra. Sestra šla jako kuchařka, ta už bohužel zemřela, bratr šel taky, ale ten šel jako mechanik pro VOKD, protože většinou tu byly v ostravsko-karvinském revíru šachty, a já jsem šel jako důlní mechanizátor.

Na tom učilišti to nebylo lehký. Tam se taky dívali, že: „Á, jeden Rom...“ Tak byla tam šikana a nadávání, ale zas tam byli dobří učitelé. Když už jsem prošel, tak táta chtěl, abych ještě dělal nástavbu, ale máma se zase dívala na to, že je nás mnoho a je třeba živit – že jsem vyučený a je zapotřebí už jít do práce. Já jsem ale stejně nenastoupil, protože přišla vojna. Z vojny jsem přišel a měl jsem vojenský řidičák, tak hned do ČSAD. Byl jsem mladý kluk, tak mě bavilo řídit auta.

Romové většinou pracovali na šachtách, v technických službách, tenkrát byla domovní správa – opravovali byty, baráky opravovali, prostě udržovali města tak, jak se má, dělali to řádně. Soužití bylo skvělý, protože nikdo neměl odvahu říct někomu, že je prostě černej.

„Něco se děje!“

Na ČT1 byly zprávy, akorát jsem vstával na směnu, to bylo půl pátý ráno, a tam ukazovali, že policie zasahovala proti studentům, ale to bylo den potom. Manželce říkám: „Něco se děje, tak se dívej na zprávy a odpoledne jsem doma ze šichty.“ No a pak už, jak byl víkend, tak jsem se neodtrhl od televize. Potom už jsem kontaktoval kluky z přípravného výboru ROIky. Po směně jsem sedl do auta a jel jsem do Bílovce, kde jsem sháněl Janka Horvátha. No a tam jsme se setkali a začali jsme prostě blábolit, co se bude dít a jak. Už jsme taky věděli, že to půjde k horšímu s Romama, to už jsme věděli dopředu, takže jsme všem říkali, aby ti, co nemají dokončené školy, aby si udělali nějakou večerní školu a tak.

Tak jsme něco dali do kupy a napsali jsme Emilovi Ščukovi. Ten nás pozval do Prahy, tam jsme připravovali dokonce i romský sjezd, kde se potom volili zástupci Romů a celý výbor.
Víte, majorita volala: „Romové, pojďte s námi“, my jsme do toho šli. Únor, březen roku 1990 se zvolil výbor a já jsem dostal na starost kulturu, romskou kulturu jsem zastupoval. Byl jsem tajemníkem za okres Karviná. Jezdil jsem do Prahy a vnímal jsem, že se něco mění k dobrému, ale když se rozdělila republika v roce 1993, tak všechno šlo do úpadku. Romové si museli vyřizovat občanství a veškerá komunita, naše, která tady žije, začala nadávat: „Jak budeme jezdit na Slovensko? Tam budou hranice.... Jak budeme vyřizovat pasy anebo občanství?“

Úpadek ROIky si pamatuju. Po Emilovi Ščukovi to přebral Štefan Ličartovský a ten nechal nácky, prostě toho Sládka, v předvolební kampani před naším šotem, romským. My jsme mohli jít dřív do toho šotu, ale on prostě nechal nácky. Buď tam byla, nevím, nemůžu mluvit o tom, jestli to byla domluva, nebo nějak jinak řešené, a pak už Romové začali tlačit, nelíbilo se to. A to začal ten úpadek, Romové tomu přestali věřit.

Když jsem nahlásil na policii, že budu u bratra, během deseti minut u něj byli náckové

Zhoršovat se to začalo po první vraždě, Berkyho, to byl rok 1993, a pak po Helence Bihariové. Kdo měl soukromý majetek nebo pozemek, dal zákaz vstupu, a kde viděli Roma, tak ho zmlátili nebo zmordovali tak, že byl těžce nemocen, ale nikdo nebyl souzen. To byly útoky, které byly beztrestné. No a mě to štvalo, že se nikdo neangažuje, tak v mém městě, kde se stal taky závažný čin, šlo o úmrtí, zavraždění Milana Lacka, jsem se začal angažovat. K případu jsem se dostal, protože Milan Lacko byl můj švagr. Každý o mě věděl, že tady něco dělám, že jsem členem ROIky a mám nějakou funkci, tak přišli za mnou a: „Dělej s tím něco!“, a tak já jsem to nahlásil do té rady, do mezirezortní komise.

No a pak už šel úřad proti mně: Co to dělám, proč se angažuji, že do toho mi není nic, ať do toho nestrkám nos, že budu mít problémy a takový věci.

Šlo o to, že on šel pro děti, které byly u babičky, a když se vracel s dětmi od babičky, tak ho napadli skinheadi, dokopali ho tam, a pak policie řekla, že ho přejelo nákladní auto. Já jako bývalý řidič v ČSAD, jsem věděl oč jde, tak jsem se angažoval. Nakonec to dopadlo tak, že to byli skini a chtěli to hodit na ten náklaďák.

Byl jsem zatlačen ke zdi tím, že mi posílali výhružné dopisy – věděli, kam děti chodí do školy, že mi vypálí barák s celou rodinou. Nespali jsme doma s rodinou, když jsem nahlásil policii, že budu u bratra, během deseti minut ti náckové byli u bratra. Když jsem nahlásil policii, že budu u sestry, na té a té adrese, během deseti minut tam byli náckové, protože tam byl určitý svazek těch policajtů a nácků – někdo musel podávat těm náckům zprávu... Tak jsem napsal do European Roma Right Center, kontaktoval jsem se s člověkem, byl to Markus Pape, který byl jejich zmocněnec v České republice, konzultovali jsme spolu a nakonec mi ERRC poradilo, abych opustil Českou republiku.

Nechtěl jsem, protože jsem měl šest malých dětí, a jít někam do neznáma, to bylo pro mě něco jako smrt. O sebe jsem strach neměl, ale o malé děti, šest malých dětí, takže já jsem to musel udělat.

Azyl jsem dostal po třech měsících

Přišel jsem v devadesátým osmým do Doveru, tam jsem vypovídal sedm hodin v kuse na emigračce, kde se mě vyptávali z jakých důvodů, co mě k tomu vedlo a co jsem dělal v Český republice, to bylo takový těžký pro mě. Pak mě pustili, ubytovali mě na hotelu v Doveru. Po třech dnech pro mě přijel advokát, dostal jsem byt v Londýně, tam mě totiž přestěhoval ten advokát, abych mu byl poblíž. Azyl jsem dostal po třech měsících, ale s tím, že mi nevrátili pasy, abych nemohl odjet domů. Pasy mi vrátili až po pěti letech. Po půl roce jsem šel na univerzitu a tam jsem studoval lidská práva a humanitu a úspěšně jsem prošel. Založil jsem organizaci pod názvem „Europe Roma“. Po čtyřech měsících byla volba, tak mě zvolili předsedou.

Udělali jsme překrásnou věc, dodnes na to vzpomínám a rád bych to udělal i tady v České republice. Pod názvem Civil right movement jsme požádali organizace, soukromé osoby, jestli přispějou na autobus. Objednali jsme deset autobusů a jezdili jsme po všech městech v Britanii až po Irsko, protože tam zavedli vouchery (poukázky) – azylantům přestali vyplácet peníze. Demonstrovali jsme před obchoďákama, udělali jsme takovou petici, nechávali jsme si zavolat manažera, aby podepsali, že nesouhlasí s voucherama, a my jsme to odesílali na ministerstvo vnitra. Po třech měsících, kdy jsme posbírali veškeré petice z měst, byly vouchery zrušené.

Na základě mé práce v Británii, mě pozvalo ministerstvo vnitra a královna Alžběta II. na memorial holocaustu. To bylo poprvé v historii, kdy se zúčastnila i královna. Byl jsem tam pozvaný za romskou organizaci, jako zástupce Romů ve Velké Británii.

Těžce se mi na to vzpomíná, protože jsem to viděl osobně

V 2008 jsem přijel do České republiky za synem, který si zde našel manželku, v Havířově. Tak jsem za ním přišel na měsíc. Den před mým příjezdem byl napaden Jaroslav Horváth – tři auta mu zablokovaly cestu, vylezli, zkopali ho a golovým klíčem na kola mu začali mlátit do hlavy. Byl to skvělý kluk, je to skvělý kluk, ale prostě byl zbaven práv, protože mu tu hlavu rozdrtili, teď tam má platinu.

Čtyři měsíce na to se stal útok ve Vítkově, tak to už mě dožralo, tak jsem tu zůstal na tři roky. To byl útok, kdy čtyři neonacisté si vyhlíželi Romy a našli právě byt rodičů Natálky a její babičky, protože oni bydleli všichni v jednom domě na okraji Vítkova. Tam hodili ne jednu láhev, ale nejmíň čtyři lahve do oken. Jedna láhev spadla přímo na tu malou Natálku. Spala pod dekou a ta deka začala hořet a to byl prostě už konec. Těžce se mi na to vzpomíná, protože jsem to viděl osobně. Jezdil jsem do nemocnice, když byla z nemocnice propuštěná a pobýval jsem zde ještě, tak jsem jezdil pro ni do Vítkova a vozil jsem ji do fakultní nemocnice v Ostravě na přebaly.
Já jsem reprezentoval matku malé Natálky u soudu, takže vím, jaký to je. A je to taky poprvé v historii, kdy Rom reprezentoval Roma. Náckové dostali 22 let, s výjimkou jednoho, který spolupracoval a napsal jim omluvný dopis. Ten dostal 20 let. Vyšlo dokonce z jednoho, že udělali největší blbost, že když hodili ty láhve, tak tam měli zůstat a vyčkat, až oni vylezou ven, a postřílet je všechny.

Její maminka se soudu nezúčastňovala, byla až u závěrečných řečí, kde řekla, že se vzdává veškerých práv na odškodnění jen kvůli tomu, aby ti neonacisté byli tvrdě potrestáni. Což každý si u soudu myslel, „jo, Cikánka, tak ta bude chtít peníze,“ ale není to tak. Víte, My Romové nejsme na peníze, i když peníze jsou základ života, ale máme romské srdce a to je pro nás důležitý. Umíme dát lásku, víme, co to je člověk.

Těžce se mi o tom vypovídá, vzpomínky, je to hrozné, co se tady odehrálo, víc jak čtyřicet romských obětí padlo za demokracie a nikdo si to neuvědomuje.