Paměť Romů

Margita Hlaváčová (1954, Hostovice SR) strávila dětství v romské osadě na Slovensku. V šedesátých letech odešli s rodiči za prací do Čech, na Šluknovsko, kde žije dodnes. Pracovala v Uranových dolech v Tosu a ve Velvetě, dnes je po vážném onemocnění v invalidním důchodu. Ráda by se uzdravila natolik, aby mohla ještě pracovat a přivydělat si na lepší život pro sebe a šestnáctiletou vnučku, kterou má v péči.

Výpověď pamětnice původem z východního Slovenska, ze Zemplína. V sestřihu životopisného rozhovoru se dotýká následujících témat: koncentrační tábory nacistického Německa; život na Slovensku v padesátých letech; migrace obyvatelstva ze Slovenska do českých zemí; postavení Romů v československé/české společnosti; dopady socioekonomické transformace na romskou menšinu po roce 1989.

Rozhovor nahrála Marcela Surmajová 18. 8. 2016 ve Vansdorfu.

Délka původní nahrávky: 55 min.

Na Slovensku byla bída, ale lidi nebyli špatný

Jmenuji se Margita Hlaváčová, za svobodna jsem se jmenovala Hučková. Je mi šedesát dva roků. Byly mi tři roky, když jsem byla hodně nemocná. To bylo ještě na Slovensku, v Hostovicích, okres Humenné. Byla jsem hodně nemocná, měla jsem tuberkulózu. Bylo to tak vážné, že mě museli tři roky léčit v nemocnici. Když jsem pak byla propuštěná, přišel za mnou táta, aby mě odvezl domů. On se ale spletl a vzal někoho úplně jinýho. Přišly sestřičky a musely mu říct, že to není jeho dítě, ať ho vrátí. Že si má vzít tamtu holčičku, že to jsem já. On mě nepoznal, protože jsem měla kudrnatý vlasy a nebyly černý. Tak mě vzali domů, ale já byla pořád nemocná, táta musel koupit kozu, protože jsme neměli co jíst, to je pravda. Táta musel dělat venku po lidech. Víte, jak po lidech tenkrát pracovali, aby se uživili. No tak táta koupil kozu a máma mi dávala pít její mlíko. A já jsem si na tu kozu zvykla. Když jsem byla trochu větší, bylo mi už šest, furt jsem za tou kozou běhala. Kam jsem si šla lehnout, tam ležela i koza vedle mě. Já jsem byla hodně nemocná, ale nějak jsem se z tý nemoci dostala.

Rodiče stavěli barák. Nakopali hlínu, tu smíchali s vodou a potom vzali žito, jak například lidé kosili, tak tu slámu vzali a dávali do tý hlíny. Tu slámu smíchali s blátem a udělali ze dřeva takovou formu a v ní dělali, jak se říká cigánsky, vaľki. A z nich stavěli barák. Dělali těch vaľek hodně. Byly jich celé řady, dávali je sušit, aby z nich mohli postavit veliký dům.

Potom se jim vedlo lépe. Táta chodil do práce, měli jsme už i koně, měli jsme slepice, měli jsme všechno, tak táta postavil zase jiný dům. Tentokrát už ne z hlíny, ale z pálených cihel. Těm se říkalo brikety. Tak z nich můj táta postavil dům.

A já jsem byla pořád nemocná a často opravdu nebylo co jíst. Nevěděla jsem, co mám dělat, jedla jsem venku i šneky. Co jsem našla, to jsem snědla. Měla jsem hlad, kozí mléko už mi nestačilo. No a byla jsem večer doma. My jsme neměli ani podlahu. Měli jsme normálně, jak bych vám to řekla, hlínu. Máma vždycky vyhladila zem vodou, abychom po ní mohli chodit. Takhle jsme bydleli. V posteli jsme měli slámu, na tu se dávaly deky, abychom mohli spát. Máma nám šila z deky bačkory, abychom měli v čem chodit. Nebo nám šila zase na gumu takový ty dlouhý tepláky. Strašně jsme trpěli. Nejvíc já. My jsme neměli elektriku, televizi ani nic podobnýho. Nevěděli jsme, co to je. Rádia byly, ale to byly jenom takový ty rozhlasy.

Babička s tátou byli v koncentráku

Když mě moje babička dávala spát od šesti roků - babička nás měla strašně ráda - ona mi vyprávěla, jak byla v koncentráku, jak ho přežila. Vyprávěla, jak tam hladověla, a že měla s sebou malé miminko. Vyhazovali tam šlupky od brambor a oni si je brali a dávali je na kamna. Oslintali je a dávali na kamna, aby měli co jíst, aby přežili. Babička měla malýho kluka. Byli mu asi tři roky, ještě kojila. A byla tak hladová, že když ho kojila, tak jí sál z prsa i krev. No a byly tam malinký okýnka, ve kterých visely rampouchy. Babička, jak prý to děcko mělo hlad a ona neměla, co mu dát, tak mu dávala do pusinky ty rampouchy. I ona je jedla. A jak byla, jak se říká, studená, jak z toho mrzla, tak jí to děcko v tom koncentráku umřelo v náručí. Potom mi vyprávěla, jak jí naháněli Němci, jak jí mlátili. Jako mého tátu, ten byl taky v koncentráku. Táta mi také vyprávěl, jak ho tam mlátili, bili, mučili, že měli nějakou nemoc, tyfus. Říkalo se, že tam lidi umírali na nemoci, hlady, i ve špíně. Že měli vši, měli plnou hlavu, tam chudáci trpěli. Já jsem s mámou chodila vybavovat papíry na tátu, aby dostala peníze za ten koncentrák. Máma dostala nějaký penízky, ale ne zas tolik. Dostala balíček, tam bylo plno nádobí a jídla, byly to takhle velký balíky. A potom dostala po měsíci peníze, dostala asi 12 tisíc nebo 14 tisíc asi dvakrát za sebou.

Tenkrát na Slovensku jsem pracovala venku po lidech

Na Slovensku, vám řeknu po pravdě, lidi nebyli špatný. Oni nám vlastně dávali vydělat, protože tam jsme chodili pracovat venku po lidech. Na příklad, já nevim, dělat na zahradě, kosit trávu, sbírat jablka a podobně a za to nám dávali jídlo i peníze. Na Slovensku nás živili lidé. Slováci nás živili. Můj bratr tam taky chodil pracovat po lidech. Já jsem taky chodila. Já jsem na příklad sbírala brambory na poli nebo jablka. Nebo jsem u nich doma uklízela a za to jsem dostávala jídlo a nebo mi dávali peníze. Vydělala jsem si pár korun. Ty jsem musela pak dát mámě, i jídlo. Oni za to byli rádi. My jsme, co jsme přinesli, položili na stůl. Někdy to byly vánočky, buchty a mlíko. Měli jsme takovou velkou konvičku a do té jsme dostávali mlíko. Nebo nám dávali máslo, takhle velké kostky másla. To jsem šla ráno od osmi a vrátila jsem se v osum večer. Já jsem byla tak unavená, že mi ani jídlo nechutnalo. No ale měla jsem radost, že mají ostatní děti a máma s tátou co jíst. To mi bylo, já nevim, devět nebo deset roků, a už jsem tenkrát na Slovensku pracovala venku po lidech.

Táta se tam ale na Slovensku s nima popral, tak jsme odtamtud museli utéct sem. Oni se poprali a tátu hledali, že ho chtějí zabít. Takže musel táta s náma utíct ze Slovenska sem, do Doubice. Utekly jsme jenom tři rodiny, tátův bratr Petr Hučko a babička. Byli to tři bratři, co museli utýct pryč. Protože ten nejmladší bratr se popral na zábavě s nějakym pánem a popíchal ho s nožem. On žárlil na svojí ženu, protože on s ní furt tancoval a furt za ní chodil, no tak ho popíchal s nožem. A on nechal vzkázat, že ať se okamžitě odstěhujeme, že chce strejdu zabít. Tak jsme všichni museli večer, o půlnoci utýct ze Slovenska sem do Čech.

Bydleli jsme povenku, než si táta našel práci

Šli jsme bydlet do Doubice. O tom by mohla vyprávět moje máma, kdyby ještě žila. My jsme sem nechtěli, my jsme tam měli barák a všechno. To táta musel prodat, abychom se mohli přestěhovat sem. Abychom tady našli domov. Tady jsme taky byli po venku, než tu táta našel práci, tak jsme po příchodu ze Slovenska přespávali venku. Na Slovensku jsem končila školu. Ve škole nás tam týrali. Mlátili nás ve škole, tak jsme tam ani nechtěli chodit. Utíkali jsme domu. Oni nás tam bili. Takhle jsme museli dávat prsty a takhle nás po nich bili. Měli na to pravítka. Po rukách nás bili. Taky nás tahali za vlasy, za uši, učitelé nás na Slovensku opravdu bili. A jak jsme se přestěhovali do Doubice, chodili jsme do školy i tam, ale tam to bylo naopak dobré.

Tam pracoval táta v lese. Dělal tam trámy. Měl tam dva koně, který vyfasoval, aby mohl dělat. Já jsem s ním s těma koňma chodila taky. To už jsem měla deset nebo jedenáct let, to už si pamatuju. Táta dělal trámy a tahal je z lesa za sebou. To už jsme se tam v Rybništi měli líp. Už jsme měli, jak se říká, jak placky a chleba, tak máslo. Na Slovensku jsme trpěli moc. V Rybništi jsem pracovala v sušárně. Dělala jsem tam pytle. Už mi bylo patnáct, tak jsem dělala pytle, sušili jsme je. Byla jsem tenkrát i vyfocená, že jsem byla nejlepší pracovnice. Odtamtud jsme se potom odstěhovali sem do Varnsdorfu. Ještě s mojí maminkou.

Já jsem chodila do práce tady do Velvety. To je tady kousek. Tam jsem dělala látku manžestr. Tam jsem pomáhala u stavu, navlíkala jsem nitě. Pracovala jsem i jako uklízečka. Dělala jsem všechno, co jsem mohla. Já jsem byla taková jako výpomoc. Byl tam dobrej vedoucí. I mistr i ostatní zaměstnanci. Neměla jsem s nikým problémy. Pracovala jsem tam patnáct let. Pamatuju si, jak jsme tam za komunistů brali zálohu pětset korun a z toho jsme měli jídla na 14 dní. A ještě jsme mohli něco koupit dětem. Už jsem měla tenkrát čtyři děti. Výplatu jsem brala, já nevim, dva tisíce korun a to bylo pro nás hodně. To už jsme si mohli nakoupit hodně jídla a tak. Takže já si pamatuju, jak bylo za komunistů. Já jsem pracovala ve Velvetě. A teď jsem pracovala za pár korun a nic z toho není. Za komunistů bylo stokrát líp. To jsme měli věci, jídlo, všechno, teď nemáme nic. Děti jdou o hladu do školy. Teď musíte na sociálku, aby vám dali jednorázovku, aby se ty děti mohly do školy oblíknout. Ale z čeho platit ty svačiny každej den. Mají mít svačiny a pití, domů přijdou a musí dostat najíst. Za komunistů jsme takový starosti neměli jako máme teď. Teď se máme hůř.

Na Slovensku to bylo v něčem lepší než tady. Tam vám lidi nenadávali do Cigánů. Že jste Cigán, ale tady jo. Tam hezky s náma mluvili. Některý lidi byli taky špatný, ale některý ne.

Táta chodil hrát na svatby

Na Slovensku to bylo ještě za komunstů. Ale to já si už moc nepamatuju. Já vim, jak přišel vždycky domů. Když šel hrát na svatbu nebo zábavu, tak vim, jak ho máma oblíkala, jak mu žehlila kalhoty, aby měl puky. A jak přišel domu a měl tu basu, bugova říkali, taková basa to byla a v tý měli peníze. To mě vždycky dali na zem, rozložili na zem prostěradlo, mě na to položili a sypali na mě peníze. To si pamatuju, jak na mě sypali ty peníze a já jsem to sbírala.

Máma chodila každou neděli do kostela. Každou neděli. Mě s sebou nebrala, protože já se neuměla modlit. Já doteď umim jenom jednu modlitbu, jinak žádnou neznam. Tu Zdrávas Mária znam, jinak ne. No jo, no. Starý fotky nemam, jenom tátu a to nevím, kde je. Škoda, no. Kdybychom nevyhořeli... My jsme vyhořeli, to bylo v Rybništi, tam jsme vyhořeli. Tak nám právě shořeli i všechny fotky. Měli jsme, ale to všechno shořelo, i ty fotky, co jsme měli. Od mámy, od táty, od babičky. Nemáme nic. Takhle jsme tam vyhořeli přímo na Vánoce.