Paměť Romů

Jan Hauer (1947, Olomouc - 2022) se narodil do rodiny obchodníka s látkami. Oba jeho rodiče byli odsouzeni za podomní prodej k odnětí svobody a tak strávil několik let v dětském domově. Hned po základní škole začal pracovat v klepárně koberců, posléze rozvážel uhlí na pražském Žižkově či jezdil s autojeřábem. Od dědečka se naučil brusičskému řemeslu a 10 let před revolucí zakotvil na Vinohradech jako brusič nožů a opravář deštníků.

Výpověď pamětníka, který pochází ze skupiny tzv. německých Romů, Sintů. V sestřihu životopisného rozhovoru se dotýká následujících témat: koncentrační tábory nacistického Německa; Romové v českých zemích za druhé světové války; tradiční způsob života německých Romů a jeho proměny; zákaz kočování v roce 1958 a jeho důsledky.

Rozhovor nahrála Eva Zdařilová 29. 11. 2016 v Berouně.

Délka původní nahrávky: 2 hod 12 min.

Táta se o nás odmalička staral

Můj táta obchodoval s Němci už před válkou za První republiky. Chodil prodávat Němcům a vždycky říkal, že než ho zavřeli do lágru, měl právě díky Němcům nejlepší obchody. Němci byli kupnej národ, měli peníze a když v tu dobu uměl člověk perfektně německy, tak se mu obchodovalo dobře. Táta prodával látky, koberce, všechno možné. Ale potom po válce se to změnilo. Tenkrát jste například koupila šatovku, šla jste jí o dům dál prodat, a oni vám za to dali třeba pět let. Byl to pro ně nekalý černý obchod. V tu dobu to bylo těžké. Táta chodil prodávat látky, máma prodávala právě šatovky.

Tátovi zahynuly v koncentráku čtyři děti

Tenkrát byli lidi trošku jiní. Byli v mnohém puritáni. Dnes je jiná doba. My jsme nejspíš měkčí, než byly naše starší generace. Naši předkové byli moc tvrdí. Moc. Já to poznal i u svého táty. Ten byl ze žuly. Tátovi zahynuly v koncentračním táboře čtyři děti a jeho první manželka. Táta o nich nikdy nemluvil. Nikdy. Akorát vždycky když nadával, tak říkal: "Vy jste děti, vy jste banda, moje první děti, to byly děti." To byla jeho věta, kterou říkával. A aby měl třeba někde vystavené fotky jako my máme tady fotky našich dětí, to ne, to neměl. On byl z kamene. Nechtěl o tom mluvit, s nikým se o tom nebavil. A když jsme se ho ptali: "Táto, jaký byly ty děti, nebo Maruška?" Nejstarší sestře bylo 14 roků. On se vždycky sebral, šel do kouta a plakal. Neřekl nám ani slovo. Nemluvil ani sám o sobě a o tom, jak byl v koncentráku. Nikdy nám neřekl, jak se to tenkrát stalo. Já vím, že ho zatklo v Olomouci gestapo. Jako první zatkli jeho ženu, když byl někde pryč. Jeho ženu zatkli ve Smržicích u Prostějova jako první. I s dětma ji poslali přímým transportem z Olomouce do Osvětimi. To bylo v roce 43. Byl to jeden z těch prvních transportů, co šly do Aušvicu. Tady v těch knihách to vlastně je: datum příjezdu a přesné datum úmrtí. Já si to nepamatuju přesně, ale během 14 dnů byli pryč. A tátu odvezli do Brücku, jak byl Karel Havlíček Borovský, a pak byl ve Wroclavi. On byl vězněný na základě udání, jak to tady má uvedený i v té 255 (osvědčení o účasti na národním boji za osvobození podle § 8 zákona 255/46 Sb. ze dne 19. prosince 1946 o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození -pozn.). Někdo ho udal, že má zbraň, tak ho zatkli za nepovolené držení zbraně. Osvědčení č. 255 dostal právě z titulu bojovníka za národní osvobození. Víc o tom ale nevím, to nám nikdy nevyprávěl. Ve spisu má podpisy policistů, asi 50 podpisů lidí co mu podepsali, že byl takto uvězněn. A na základě toho dostal osvědčení 255 jako bojovník za národní osvobození. Když pak hledal po válce děti mezinárodní pátrací službou, když se vrátil z lágru, tak mu odepsali, že o nich nemají žádnou zmínku. Hledal je celý život. Jezdili jsme po bývalých koncentračních táborech v Německu, v Rakousku, všechny lágry jsme projeli. A nikdy mu nepřišla zpráva o tom, že zahynuli. On to do své smrti neměl potvrzené. Něco si myslel, ale lidi, co jsme s nimi mluvili v Německu, jako např. moje tety, které s nimi byly v lágru, to řekly jen mně. Tátovi neřekly, jakým způsobem zahynuly. Já jsem mu to také nikdy neřekl. Protože by ho to moc trápilo. Vlastně až já jsem se tady z těch knih dozvěděl, co se stalo. Když jsem se seznámil s Markusem Papem, tak jsem se z knih dozvěděl, jak zahynuly a jak to všechno bylo. Markus Pape mi v tom pomohl a také tady ty knihy, které jsem dostal od Romani Roseho z Heidelberku z Německa.

Poslal mi je, protože věděl, že celá moje rodina za války zahynula. Tady je 188 lidí jménem Richter a asi 100 lidí se jménem Hauer a to je všechno moje rodina. Plus moji sourozenci a jejich matka. Táta nebyl vysloveně v koncentračním táboře, ale v kriminále. I když to bylo vlastně jako koncentrák, má tam napsáno: V koncentračním táboře. Byl to tábor pro zločince a pro politicky nespolehlivé lidi. Takže i když to nebylo likvidační zařízení jako Osvětim, Majdanek nebo Sobibor, tak přece jenom tam byl 4 a půl roku. Nedočkal se žádného odškodnění. Nedostal nic, jen Svaz protifašistických bojovníků mu přidal 1000 korun na důchodu, který měl jako bývalý soukromník 350 korun. A s tím vlastně dožil, s 1350 korunama do konce svého života.

Od nás se z koncentračních táborů dostalo ven hodně žen. Protože ony byly blondýny, měly modré oči. K tomu jméno Hauer, což je německé jméno. Uměly perfektně mluvit německy. Tak se tam odsud dostaly. Ale třeba tady v Brně bydlela jedna tátova sestřenice, je to asi 10 let, co umřela. Měla za manžela svého bratrance, který tam zůstal i s jejich dvěma dětma. Jen ona se vrátila zpátky. A pomátla se z toho, měla to už celý život v hlavě pomotaný. Nevím přesně, co se stalo nebo nestalo, ale zůstaly jí v koncentračním táboře dvě děti a manžel. Po válce si pak v Brně vzala Richtra, i když on vlastně ani nebyl Richtr, on byl Stodůlka. Oni si dávali všelijaká jména tenkrát za Německa. Aby se vyhnuli deportaci do lágru, tak si dali jméno Berousek, Stodůlka, já nevím, jaká všelijaká jména. Sehnali falešné doklady a bylo. Třeba jméno Hauer, to bylo v tu dobu vyloženě sintské jméno. Stejně jako Richter, Weinrich, Kraus, to byla sintská jména, po kterých tenkrát šli. Růžička, o něm nemluvím, to byli čeští Romové, stejně jako Daniel, Čermák, všechno čeští Romové, které deportovali automaticky. Ti byli odvedeni. Serinek například také. My jsme vlastně celou válku bydleli v Hranicích na Moravě, kde jsme měli dům. Já si to nepamatuji, vím to jen z vyprávění táty a mých bratranců z Valaškého Meziříčí. Mám tady i fotografii toho domu. Pak jsme o něj za komunistů přišli. A táta vyprávěl, že ho tam chytli na cestě Banderovci. Zatarasili mu cestu a mířili na něj samopaly. Ptali se ho, co veze, kam jede, proč jede a tak podobně. A on jim řekl, že tady bydlí. Táta mluvil perfektně německy. Ptali se ho, jestli má nějaké jídlo. Musel jim slíbit, že jim ho doveze. Mohli jet s ním, ale báli se. My jsme bydleli na Sbrašově v Hranicích na Moravě tam jak jsou ty lázně. Vyhrožovali mu, že ví, kde bydlí, a že jestli nic nedoveze a udá je, tak mu postřílí celou rodinu. To řekli. Takhle nám to táta vyprávěl. No tak jel domů, naložil jim jídlo, dovezl jim ho a od té doby byl klid. Banderovci v tu dobu pak zmizeli.

Na Děkance jsme měli postavený vůz

V 53. roce jsem šel do školy. To už jsme byli v Praze, nejdřív u našeho strýce, a když se táta vrátil z vězení, tak jsme měli Na Děkance na Pankráci postavený vůz. Chodili jsme odtud na Zelenou lišku. Tam jsme chodili já a moje starší sestra do školy. Ona byla o dva roky starší. Táta pro nás jednou do školy Na Zelenou lišku přišel - to bylo v 53. roce, přesně po měně to bylo, pamatuju si to jako dneska - a vzal nás za ruce, plakal, a vedl nás do té ohrady, kde stál náš vůz. A tam už byly jen zbytky vyhořelého vozu. Tátovi tam shořelo 13 tisíc v nových penězích, což byly tenkrát v tu dobu veliké peníze. Roztavilo se mu tam i nějaké zlato, tak to chudák hrabal rukama. Nevím, co hledal. My jsme tam jako děti měly hračky, ty byly všechny mokré, tak jsme si je pověsily na šňůru. No děti jsme byly, tak jsme si myslely, že nám to uschne, no.

Já jsem byl od svých 12 let v ústavu až do 15, kdy si pro mě přijel táta. Přijel za mnou na návštěvu a ukradl mě. Strčil mě do kufru u auta a odvezl mě do Prahy. To už byl táta v Praze zpátky z vězení. Přišli za ním potom policisté a ptali se ho, kde jsem a podobně. A on jim řekl: "Já vám ho nedám, to ho radši zabiju, než bych vám ho měl dát." My jsme měli tátu, který se o nás od malinka staral. Když byla máma zavřená, on nám vařil snídaně. Vstával ve 4 ráno, celou noc topil, abychom v zimě ve voze nezmrzli. My jsme měli krásný přepychový vůz. Byla v něm oddělená kuchyň, pokoj a ještě vzadu byly palandy, kde jsme spaly my. A rodiče tam měli takový rozkládací gauč jako ložnici. No a táta vstával ve 4 hodiny ráno, celou noc topil, abychom nezamrzli. My jsme měli před vozem hromadu uhlí. A ve 4 hodiny ráno táta vstával a dělal nám snídani. Dovedl nás do školy. My jsme chodili jako – já vám potom ukážu fotky – jak z partesu. My jsme nebyli nějací špinavci. Byli jsme učesaný, čistý. A táta byl elegán, nosil obleky, kravaty, boty musel mít vyleštěný. To byla taková jeho, jak on říkal: "Hele, každej chlap má mít vyleštěný boty. Na tom se pozná, jak seš čistej. A nehty čistý." Takhle nás táta už od mala učil.

Když jsme bydleli už v Praze a mně bylo tenkrát asi 15 let, tak už jsem potom šel vlastně do práce. Táta byl starý a pracoval v klepárně na Vackově. A já jsem s mým bratrancem čistil koberce, čalouněný nábytek a podobné věci. Na Vackově v klepárně se klepaly koberce, byla to taková mechanická elektrická klepárna. Tam v tu dobu dělali všichni v těch letech. A potom jsem byl zaměstnaný u Úklidu hlavního města Prahy, kde jsme čistili koberce a podobné věci. Abych vám řekl pravdu, na tu dobu to byla bída. Nebylo to nic dobrého. My jsme byly čtyři děti s tátou sami. Sestry už také chodily do práce. I když ta nejmladší vlastně ještě ne, té bylo v tu dobu asi 12 nebo 11 let. A druhá mladší sestra ode mě, která byla 48. ročník, také ještě do práce nechodila, ta chodila do školy v Boleslavové ulici na Praze 4. A já jsem chodil se starší sestrou do práce, táta chodil do práce a i tak jsme měli co dělat, abychom to v tu dobu utáhli. Opravdu to nebylo nic dobrého. Potom jsme já i táta odešli od úklidu a šli jsme jezdit na Žižkov s uhlím. Tam jsem pracoval jako závozník, dělal jsem na pytlárně a pytlovval jsem uhlí, všechno možné. Na pytlárnu dávali za trest, kde jste musela být třeba dva měsíce a sama plnit a odnášet padesátikilové pytle. Jeden za druhým. Byla to zkrátka a dobře dřina. V tu dobu tam pracovali od nás všichni. Byl tam tátův strýc, bratr, bratranci, nějaký Jenda Lagron, nebožtík Jindra Dolíhal, dělalo tam hodně světských, co jim zabavili kolotoče. Vzali jim je a dali to lunaparků, Parků kultury a oddechu. Byl tam s námi na uhlí i nějaký Vilda Jung, potom starý Vilhelm, kterému se říkalo Čokoláda. Hodně jich tam bylo. To byli lidé zvyklí živit se kšeftama, kolotočema a najednou jim to komunisté všechno vzali.

Ti, co měli v občance razítko, už nesměli cestovat

My jsme třeba v době, kdy už byl ten soupis a nesmělo se cestovat s vozama, jezdili s nebožtíkem Homolkou Pepíkem. On měl divadelní loutkařskou společnost, tak jsme s ním jezdili a byli jsme tenkrát volný. Byly jsme děti. Ale můj strýc, moje teta, všichni jsme s nima jezdili a mohli jsme si tenkrát dělat, co jsme chtěli. Ale ostatní, co už měli razítko v občance, už nesměli cestovat. My jsme ho nikdy neměli. Jen moje máma měla v občance razítko, že se nesměla pohybovat tam, kde chtěla. Musela vždycky nahlásit na policii, kam jede a podobně.

Oni jezdili v regionu měst jako Frýdek Místek, Fulnek, Ostrava. Na Černé louce v Ostravě, tam bývali. Měli v tu dobu už domy, ale vždycky na léto vyjeli ven a stáli na placech. Na příklad na Černé louce v Ostravě a podobně. Já si ještě dnes pamatuji některá ta místa, kde jsme stávali kolem Olomouce s vozama. V Bystrovanech, všude možně, v Brně v Kostlivárně se říkalo, tam bylo od nás také hodně lidí. Měli tam vozy a byly tam takové dřevěné domy, takové ty teskáče tenkrát. Tam je nastěhovali, to byla taková kolonie, kam v tu dobu všechny nastěhovali. Stejně jako tady v Praze v Michli a na Kačerově byly takové kolonie. Tam ještě do 60. roku stáli všichni čeští Romové, co byli, a světský s maringotkama. A pak to tam zrušili. Maringotky jim vzali, odvezli je a udělali z nich kurníky, já nevím, co všechno, a museli jít do bytů a do domů. Už byl vyloženě zákaz kočování. Ten byl platný už od 58. roku. V 61. roce tady ještě jezdil jako poslední nějaký Eman Chadraba a ten stál v Záběhlicích. Tam bylo celé zarostlé hřiště a on tam stál s vozem a s koňma. To byl opravdu poslední český Rom, který jezdil ještě s maringotkou. Nikdo jiný už nezůstal. Jediný on od toho nechtěl jít pryč. Za živýho boha. Pak se odstěhoval do Příbrami, chudák, maringotku mu vzali a odstěhoval se do Příbrami, kde smutkem umřel. Bylo mu smutno po koních. On žil s koňma celý život, byli jeho všechno. Kůň měl větší cenu než žena. To tak dřív bylo. Pro muže měl před 70 nebo 80 lety kůň větší cenu než žena. Protože ten kůň mu vydělával peníze, tahal mu maringotku, on s ním handloval na druhé a ještě dostal třeba přídavek, já nevím, řeknu na příklad 500, 1000 nebo 2000 korun. Ten kůň ho živil. Bbyl jeho všechno. A naopak když jeho žena neuměla nic, tak měl jen toho koně. No opravdu, to tak bylo, no. To bylo tenkrát v tu dobu úplně jiné. No a potom už nejezdil nikdo. Potom už to zarazili.

Z vojny jsem odešel, protože jsem měl strach o tátu

Sintové z Německa byli ve Wehrmachtu, tak proč by nemohli být tady u nás Romové nebo Sintové v armádě. Ale my jsme nechtěli být na vojně. Proto mě propustili ze zdravotních důvodů. Udělal jsem ze sebe blázna, opravdu. V Českých Budějovicích mi napsali, že nesmím nosit střelné a útočné zbraně, že ve stavu nepříčetnosti nezodpovídám za svoji činnost. Udělal jsem ze sebe blázna a pustili mě z vojny domů. A přitom jsem měl plánovanou hodnost četaře. To, co mě učili, jsem se naučil perfektně. Velitel roty plakal, když jsem odcházel: "Koho já budu mít na sále?" Protože já jsem sloužil u protivzdušné obrany státu u radiolokátoru. Já jsem byl na sále a vyčítal jsem z obrazovky cíle, letadla. A jediný, kdo mi na praporu rozuměl, byl nějaký Auer, a já jsem mu vyčítal 18 cílů za minutu. V tu dobu. A to jsem byl na vojně 5 měsíců. To nedokázal voják, co tam byl už 2 roky. No a velitel roty plakal. On mi říkal vojáku a já jemu veliteli. Já jsem mu jinak neřekl. No a říkal prý: "Je to škoda, že odcházíš" Ale já jsem byl rád, že jsem utekl z vojny ven. Protože za prvé jsem měl nemocného tátu a pořád jsem přemýšlel, co, kde a jak. Moje sestry nebyly moc tahavé. Tak jsem si říkal, přeci nenechám tátu dřít v práci. No tak jsem dělal ze sebe tak dlouho blbce, až jsem ho udělal, no. Povedlo se. Od nás byl málokdo na vojně. Třeba švagr, ten byl u tankistů. Druhý byl u ženistů. Mí bratři nebyli na vojně ani jeden. Já jsem měl ještě dva bratry, jeden nedávno zemřel. Bylo mu 78 let, když umřel. Jeden by měl být ještě v Německu, ale nevím, jestli ještě žije, a ten také na vojně nebyl. Od nás byl málokdo na vojně. Co se týká jména Hauer, tak myslím, že asi nikdo. Buď ze sebe dělali nemocné, nebo se sebou něco na vojně udělali. Já jsem měl dobrého lékaře. Dostal jsem se do rukou dobrému doktorovi v Českých Budějovicích na psychiatrii. A on říkal: "Buď seš doopravdy blázen a nebo to hraješ. A jestli to hraješ, tak to děláš dobře." No a napsal mi posudek a hned mě vykopli. Napsali mi jako propouštěcí zprávu: Na trvalo propuštěn ze zálohy ze zdravotních důvodů. Asi 52 bodů mi napsal. Tak jsem byl ještě jednou na cvičení ve Větrušicích u Žatce v 73. roce, kde jsem dělal velitele kuchyně. To jsem se měl dobře. Já jsem neměl problémy a býval bych na vojně zůstal, ale měl jsem strach o tátu, co s ním bude. Dokonce mě lákali, abych zůstal natrvalo a to jsem jim říkal: "To nemůžu, to nemůžu."

Za Dubčeka se už dělalo dobře

Já jsem za komunistů klepal koberce a podobně a po pracovní době jsem ještě dělal cukrovou vatu, popcorn a takové blbosti a měl jsem se lépe, než se mám teď. Opravdu. Dneska v 70 vás nikdo nevezme do práce. Podívejte se, já jsem například jezdil s autojeřábem. Já jsem měl na autojeřábu v 73. roce 6 a půl tisíce výplatu. My jsme jezdili na montáže a já jsem měl 6, 6 a půl tisíce výplatu. Jezdil jsem po republice s nákladními auty a nikdy jsem neměl výplaty 1500, 2000. Když člověk pracoval, nebyl líný, tak vydělal. A my jsme dělali třeba dvanáctky i každý den v létě. V Boleticích jsme na příklad dávali na domy jeřábem panely a podobně. Dřel jsem, ale vydělaly se peníze. A pak když už jsem čistil ty koberce, tak to šlo pomalu dozadu všechno do polosoukromý. A to už se vydělávaly pěkné peníze. Dubček byl na tohle dobrý. Ten už povolil takové to volné podnikání a už se za něj dělalo dobře. Ten neměl nikdy zmizet ze světa. To byl dobrý chlap. Z těch vládních činitelů, co tam byli, byl nejlepší. Opravdu. Já vám řeknu pravdu, ještě dnes bych odjel do Německa. Odjel bych. Já umím brousit, postavil jsem si dřevěnou šlapací přeslici jako kdysi měl můj děda, praděda. A já když si s ní v Německu stoupnu – mám kamaráda v Kolíně nad Rýnem, jmenuje se Rüdiger, a on mi řekl: "Postav si přeslici a já tě postavim k dómu přímo v Kolíně a budeš bohatý." A oni Němci mají strašně rádi tu starou práci, jak se dělala dřív. Moc za ní umírají. A to kdybych dělal…. Tam je to dneska už vzácnost, protože už to nikdo nedělá. To není jako tady u nás, kde o to lidi nemají zájem.