Bandyová Júlia

Paní Bandyová (1946, SR) pochází z rodu olašských Romů, který se usadil ve Velkých Lovcích po 1. světové válce. Celá rodina její matky byla za války zastřelena v obci Hurbanovo, jako jediná přežila. Její otec byl koňský handlíř, který jezdil za obchody po Slovensku i po Čechách, nejen před válkou, ale také po ní. S koňmi v regionu JZ Slovenska jezdil ještě dvacet let po zákazu kočování. Paní Bandyová se vdala a žije již několik desítek let v Šúranech.

Výpověď pamětnice, která pochází ze skupiny olašských Romů. V sestřihu životopisného rozhovoru se dotýká následujících témat: postavení Romů na Slovensku za druhé světové války; kočovný způsob života v poválečném období; zákon o trvalém usídlení kočujících osob z roku 1958 a jeho důsledky.

Rozhovor nahrála Markéta Hajská 31. 3. 2018 v Šuranech v rámci projektu Semináře romistiky FF UK: Forced settlement of „travelling Gypsies“ in Czechoslovakia (1959) and the Vlach Roma.

Délka původní nahrávky: 1 hod 27 min.

Pocházím z Velkých Lovců, Tekovské župy. Můj otec byl světoznámý Rom, jmenoval se Hobko. Já se jmenuji Baba. Jsem jeho dcera. Moje máma byla Susu. Narodila jsem se rok po válce, ve čtyřicátém šestém roce. Oni byli ve válce, mnoho lidí zemřelo. První žena mého táty za války zemřela, zůstaly po ní čtyři děti. Pak si vzal moji mámu a hodně trpěli. Přicházeli Němci, stříleli, schovávali se, utíkali. A moje máma vyprávěla… Máma byla z Nových Zámků. Měla na rukách malé dítě. A přišli tam Němci a stříleli. A máma strčila malé dítě mezi papriky. Dala ho tam. Miminko brečelo a ona se pro něj vrátila a zase si ho vzala.

Celou rodinu mojí mámy zavraždili. Němci je odvedli k vodě, jejího tátu, mámu, jejího syna, její sestry. Všechny Romy zastřelili u vody nedaleko Komárna. Ta obec se jmenovala Hurbanovo. Všichni Romové tam zemřeli, všechny zastřelili. Odvedli je Nyilašovci, četníci, a zastřelili je. Moje máma s jedním bratrem se schovali do stohu, jak přicházeli, a takhle to přežili. A Němci jinak všechny zavraždili. Mnoho lidí zastřelili – Romy, Židy, všechny. Tam ve vesnici bydleli i Židé a zastřelili jak Židy, tak Romy. Kočovat se nemohlo. Byla válka, museli se skrývat. Ve Velkých Lovcích, kde jsme bydleli, byl velký les. Do něj Romové utekli, v něm se ukrývali. A tamty všechny zastřelili. Moje máma mi to vyprávěla a přitom brečela. I můj táta.

Po válce zase přišel ten Báno, četník, dal se k policajtům. A zavíral všechny Romy. Protože ve Velkých Lovcích bydlelo sedm bratrů. Děda, babička, můj táta, jeho sedm bratrů a jejich děti, bylo tam hodně Romů, moc. A on zavíral Romy, všechny, co zůstali. Byl to velký policajt. Chtěl po nich peníze, zlato. A zavíral je na tři… Mému tátovi napařil tři roky. Byl zavřený tři roky. Báno ho zavřel, dal mu tři černé roky v base kvůli potravinovým lístkům, co brali na děti. A on je kvůli tomu udal a ty Romy hledal a zavíral je, všechny. A pak ho zabili Drizárové z Bratislavy.  A pak ho zašili do koně. Pamatuji si ho, byl to takový černý Rom. Po válce začal zavírat. Stal se z něj četník. 

Bydleli jsme ve Velkých Lovcích – děda, babička, tátovi bratři, sedm jich bylo. Všichni tam bydleli a měli spoustu dětí. Staří kšeftovali s koňmi, spali venku ve vozech, měli vozy s plachtami, aby zakryli děti. S takovými vozy Romové jezdili. A můj táta nám udělal dům. Jezdil na koňské trhy, měl šest koní. V Lovcích měli všichni Romové koně. A jezdil na trhy do Levic a odtamtud na sever, na východ kšeftovat s koňmi. Tak to staří Romové dělali. Jezdili i do Čech, do Prahy, i za Prahu, po celém Česku. Nevím, do kdy jim tohle vydrželo. Byla jsem malá. 

Byli jsme ve voze. Vezli nás, spali jsme, jezdili jsme přes vesnice. Tam jsme zastavili, dělali ohně, vařili. Romky kradly slepice, kachny, husy a vařily. Na zemi oheň, vzaly hrnce a vařily. A jak. Jezdilo se i v zimě. Pořád. Ženy měly na sobě romské sukně a vyšívané zástěry s volány. A i sukně s volány a k tomu blůzičky. Takhle se oblékaly. Na hlavě nosily šátky, nechodily bez pokrývky hlavy, kdeže! Nebylo možné zkřížit cestu koni, když jeli Romové. Nebo být prostovlasé, jako jsme teď my. Šátek.  

Ve městech kupovaly látky. A nechávaly si šít od Neromek z Velkých Lovců, ale i odjinud. Dlouhé sukně až na zem a na nich volány. Takové dříve nosily. Dneska holky nosí takhle krátké sukně. My jsme takové nenosily. Dříve nebyla Romka, aby neměla dlouhé vlasy! Já mám pořád dlouhé a už je mi 72 let. Až semhle jsem měla copy, dlouhatánské. I moje máma měla dlouhé vlasy. Dva copy mi pletla, tadyhle! A zaplétala mi je vždycky tak, že mě až bolelo za krkem. 

Mince s Masarykem, nebo kdo na nich byl, takové jsme jezdili kupovat až do Prahy. S Francem Josefem, ano. Dříve měli Romové dobré vztahy s Neromy. Dávali jim jídlo, Romové u nich pracovali, pomáhali na poli. Jako můj táta a jeho bratři. Vycházeli dobře, nikdy se nebili, nedělali si problémy, nikdy. Byla jsem pořád doma. Můj táta měl syny, byli němí. Ty měl se svou první ženou. Ti se o nás malé děti starali, můj táta doma nebyl. Potom jsme s ním už nejezdili. Udělali jsme si dům a v něm jsme už potom bydleli. Měla jsem němou sestru z otcovy strany. Ta nám vařila, starala se o nás. Byli němí, ale nebyli hloupí – byli moc chytří, jenom němí. Kdysi byl jiný svět, než je nyní. Lepší. Dneska, co je? 

Dělal se soupis a zapisovali všechny Romy. Dali jim tyhle razítka. Dělali se všemi soupis. Tak to bylo. Byla jsem malá. To byl trvalý pobyt, kde bydleli. Kde se zdržovali. My jsme měli pobyt ve Velkých Lovcích, táta i jeho otec. I jeho sedm bratrů. Vzali jim i jejich koně. Ale oni si je zase zařídili.  Zase si je koupili.  A zase jim je sebrali a oni si je opět koupili. Jo. Koně měli vždycky. Někteří Romové měli až doteď koně. 

Museli pracovat, jinak je zavírali. Práce byla povinná. Dělali na stavbách, pomáhali dělníkům. Míchali maltu, nosili cihly, takovéto práce. Ve státních podnicích, v pozemních stavbách, dělal tam i můj táta. Komunisti stavěli na vsích velké kulturáky. Romové tam řádně pracovali a platili jim. Za komunistů se muselo pracovat. 

Za koně jim nedali ani korunu. Přijely velké kamiony a do nich je naložili. Všechny vzali. Mému otci vzali tehdy šest koní. Všechny naložili na kamiony. Všem Romům vzali několik koní. To bylo tak před padesáti lety. Čtyřicet šesti. Měla jsme už tehdy dva syny. Nedali jim nic. I kobyly, co byly březí, čekaly hříbata, všechny vzali. 

Pak si je zase pořídili. Táta už byl v důchodu a vzali mu koně. Šel na okres a předseda KNV mu řekl: No, Kalmane, co chceš? Chceš důchod, nebo koně?“ A můj táta na to: „Chci koně! Já důchod nepotřebuji!“ A nedali mu důchod. Dali mu povolení, že může vlastnit koně. Táta si koupil koně, ale jeho bratři koně neměli. Ale koupili si je i oni. A ti bratři mu na oplátku museli zaplatit důchod. A zaplatili mu, dali mu. Protože nedostával už ani důchod. Potřebovali povolení z okresu a mému tátovi takové povolení dali. Z Dolního Ohaje byl ten předseda, jmenoval se Béla, i jeho jsem znala. Ten mu dal povolení na koně. Táta s nimi kšeftoval. Prodával koně i na dostihy, hřebce. Tenkrát jsme byli moc bohatí, neznali jsme bídu. Táta měl v té době hromady peněz, spousty zlata. Dnes nemají nic. 

Můj muž byl ze Zlatých Moravců. Byla jsem s ním 47 let. Je to jedenáct let, co zemřel. Pracoval v Čechách. Jezdil do Česka do práce. Potom jezdil do Bratislavy. Pořád pracoval, celý život. Kdyby nedělal, zavřeli by ho a ani na děti bychom nedostali ani korunu. Nic. Takhle jsme žili a nebylo nám špatně.