Hejduková Monika

Monika Hejduková (1971, Varnsdorf) vyrostla v kraji proslaveném textilním průmyslem, vyučila se tkadlenou a třináct let pracovala na tkalcovně ve Velvetě. Později se dálkově vyučila v oboru kuchař číšník, odmaturovala na VOSŠ, obor podnikání a již téměř 20 let podniká v pohostinství. Vedle zaměstnání se angažuje ve spolku Poradna barevné soužití. Je hrdou matku šestnáctileté dcery studující střední školu.

Výpověď podnikatelky, jejíž rodiče přišli do Čech po válce z východního Slovenska z oblasti Zemplína. V sestřihu životopisného rozhovoru se dotýká následujících témat: poválečná migrace obyvatelstva ze Slovenska do českých zemí; život na Slovensku za války a v poválečném období; problematika vzdělávání a „převýchovných“ projektů v komunistickém Československu; dopady socioekonomické transformace na romskou menšinu po roce 1989; projevy diskriminace.

Rozhovor nahrála Eva Zdařilová 18. 8. 2016 v Horním Podluží.

Délka původní nahrávky: 59 min.

Nechci být na nikom závislá

Mí prarodiče pocházeli ze Slovenska z výběžku, kterému se do dneška říká Podkarpatská Rus. Byli z okresu Humenné a konkrétně děda pocházel z takového malého městečka Papín. A maminka a její rodina pocházela z vesničky Kečkovce (pravděpodobně se jedná o obec Koškovce). Ty vesničky byly kousek od sebe, takže se i ty lidi dobře znali, navzájem si pomáhali a i mezi sebou byli třeba příbuzný. Prostě se v tý komunitě mezi sebou i brali, takže se opravdu dobře znali. Je to vidět i na tom, když se potom kvůli práci stěhovali sem do severních Čech, tak většinou šli ty příbuzné rodiny nebo ty hodně blízcí známí do stejné oblasti. Do dneška je to tak, že když půjdu do Rumburka, do Krásný Lípy, Varnsdorfu, do těch městeček a vesniček tady v okolí, tak jsou tam rodiny, které na Slovensku žily s rodičema v sousedství. Nebo byly dokonce ze stejné vesničky nebo stejného městečka. Znali se navzájem velice dlouho, ne-li přímo od narození.

Na Slovensku se jim před válkou nežilo úplně špatně, ale ta válka to narušila. Všichni byli odvedení, většina z nich prošla různými koncentračními tábory. Na příklad děda byl v Buchenwaldu, a když skončila válka, vrátil se domů až na podzim. Trvalo to hrozně dlouho. Až po válce se teprve sháněli a navzájem hledali, kde kdo je, kdo přežil, kdo nepřežil. Byly tam spousty malých dětí, které byly najednou bez rodičů, protože o ně přišly v táborech. A děda už byl dospělej chlap, kterej to jako jeden z mála přežil, a když se pak vrátil domů a viděl, kolik se jich nevrátilo, a že tam zůstaly malé nezaopatřené děti, tak si spoustu těch sirotků z okruhu rodiny a známých vzal do péče a vychoval je jako svoje vlastní děti. Když byli s babičkou před válkou nebo na začátku války ještě mladí, než byli odvedeni a byli od sebe, tak jim zemřely dvě děti. Narodily se jim a v tý bídě prostě nepřežily, umřely jim. Vím, že babičku i dědu to strašně dlouho trápilo, protože oni měli děti rádi. A bylo to pro ně hodně citlivé téma. Kdyby neměli děti rádi, tak si po válce spoustu sirotků neosvojí. Oni si je vzali k sobě a vychovali je jako vlastní. A spousta lidí, i potom mladší generace v rodině, si dlouho mysleli, že některé ty děti byly vlastní. Bylo to až tak citlivé téma. A dokonce bylo i sporné, jestli byl jejich vlastní náš tatínek, jestli také nebyl jeden z těch – v uvozovkách – adoptovaných. Byly tam nějaké nesrovnalosti a je pravda, že lidé tenkrát většinou neuměli číst a psát, takže nějaké záznamy, evidence a podobné věci šly úplně stranou. To šlo mimo ně. Když se narodilo dítě, tak to šla matka ohlásit na matriku, no a jak se to zapsalo, tak to tam bylo. Ve skutečnosti to pak mohlo být všechno úplně jinak. Takže babička byla Bučková, děda byl Bučko a táta byl Surmaj. Už to samo o sobě každému vrtalo hlavou a nikdo nedokázal pochopit, proč je Surmaj.

Když byly mezi lidma nějaké spory, tak chodili za tátou

Děda v rodině a ve svém okolí vždycky fungoval jako taková autorita. Dřív se tomu říkalo vajda. A ta nějak byl vnímán i děda. Lidé si k němu chodili pro rady a podobně. A to se pak přeneslo i na našeho tátu. Táta to potom dělal taky. Byl v tý komunitě takovou autoritou. Když se někdo chtěl vdát nebo oženit, tak za nim přišli a vyptávali se ho, jestli můžou, jestli jim k tomu dá souhlas a jestli jim přijde na tu svatbu zahrát. To byla pro ně jakoby taková pocta. Když byly mezi lidma nějaké spory, tak chodili za tátou, a táta to s nimi řešil a pomáhal. My jsme na tom byli oproti ostatním celkem dobře, protože jsme měli doma spoustu prasat, slepic, hus a měli jsme i kozy. Prostě takovej malej statek. Takže jsme měli, dá se říct, svoje maso, mléko, všechno, nic nám nechybělo. Rodiče chodili do práce, vedělávali slušné peníze, takže jsme se měli dobře. A když potom někdo z té komunity přišel s tím, že nemá, že je na tom špatně, tak táta vždycky vzal třeba plato vajec, kus masa, nebo několik kilo mouky, cukru, prostě co potřebovali, a dal jim to. Aby nehladověli, aby se ty děti neměly špatně, aby neměly takovou bídu a hlad, jaký pamatovali ještě z války. A vždycky je nutil, aby posílali děti do školy, aby nezůstávali doma, aby chodili do práce. Protože dřív byla práce sice povinná, ale ne každý do ní chodil. Někteří zůstávali doma, pak za to šli na pár měsíců do vězení a tam stejně museli pracovat. To bylo pro mě na tu dobu takové nepochopitelné. Dneska to vnímám úplně jinak, a když se nad tim zamyslím, tak v podstatě se sestrou děláme to samé. Akorát dneska se tomu říká sociální služby.

Dřív si vydělávali třeba vázáním březových košťat, která za pár haléřů prodávali, a tak měli pár korun. Nebo pletli košíky a jiné věci, jenom aby si vydělali nějakou kačku. Maminka třeba vyprávěla, že měli v rodině jedny boty. Ale byly tři děti. Tak do školy šel, kdo první vstal a ty boty si vzal. A když maminka potřebovala jít do města něco zařídit, tak si ty boty vzala ona, aby mohla jít, a děti do školy už nešly. A nebo když šly, tak jenom v létě, nebo když bylo teplo a boty nepotřebovaly. Ale v zimě nešly. A je pravda, že strejda, který je jenom o rok starší než maminka, číst a psát neumí. Protože do školy chodil úplně minimálně. Když už do školy jít mohl, tak nešel kvůli botám, a když by třeba mohl jít jindy, tak pro změnu nešel, protože šel radši k sedlákovi pracovat za jídlo. A maminka byla taková trochu nemocná, od malička byla drobounká, tak jí asi moc nenutili k tomu, aby šla někam dřít na pole, takže jí do té školy posílali. Chodila tam a číst a psát uměla. Ale strejda, který byl o rok starší, tak ten ne. Tam ten rozdíl byl opravdu hodně vidět. Maminka už je dneska po smrti a strejda ještě žije, je mu přes šedesát a do dneška se číst a psát nenaučil. Ale přesto celý život práci měl. S tim až takové problémy nebyly. Vždycky si našel práci, kde to nebylo potřeba, kde se to po něm nevyžadovalo. Samozřejmě měl podřadnější práci, ale zvládnul to. Nebo zvládá to.

Nedokázal pochopit, že lidi najednou nemají práci

Tatínek, když se po revoluci najednou všechno změnilo a skončil statek, kde pracoval, byl úplně nešťastný. On tu práci v zemědělství strašně miloval, ten statek byl jeho život a najednou to nemohl dělat. Skončilo to a on neměl, co dělat. Najednou měl jít dělat někam do továrny nebo něco jiného. Neuměl pochopit, že v té továrně se pracuje jen osum hodin a pak musí jít domů. To prostě nešlo. On když dostal výplatu, tak šel, koupil kytku a bonboniéru a odnesl to do kanceláře účetní, protože měl pocit, že jí to dluží za to, že mu udělala výplatu. A že v té práci byl jenom tak krátce. Že tam byl jen osum hodin denně. Nedokázal pochopit, že najednou je období, kdy lidi nemají práci. Že jsou doma a jsou nezaměstnaný a jsou na podpoře. To on nedokázal pochopit a strávit. Měl s tim strašné problémy. Bylo to pro něj hodně těžké, protože pracoval odmalička. Bylo mu dvanáct nebo třináct let a už chodil pracovat na pole k sedlákovi. Tenkrát na Slovensku, i když jim nedávali peníze, dávali jim třeba bandasku mléka, kousek špeku, nebo hroudu másla nebo něčeho. Přinesl něco domů a najedli se. A protože jich bylo hodně, měl ještě šest mladších sester, musel každý někam do práce k sedlákovi a každý něco donesl. Neměli hlad, nestrádali, měli se relativně dobře. Byl tedy na práci od dětství zvyklý. Především v tom zemědělství. Proto nedokázal pochopit, že to najednou tak není. Bylo to pro něj hrozně těžké.

Když pak přišlo období, kdy se odloučila Česká republika od slovenské a Romové nebo Cigáni, kteří žili na Slovensku a měli slovenské občanství, museli si požádat o české, aby tady mohli zůstat. Pamatuju si, že s tim byly docela problémy. My jako děti jsme je neměly, protože jsme se narodily tady. Ale rodiče a obzvlášť táta s tim problémy měl, protože když ze Slovenska odešli, nechali tam všechno, co měli. Nikdy se k tomu už nehlásili a nikdy o ten majetek ani nežádali. Neměli o něj zájem, prostě to tam zůstalo a neřešili to. Když pak táta žádal o to občanství, tak ho Slovenská republika nechtěla uvolnit ze slovenského svazku, nebo tak nějak to bylo psané, kvůli nedořešení majetkového poměru. Protože tam ty majetky, ty pozemky a ten dům a to všechno zůstalo a nedošlo k žádnému vyrovnání. Táta o to neměl zájem.

"Hele, ty musíš jít na ten převýchovný týdenní pobyt"

Když jsem byla malá, chodila jsem na základní školu tady v Podluží a tahle škola byla vždycky známá tím, že romské dítě nastoupí maximálně do první třídy, a pak je přeřazené do zvláštní školy. Tenkrát se tomu říkalo zvláštní škola. To bylo automatické, bylo to předem dané a každý to věděl. Do dneška se o tom mluví, že to tak je. Paní ředitelka nesnesla cigánské dítě, které by tam zůstalo, dejme tomu, do třetí, čtvrté, páté třídy. To se prostě nestávalo. To nebylo úplně běžné. Já jsem nepatřila mezi ty úplně nejpilnější žáčky, ale na druhou stranu jsem byla strašně hodné dítě. Nebyly se mnou žádné problémy a paní učitelka si mě tam nechávala, protože jsem byla hodné dítě. Neměla jsem čtyřky, pětky, prospívala jsem tak nějak průměrně. Ona kdyby chtěla, tak do té zvláštní školy by mě dala. Přestože jsem problémy neměla. Protože to tak prostě fungovalo.

Pamatuji si, když jsem byla v osmé třídě, když mi bylo asi čtrnáct let, tak přišlo – nevím přesně, odkud – nařízení, že musím jet na týdenní pobyt pro romská děvčata, kde se budeme učit být dobrou matkou a dobrou manželkou, protože se to od nás očekává. Protože přeci všichni víme, že romská děvčata začínají brzy rodit a zakládají brzy rodinu, tak abychom na to byly připravené. Bylo nás, já nevím, asi zhruba třicet z celého tady výběžku, svezli nás na jednu rekreační chalupu a celý týden do nás hustili, jak se máme dobře starat o budoucího manžela a o velký počet dětí, protože nám je to přeci dáno. Byl tam pozvaný i gynekolog, který nám vysvětloval, jak probíhá porod a jak se po porodu starat o mimino. Dokonce jsme tam měli takový minikurz vaření, abychom uměli své budoucí rodině vařit a prát a tak nějak celkově se starat o svojí budoucí domácnost, protože už to bude co nevidět. Nám je přeci čtrnáct. Tak to pro mě bylo teda hodně ponižující a hodně mi to vadilo. A celý ten týden, co jsem tam byla, jsem strašně moc vytrpěla a byla jsem tam strašně nerada. Protože zaprvé jsem tyhlety věci z domova znala, protože jsem od dvanácti let doma vařila a uklízela a prala, takže jsem to všechno uměla a znala jsem to. A nějaké děti, manžel, moje budoucí rodina, porod a podobně mě absolutně nezajímalo. Já jsem ve čtrnácti byla dítě jako každé jiné a spousta těch romských děvčat, která tam se mnou byla, tak taky. Prostě jsem byla čtrnáctileté dítě. Já ještě nebyla žena, já byla dítě a chovala jsem se jako dítě a nezajímaly mě věci kolem porodu a starosti o malé děti a o manžela. Hrozně mě to ponižovalo. Už to, že ve škole pan učitel přišel do třídy a řekl: Hele, ty musíš jít na ten převýchovný týdenní pobyt. A teď: Já? A proč ne ostatní? No protože ty seš cigánka, ty musíš. A hotovo. To mě strašně vadilo. Hrozně mě to ponížilo, v té škole před všema spolužákama. A i tam na tom samotnym pobytu vychovatelky, které tam s náma byly, byly nepříjemné. Nepřipadaly mi jako vychovatelky, ale spíš jako bachařky. Ty byly protivné hnusné staré zlé a uřvané báby. Bylo to celé velmi nepříjemné.

A něco podobného jsem zažila, když mi bylo dvanáct let. To také přišlo takové nařízení, že musím jet na pionýrský tábor, protože táta byl oceněný jako nejlepší pracovník tady ve Šluknovském výběžku. Dostal ocenění, tak musel za to dostat i odměnu. A odměnou bylo, že jeho děti pojedou na tábor. No tak jsme s bráchou brečeli, že tam nechcem. Nebyli jsme zvyklý na to, abychom byli někde pryč z domova od rodičů, od rodiny. To za prvé a za druhé se nám tam prostě nechtělo. Ale museli jsme. Máma nám sbalila věci, přijel autobus a my na čtrnáct dní odjeli. Čtrnáct dní utrpení, hladu, protože jsem tam nechtěla jíst. Bylo to odporné. Vychovatelky celkem ušly. Ale v podstatě až, když jsme tam přijeli, tak jsme zjistili, že tam jsme jenom cigánské děti. Žádné jiné. A že to v podstatě je o úplně o něčem jiném. Kde byli ti pionýři? Když pionýrský tábor, tak pionýrský tábor, ale to byl cigánský tábor. Vyloženě. A oni se čtrnáct dní snažili nás nějakým způsobem převychovat. Tak to mi vůbec nepřišlo jako dětský pionýrský tábor. A bylo to pro mě opravdu nepříjemné. Už jen proto, že jsme museli povinně hned první den všichni napsat dopis o tom, jak se nám tam strašně líbí a jak je to tam fajn a že je všechno v pořádku. Takový dopis jsme museli povinně napsat a oni nám ho odeslali domů. Ale nebyla to pravda. Mně tam nebylo dobře, mně se tam nelíbilo. Já tam nechtěla být a musela jsem do toho dopisu lhát. A to jsem cítila jako něco hrozně špatného, co jsem nechtěla. A tak jsem se rozhodla, že napíšu dopis, ve kterém napíšu pravdu, a ten dopis tajně pošlu. A povedlo se mi to. Šli jsme potom za pár dní na výlet do města na zmrzlinu. Já jsem už předtím ten dopis napsala, protože jsem věděla, že tam půjdem. Schovala jsem ho a potom v tom městě jsem ho poslala domů. Do toho dopisu jsem napsala, že jsme to museli napsat povinně, ale že to byla lež, že to není pravda, a že v tom táboře mají děti vši a že tam nechci být, že tam hnusně vaří, že máme hlad a že ty starší dět si na nás dovolují a bijou nás. Aby si pro nás rodiče přijeli, že chceme jet domů. Ten dopis jsem poslala, maminka ho dostala a nevim, kde a na koho se obrátila, ale vím, že udělala asi někde na nějakém místě pěkné dusno, protože potom za mnou přišla vychovatelka a řekla mi, že se maminka zlobí, protože se dozvěděla nějaké věci. Že ona neví, jak, ale že se je dozvěděla, a že si nás musí pohlídat. A já jsem měla hodně dlouhé vlasy. Já je měla až pod zadek. A oni se teď báli, že dostanu ty vši a že co by tam se mnou dělali. Tak nám tam všem, celému táboru, dělali zábaly, takové turbany na hlavu. Asi nějaké hromadné odvšivení. No a u mě si teda opravdu dávali záležet, protože viděli, že mam opravdu dlouhé vlasy, které mi opravdu ostříhat nemůžou, a že pokud bych dostala vši, tak to bude hodně zle.

"Já nemám práci pro bílý, natož pro černý a pro vás už vůbec ne"

Já jsem se vyučila jako tkadlena, pracovala jsem asi třináct let ve Velvetě na tkalcovně. Když jsem skončila ve Velvetě a chtěla jsem si najít práci tady v regionu, byla před fabrikou venku cedule, takové to dřevěné áčko, kde bylo křídou napsáno, že přijmou nové zaměstnance. Šla jsem se tam zeptat a paní mi v kanceláři řekla: V žádném případě. Já nemám práci pro bílý, natož pro černý a pro vás už vůbec ne. A poslala mě do háje. Tak jsem si řekla: Tak tohle já nemam zapotřebí. Já se nikoho doprošovat nebudu. Aby mi dal práci za pár korun a ještě se na mě takhle díval a takhle se choval. Chci být soběstačná a na nikom nechci být závislá.

Mezitím jsem si udělala dálkově školu kuchař číšník a pronajmula jsem si svojí první hospodu. Otevřela jsem jí, no a od té doby to vlastně dělám a je to skoro dvacet let.

Je to něco, co jsem vždycky chtěla dělat, co mě baví, co mě nějakým způsobem naplňuje, protože to je práce s lidmi. A byla jsem k tomu svým způsobem od malička vedená, protože to fungovalo tak, že už když mi bylo dvanáct let, tak už jsem doma vařila pro celou rodinu, prala jsem, uklízela, dělala jsem všechno, takže jsem to uměla a nebylo to pro mě nic nového. A to mě bavilo, takže to jsem pak v podstatě začala dělat jakoby profesionálně v těch hospodách. A baví mě to dál. Ale už si uvědomuji, že přeci jenom roky utíkají a energie ubývá, takže tohle asi nebude to, co bych chtěla dělat až do důchodu. Proto jsem se rozhodla studovat dál a udělat si ještě vysokou školu a jít potom jinou cestou a pracovat trošku méně fyzicky. Tak doufám, že se mi to povede a že z toho něco bude, že opravdu nebudu muset jako šedesátipětiletá bába běhat po hospodě a roznášet pivo.