Lázoková Margita

Margita Lázoková (1945, Brzotín SR) pochází z hudebnické rodiny. Narodila se na Slovensku, v roce 1946 však její rodina odešla do Čech. Studovala střední zdravotnickou školu, kvůli nemoci otce ji však nemohla dokončit. Celý život pracovala jako servírka. V 60. letech byla členkou folklorního souboru Poľana. Angažovala se ve Svazu Cikánů-Romů a po převratu byla také aktivní v Romské občanské iniciativě.

Výpověď pamětnice původem z východního Slovenska, oblast Gemer. V sestřihu životopisného rozhovoru se dotýká následujících témat: život na Slovensku v poválečném období; poválečná migrace Romů ze Slovenska do českých zemí; kulturní a osvětové aktivity Romů v komunistickém Československu; Svaz Cikánů- Romů; občanské a politické aktivity Romů po roce 1989.

Rozhovor nahrála Helena Sadílková 17. 2. 2017 v Praze.

Délka původní nahrávky: 1 hod 50 min.

Vždycky, když jsme něco naplánovali, přišla do toho nějaká politická bouřka

Jmenuji se Margita Lázoková, pocházím z Brzotína, okres Rožnava na Slovensku. Moje rodina i prarodiče pocházejí z romské osady u Brzotína, která má dlouhou historii.

Do té vesnice naši lidi, naši rodiče, maminka, otec, babička, všichni docházeli do obce Brzotín, za sedlákama. Žili tam Maďaři, madarští grofové, hraběnky, v zámcích. Vážili si našich Romů, zvali je na práce, na různý oslavy jako muzikanty. Brzotín byla vyhlášená obec muzikantů, takže cokoliv se dělo ve vsi nebo v blízké Rožnavě, tak zvali muzikanty z Brzotína.

Dokonce i ženy. Moje babička, z maminčiny strany, vzpomínala, že dělala hospodyni v Brzotíně, u nějaké hraběnky od svých 15 let. Měli k nim důvěru a měli je rádi, takže to nebylo jako z trestu, že bydleli mimo. Bylo to pěkné místo, krásné, řeka, kolem lesy, na louce. A byla výhodné, že tam byla jílovitá půda, takže naši Romové si stavěli domky z vájek, z jílu.

Kutiny, na ty si vzpomínám, tam se narodil můj druhej bratříček Jenda. Tam jsme byli, naši Romové, velice oblíbení, v té vsi. Já si pamatuju, že moje babička, tatínkova maminka, posbírala chlebíčky, zbytky od jídla, co zbylo, a nosila lidem, co měli zvířata, domácí chov, prasata a tak. Nosila jim zbytky jídla, no a oni dávali ovoce, vajíčka pro děti. Připomínalo mi to potom, jako kdybych dětem vyprávěla ten film, Babičku od Boženy Němcové, jak ta babička chodila s těma dětma. Drželi jsme se babičky za sukni, a tak s náma chodila do lesa, sbírali jsme ostružiny. Bylo to krásné dětství.

V Brně jsme už zůstali natrvalo

V těch Kutinách to bylo tak, že naši dostali statek. Rodiny, co tam přišly, dostaly statek, který byl neobydlený, prázdný po válce. Tam si to zabydlely, zařídily, pomohli jim ti inženýři, z vesnice přišli pomoct. Dali, co bylo potřeba našim lidem, a naši chlapi chodili do práce. Vařilo se, pralo, všechno prostě, to byl život jako v osadách, by se dalo říct, jako na Slovensku. Bylo pohromadě několik rodin a vařilo se společně. Do práce chodili na ty tunely, opravovali koleje a cesty a postupovalo se až do Brna, kde to skončilo a zůstali zaměstnaný v teplárnách.

Tatínek a děda, starý Jonáš, chodili po práci do Poľany, jako muzikanti. Tatínek neuměl moc dobře česky, mluvil dobře slovensky, maďarsky a cigánsky – romsky. Byl požádán, jestli by neposkytl nějakou pomoc, jestli by nechtěl pracovat, pomáhat – tenkrát byly obvodní národní výbory. To bylo všude v republice, my jsme patřili pod Brno střed, obvod jedna, a tam pracovaly komise pro cigánské obyvatelstvo. Ten název – „komise pro převýchovu cigánského obyvatelstva“ – to mám do dnešního dne schovaný. Pozvánky, co chodily tatínkovi a mně, protože mě už ve 13 letech, na základní škole ještě, tatínek jednou pozval, abych s ním šla do té komise, že tam něco mluví, řeší, a on jim nerozumí, takže by rád, abych mu to tlumočila. Že ví, co chce říct, co potřebujou Romové, za co má mluvit, ale neumí jim to říct česky. Tak jsem začala chodit do té komise, kde jsem zůstala hodně dlouho, ještě při Svazu Cikánů-Romů i potom, co se zrušil.

Doktorka Božena Skácelová s panem Juráškem, který dělal muziku – „Brněnský slavík“, „Husovický slavík“ –, tenkrát, jako mladí studenti, pracovali spolu s mým otcem v té komisi. Vzpomínám si, že otec trval na tom, abychom Romům mohli říct, co je potřeba, abychom měli nějakou místnost, nějaký stánek, kam by docházeli. Tak se určila Pekařská 20, jak jsou ty schodečky nahoru na Pelikovou v Brně. Byla tam jedna místnost, kterou si dali do pořádku, a tam jsme se scházeli. Tam za nima přicházeli doktoři, když děti potřebovaly očkování nebo něco. To bylo tenkrát něco úžasnýho. My jsme přišli a na zemi posedali lidi, Romové s dětma, staří, ženský, seděli, pouštěli se pohádky, kreslené filmy dětem. Chodili tam pravidelně každé pondělí od 15 hodin do šesti sedmi. My jsme tam docházeli s lidma z úřadu. To nebylo jenom – „To uděláte a to uděláte, tohle nesmíte…“ Ne. „Co potřebujete?“ – se ptali Romů.

Tatínek dělal hotelového zřízence, a když onemocněl, tak potřebovali někoho na recepci kvůli maďarštině. Tehdy tam jezdilo hodně Maďarů. Já jsem přerušila studium, aby maminka nemusela do práce, protože jsme měli malý sourozence, byli ještě mladší, tak jsem tu práci vzala. Tam mě oslovil vedoucí střediska, pan Prokeš se jmenoval, ten mi dal takovou školu do života. To byl opravdu skvělý člověk – „Náš zákazník, náš pán, Margitko.“ – „Ano, pane vrchní.“ A přesto, že jsem v oboru nebyla vyučená, tak mě poprosil, abych to zkusila, že jim chybí servírka na obsluhu, tak jestli bych to nezkusila. Říkal mi, že na recepci patří staré báby – „Slečno Margitko, pojďte za náma!“ „Ale já jsem to nikdy nedělala.“ „Zkuste to na měsíc a uvidíte.“ Už jsem pak zpátky nešla, už mě ta práce nepustila.

Pak šli do té Bohémy. „Moje pravá ruka musí se mnou, Margitko, jdete se mnou!“ No tak jsem šla. A tam to bylo, tam jsem se naučila. A při zaměstnání jsem si dodělala obor kuchař – číšník, vedoucí závodního stravování a další a další speciality – kuchař specialista, číšník specialista. Všechno, co se dalo, to jsem dělala. Chtěla jsem hodně vědět a myslím si, když se dneska dívám kolem sebe, že jsem se i hodně naučila. Ve škole se to člověk nenaučí všechno, to musí život. To musí projít, musí člověk do toho proudu, procesu prostě, ale samozřejmě, když k tomu má vztah, když se mu ta práce líbí, tak je to o něčem jiném. To už samo nutí člověka, aby ty výkony podával. I při dětech jsem pracovala. Moje maminečka zlatá. Já jsem chodila na večer do práce do divadla, do Bohémy, a děti mi hlídala maminka. Takže moje děti, jak jich mám dneska pět dospělých, nevěděly, co jsou jesle, co je mateřská školka. Takhle to u nás fungovalo. Já ráno uvařila, pomáhala mamince v domácnosti a večer utíkala do práce.

Měla jsem na starosti školství, rodinu a sociální sféru

Tehdy v té době – v roce 1969, po revoluci 21. srpna – jsem ještě pracovala v Bohémě, a přišel za mnou – to už jsem měla první dcerku – člověk od romského prokurátora Tomáše Holomka, abych přišla do Dělnického domu v Brně, že tam je sezení ohledně založení strany pro Romy. Prostě že by byl rád, kdybych toho byla součástí. Tak jsem podepsala, že u mě byl ten mladík, a přišla jsem. Já jsem věděla, že pan doktor Tomáš Holomek byl první studovaný Rom, velice vážený, a to je to, co jsem říkala – nedělal jenom pro Romy, dělal i pro gádže, pro všechny byl. Měl úctu, prostě uměl svoji práci a nebylo mu jedno, jak Romové žijí. A tenkrát, když jsem tam přišla, tak tam seděl i Miloš Holomek, Eda Holomek, prostě všichni Holomkovi kromě pana inženýra Karla, jeho syna. Ten tenkrát dělal jinde. A učitel Daniel, my jsme měli romského učitele, Rudolfa Daniela. Antonín Daniel byl ředitelem školy, tenkrát to byla zvláštní škola, tam chodila většina romských dětí. Tito lidé a pan Vagai Zikmund, který přijel z Ostravy. Tam se mluvilo, přečetl nám, co a proč má na srdci a tak. A mě že vzal, protože jsem žena, která má rodinu, děti a vím, jak to chodí v romských rodinách a co potřebujou romské ženy, děti do školy a tak dále. Prostě jsme si řekli, o co se jedná. Tak jsem řekla ano, ráda, protože je to potřeba. Ano, jdu do toho s vámi...

Všechno, co jsem dělala od té doby – ale já jsem už v té době pracovala s tatínkem v těch komisích, při těch národních výborech... Prostě jsem to viděla jako šanci, že si budeme řešit naše problémy… Říkali, že by chtěli být tam, kde potřebujeme problémy řešit, a v tomhle viděli možnost. Od té doby jsem říkala – a říkám to i dnes – moje práce pro Romy, ať už s majoritou, nebo s Romy, je jenom proto, abych pomohla zlepšit soužití mezi majoritou a Romy. Tenkrát to bylo špatné, ale dneska je to ještě horší. Takže toto je to, co pořád dělám, když můžu něco říct nebo pomoct. Neříkám to proto, abych někoho urazila nebo ze sebe dělala chytrou. To ne, v žádným případě. Říkám to, s čím jsem se v životě setkala a co se mi líbilo a nelíbilo. A když si člověk něco vyslechne a ví, že to je špatný, tak by měl něco dělat. Jenomže další věc je ta, aby si nás někdo poslechl a řekl – „pojďte, ano, něco můžeme, zkusíme to“. Tak si myslím, že už od té doby byly plány: učební osnovy, práce pro ženy… Já jsem měla na starosti školství, rodinu, sociální sféru. Hodně jsem se upnula na školství, protože tam vidím to hlavní. Vím, jak to v našich rodinách chodí a že děti by pomoc potřebovaly, a tak jsem viděla velkou šanci a šla jsem do toho. My jsme se kolikrát z Bohémy nedostali ani domů.

Už po dvou letech – po tom roce 1968, tak stále běhali vojáci a policie a rozháněli určité lidi – to bylo centrum, ta Bohéma. Ale to byla věc, která se týkala nejenom gadžů, to se týkalo i nás, i my jsme součástí této země, ať se to někomu líbí, nebo ne, my jsme tady doma. Romové jsou tady doma, i na Slovensku, takže se nás to týkalo. Divili jsme se, co jak, ale prostě to byla ta doba. Nejhorší bylo, že naše plány...

Mimochodem v Bohémě, v modrém salónku, pan prokurátor objednával sezení s vládními činiteli, v úzkém kruhu, co měli to jednání, protože to bylo Československo a byl to Československý svaz Romů – Slovensko a Češi dohromady –, takže ze Slovenska to měli blízko do Brna a z Čech taky. Brno bylo centrum, jednali tam vládní činitelé z obou zemí a jednali na vysoké úrovni. Takže ta Bohéma přišla i takhle do povědomí.

Cítila jsem se, jako by nás někdo vyhodil z jedoucího vlaku

Chtěla jsem ale říct, že naše plány, lidi, který se rozdělili po městech a teď dostávali funkce města, městské výbory ... spolupracovali jsme se školou, s úřady, navrhovali jsme… No a pak to zrušili. Jednou nás pozvali na Žerotínovo náměstí na Jihomoravský národní výbor – ukončení působení Svazu Cikánů-Romů. To se mě ptali – „Jak se na to díváte? Co si o tom myslíte?“ To se mě ptala majorita, to se mě ptali představitelé města. Co bych k tomu říkala, je mi z toho velice smutno, protože mně připadá, že nás někdo vyhodil z jedoucího vlaku. Měli jsme plány, máme koncepci, máme moře věcí rozdělaných, rozjednaných, a teď to všechno zůstane stát a problémy budou narůstat. To byl taky ten důvod, že kvůli tomu, že tam ty lidi, nechci říct, že jsme se jich ujali, že oni prostě hledali práci. To byla nová organizace, že, pana Tomáše Holomka znali a Milan Ščuka už tenkrát měl nějaký práce, starej pán, Milan. Šlo to všechno, práce, až na Slovensko jezdili Romové, přidružené výroby se rozjely, hodně Romů mělo práci. Nevím, asi nebyla dobrá volba zaměstnat majoritu, jenomže to je to, co já říkám – proč by Romové nemohli spolupracovat zároveň s majoritou? S gádžama? Jaroslav Jurášek tam byl až do konce, i v ROIce, určitě, „Husovický slavík“. Hodně lidí zůstalo v té kultuře a on byl velký přínos. Vybíral děti do lidových škol.

To byl další takový šok, psychický. Vždycky, když člověk něco naplánoval, třeba teď řeknu konkrétně – já v té komisi, tohle bude takhle a v tolik... – a teď si vezměte, že se změnil personál. Změnili se lidi. Po osmdesátém devátém nastalo to samé jako v šedesátém osmém. Jedni pryč, druzí přišli, a teď co, znovu plány. Takže vždycky, když my, Romové, jsme něco nachystali, předložili, probírali s kompetentními lidmi, tak do toho přišla nějaká politická bouřka. Ale my jsme na tom úřadě pracovali pořád. Já jsem byla ve státním aparátu, byla jsem první uvolněná Romka, říkal mi pan předseda Horák tenkrát. „Paní Lázoková, jste jediná Romka – víte o tom? – jste jediná Romka, která je placená ze státní správy.“ Vznikla ROIka, pan inženýr Holomek založil Společenství Romů na Moravě, takže i v ROIce i s panem inženýrem Holomkem jsme řešili Romy – co potřebovali, co chtěli, co potřebovaly děcka ve škole. S panem Holomkem jsme zapracovali návrhy na nultý ročníky. I tam jsem toho byla součástí a takhle to šlo.

To soužití, bych byla ráda, kdyby se zlepšilo. Kdyby nenávist, propast taková, mezi Romy a majoritou nebyla. Ale to musí chtít obě dvě strany. Od nás Romů to nestačí, to musí chtít i druhá strana. Neříkám, že Romové jsou lepší, ne. Všichni jsme takový, že chyby děláme. Jsme lidé. Ale být vůči jedincům jenom proto, že je jiného původu nebo jiné barvy pleti, je velice špatný argument na to, aby nás mezi sebe nechtěli.