Surmaj Jan
Jan Surmaj (1955, Praha - 2019) vyrostl v romské osadě v Kochanovcích na východním Slovensku. Od malička se věnoval hudbě, hrál především na housle a harmoniku. Po vojně se s matkou a bratrem odstěhoval do Neratovic. Ve své muzikantské kariéře, kterou započal na Slovensku hraním po svatbách a vinárnách, pokračoval i v Čechách. Založil vlastní orchestr a zahrál si i v několika filmech. S manželkou vychovali dva syny, rovněž muzikanty.
Výpověď muzikanta původem z východního Slovenska, oblast Zemplín. V sestřihu životopisného rozhovoru hovoří o své hudební kariéře, dotýká se však i následujících témat: život na Slovensku v poválečném období, migrace romského obyvatelstva za prací ze Slovenska do českých zemí.
Rozhovor nahrál Jan Ort 12. 7. 2017 v Neratovicích.
Délka původní nahrávky: 1 hod 37 min.
Bez muziky bych žít nemohl
Já se jmenuji Jan Surmaj, narodil jsem se v Praze, ale vyrůstal jsem na východním Slovensku. Bylo mi pět let, když jsme odsud odjížděli na Slovensko, protože táta už nemohl hrát, jemu vadila ta Spolana. On byl astmatik, takže musel jít. Říká: „Jdeme domů.“ Ale jezdilo se každej rok, jak táta ještě mohl, sem Prahy. Když přestali, tak jsem tam pokračoval.
Nejhezčí, co může bejt, to bylo na Staromáku, ještě když tam nebyl Hus, tak tam byla voda a v ní byly ryby, červený, žlutý... A ty naši lidi si tam normálně dali cimbál, vzali nástroje a... Naproti byla hospoda, teď tady ještě je, jak je Princ, tak vedle. Pivo stálo korunu dvacet. Chodili jsme chlapům pro pivo a ty chlapi venku hráli. To bylo něco nádherného, jako bychom byli někde v Itálii. Samozřejmě my kluci jsme si koupili imitaci a nenápadně jsme si ty ryby chytali.
Měl jsem nádherný dětství, když si to takhle vezmu. Třeba někdo se díval na obrázky, na orloj na Staromáku, tak já jsem tam byl! Každý rok na měsíc jsem tam byl. To už jsem znal všechny uličky. Děda bydlel v Karlovce a všichni na Praze 1 byla jedna rodina, dá se říct sourozenci. Děda s babičkou se vrátili zpátky domů a my jsme se vrátili taky domů.
Běda, kdyby slovenský dítě nepozdravilo Cigána nebo obráceně
Na Slovensku, když jsme bydleli, mohlo k nám přijít dvacet lidí o půlnoci a najedli se, napili. My jsme měli koně, kousek pole, drůbež, kozy, králíky, prasata. Dvakrát do roka jsme zabíjeli. Táta jak neměl prase ve chlívě, tak by byl nemocný. My jsme měli takovou velikánskou lodnu. To chodili ještě ty korytare a dlabali takový vaničky. A my jsme takovou měli vydlabanou a tam bylo plno špeku. A když jsem se táty zeptal: „Který je tenhle špek?“ „Tak ten má dva roky,“ on to poznal. My jsme bydleli u hlavní silnice, jezdily tam auta, ale kolem nás chodili zkratkou Slováci do kostela, do města, takže když oni šli kolem nás, přes ten břeh, tak tam viděli všechno, protože kolem těch baráčků šli. Babičky sto sukní na sobě měly černejch, venku bylo 40 a ony měly holínky, babičky. A to vždycky táta v pátek už – zamést dvůr, aby nebyl bordel, uklidit, tamto složit... To bylo pro nás neštěstí. Museli jsme to dělat, aby ten dvůr vypadal, no. Slováci šli a vždycky se u nás zastavili, protože tátu jako hudebníka znalo plno lidí. „Servus, Janču, servus, Janču, no jak se máš?“ To bylo opravdu něco nádhernýho, protože ty lidi, oni neřekli ten Cigán, ale náš Cigán. A to je rozdíl. Ale v Humenným, tam už neříkali náš Cigán, tam řekli ty Cigáne! Tam to bylo špatný. Na vesnici se to drželo, tam běda, kdyby slovenský dítě nepozdravilo Cigána nebo obráceně. Tam to bylo takhle, tam jsme chodili do školy, v těch Kochanovcích, takže tam jsme věděli všechno, o těch Kochanovcích.
Tam byla muzika, to jsme hrávali tzv. odpusty, něco jako masopusty jsou tady. Šel jsem s tátou, táta měl housličky, já harmoniku. To mi bylo asi třináct a to se chodilo v neděli. Táta přišel do vesnice, a říká: „Sem půjdeme, sem a sem...“ To tam musel každej rok přijít a zahrát. To kdyby neudělal, tak by s ním přestali mluvit do konce života, ty lidi, protože oni ho znali jako malýho kluka atd. Tak jsme šli. Když přišli ty Cigáni, kteří si chtěli vydělat, do té vesnice hrát, tak ale chodili barák po baráku, celou vesnici obešli. Ale tam jim někdo řekl, „tady už byli, nehrajte, “ to bylo brzo ráno. Nebo je pustili, oni jim zahráli, dostali nějaký peníz a panáka. Když jsme šli domů, táta vypil sto panáků, tak tam byla lavička na zastávce autobusu, tak si tam sedl. Já jsem držel housle a harmoniku. Táta se o mě opíral, měl 150 kilo. A teď ty lidi, ty hudebníci, šli taky na zastávku, na poslední autobus, a teď ty chlapi začali hrát. To byla pohádka. A když hráli nějaký těžší věci, tak už: „Takhle nehraj, takhle musíš, takhle to není. Tak vzbuď strejdu.“ Tátovi říkali Bilambáči. „Honzíku, vezmi si harmoniku.“ „Takhle, kluci.“ No tak jsme přijeli na zastávku k nám a teď jsme šli ještě takovejch 500 metrů pěšky domů, od zastávky. Teď já harmoniku na zádech, housle, teď táta na mě položil ruku těžkou a teď mi dával rozumy, těch 500 metrů. Já už jsem šílel, já už jsem nemohl, táta, to byla váha. Vždycky máma mu nadávala: „Proč ho bereš? Jak chceš, aby studoval? Jak může studovat, se podívej, kolik je hodin, a ráno jde do školy!“
„No, tati, já nic neumim, tak budu hrát“
Já jsem už uměl hrát docela slušně, tak jsem se dostal na konzervatoř, ale... Jak jsem byl ve třídě, na konzervatoři, tam visela nástěnka, v každý třídě, a tam byli pohlaváři: Lenin, Husák, já nevim, kdo všechno, Novotný... A kluci tam házeli tužkama, kdo se trefí do Lenina, kdo se trefí do Gottwalda... Já jsem to ani nesledoval, já jsem si tam psal nějaký notičky s jedním klukem a kluci říkaj: „Hele, Honzo, trefíš se Leninovi do voka? Z votočky!“ Takhle jsem popadl tužku, hodil. Samozřejmě přesně do voka. Sranda, fajn. A ten kluk, co mi to řekl, abych to udělal, mě nahlásil řediteli školy. Hned přišli estébáci. Během dvou hodin jsem takhle stál venku, s notama a s houslema, jsem stál před školou. No tak jsem přišel domů a říkám: „Tati, mě vyhodili ze školy.“ Táta už se sice trošku zklidnil, nechtěl mě docela zabít, dočista, ale říká: „No co budeš dělat, Honzo?“ „No, tati, já nic neumim, tak budu hrát.“
Tak jsem se dostal do největšího hotelu tam a tam jsem hrál v baru. Já jsem
potom, jak jsem hrál po těch barech a tak dále, a já jsem musel na vojnu. Táta
ještě žil a v sedmdesátým pátým jsem šel na vojnu, v sedmdesátým šestým jsem byl
zrovna v Bratislavě a poslali mi telegram, že táta umřel. Přišel jsem domů a ty
cigáni, co bydleli u nás v Kochanovcích na tom břehu, dá se říct, tak už tam
nebyl nikdo. Všechno to bylo v Praze, protože tam přišel jeden Cigán a řekl:
„Pojďte pracovat do cukrovaru,“ potřeboval lidi totiž, „do Vánoc, dostaneš cukr,
dostaneš peníze a jdeš domů... “ No a Cigáni, že tam je víc peněz...
Naši Cigáni pracovali všichni. Ty mladý chodili do práce, ať byla zima nebo
léto, na stavbách kopali, to je pravda. To si pamatuju velice dobře, když jsem
jel autobusem ráno z vinárny domů a oni teprve šli do práce. Viděl jsem je,
protože jsem je potkával, jak čekají na autobus. Takže ty všichni Cigáni šli do
těch cukrovarů a některým se tam tak zalíbilo, že tam zůstávali. A to se chodilo
do Českého Brodu, na Mělník. A teď tam zůstala doma jenom moje maminka, můj
osmiletej bratr a ještě jedna paní, co měla tady baráček taky.
„Mami, všecko to prodej a jedeme!“
Tak říkám: „Mami, všecko to prodej a jdeme,“ protože můj prostřední bratr už bydlel tady v Neratovicích. Brácha měl, ten prostřední, 1+1, tady nahoře. Teď on s manželkou a my tři, to je pět lidí. Říkám, no co budu dělat, sehnat byt. V Praze moje rodina už hrála, ty kluci, Fečovci. Kluci hned: „Pojď hrát.“ No jo, pojď hrát, ale v tu dobu bylo Pražský kulturní středisko. Řikám: „To mi dají byt, jo? Nedaj.“ Tak jsem musel jít pracovat manuelně, abych ten byt někde získal. Tak jsem šel do cukrovaru do Čakovic. To byla práce. Takovej kopeček, komín tady byl, uhlí bylo tady a já jsem měl dvoukolák, měl jsem ho naložit uhlím, vytáhnout nahoru a vysypat to tam k těm pecím. Tam jsem musel udělat osm koleček, a když jsem je udělal, tak jsem mohl jít domů. Tak já jsem udělal 16, abych nemusel druhý den do práce, a hledal jsem si nějakou práci. Maminka: „Honzíku, dělej,“ říkám, „mami, já se snažím.“ Nakonec jsem se dostal sem na byťák a tady jsme dostali byt 1+kk, ale já jsem tam musel nastoupit jako topič. Teď jsem s tou lopatou, ježišmarja, puchejře a to, bolely mě ruce. Já jsem chodil hrát i do práce, protože bez muziky bych nemohl. Občas na mě kluci: „Člověče, co tam hraješ?“ Ztvrdly mi prsty, prostě špatný to bylo, tak jsem se potom dostal do Spolany. Tam už byla dobrá práce, tam jsem jenom hlídal. No a potom jsem dostal byt od Spolany, v paneláku 2+kk, tak jsme si to s manželkou zařídili. „Ty buď doma, starej se o kluka, já budu dělat,“ takže Olina byla doma a já jsem měl tři práce, takový, co se muselo pracovat mozkem, a ne rukama, a chodil jsem hrát. Do roka jsem měl syna a ještě jsem si koupil starší auto.
Chystáme se teď na Slovensko, velice rád se tam podívám, táhne mě to, protože tam jsem něco prožil, zažil. Když jsem tam byl ukázat svým dětem, jak jsem vyrůstal, já jsem jim ukázal pitomý most! Akorát, že se ztratila voda, ten Laborec tam už neni. Všichni jsme se tam koupali, tam byla hluboká voda, a teď tam není. Hrozně rád se tam podívám, ale žít bych tam asi nemohl. Mě to táhlo vždycky tady k Praze, už jako kluka. Když mě to popadne, tak sedneme do auta a jedem do Prahy na zmrzlinu. A já jdu do středu Prahy, ne nikam na kraj. Do středu, abych se podíval, jak to vypadá všechno. Já mám rád Prahu.