Paměť Romů

Emílie Horáčková (1964, Praha) vyrůstala v Praze v rodině svého strýce. Brzy se osamostatnila a založila vlastní rodinu. V dospělosti vystudovala obor sociální pracovník v prostředí etnických minorit na Evangelické Akademii v Praze. Působila jako sociální pracovník v Mimoni, kandidovala na kandidátce Strany zelených v Libereckém kraji za Stranu rovných příležitostí (SRP). Je členkou romské ženské skupiny Manusha. Žije v Mimoni.

Výpověď terénní sociální pracovnice a aktivistky. V sestřihu životopisného rozhovoru se dotýká následujících témat: koncentrační tábory nacistického Německa, poválečná migrace obyvatelstva ze Slovenska do českých zemí; postavení Romů v československé/české společnosti; problematika jazykové a kulturní asimilace Romů; dopady socioekonomické transformace na romskou menšinu po roce 1989; vznik první romské střední školy; rozvoj občanských aktivit Romů po roce 1989; posilování extremistických postojů určité části české společnosti po roce 1989.

Rozhovor nahrála Markéta Hajská 31. 5. 2016 v Mimoni.

Délka původní nahrávky: 2 hod 23 min.

Tatínek emigroval a pak jsem po něm pátrala

Narodila jsem se do rodiny, která se přistěhovala po válce do Čech. Moje matka je Romka ze Slovenska. Její bratři - ona byla nejmladší z rodiny - začali po válce pracovat na Slapech a postupně se sem přistěhovala i naše babička. Potom zůstali v Praze a tam žili.

Můj otec, nevím jestli byl v Letech, ale mám záznamy, že byl v Osvětimi, kde jako jediný z příbuzných z jeho rodiny přežil. A v Osvětimi, v době z třetího na čtvrtého srpna, kdy tábory likvidovali, byl jako dvanáctiletý převezen do Buchenwaldu a Dachau. A v Dachau byl osvobozen. Nějakou dobu vyrůstal v sirotčinci, pak v nějaké rodině a potom se už jako dospělý vrátil. Jeho rodinu jsem vůbec nepoznala, protože většina z nich zůstala v plynových komorách nebo zemřela na nějaké nemoci. Takže jediný on jako dvanáctiletý - a mám k tomu doklady - se vrátil.

S mojí matkou žil do roku 1968, ale vzhledem k situaci jaká tady vznikla, mu to tu prostě nevyhovovalo a v šedesátém osmém s nějakým doktorem utekl. Moje matka si pak vzala olašského Roma, který byl synem barona ze Sokolova, Vendy se jmenoval. Já jsem vyrůstala v rodině jejího bratra, protože ta rodina olašských Romů nezkousla, že si bere obyčejnou Romku - Rumungri, natož ještě s dítětem. Takže já jsem vyrůstala u strýce. Byl to dělník, nevyučený, a moje teta byla uklízečka. Dělala na OPBH, kde uklízela domy. A já jsem už v deseti letech pracovala, po škole jsem s ní chodila uklízet. Strýc ke konci až do důchodu pracoval jako topič, jinak dělal na dopravních podnicích výhybkáře.

Vyrůstala jsem v Radlicích, kde moc Romů nebydlelo. Spíš tam bydlela jenom moje rodina - můj strýc, jeho bratr a teta. Byli jsme tam jako takový starousedlíci. Později se tam dostávali i další z Arbesova náměstí a z různých čtvrtí ze Smíchova. Bydleli jsme v městském domě. Ze začátku jsme byli v pavlačovém domě bez koupelny, ale ten se potom boural, tak nám dali jiný byt a v něm už to bylo lepší. Byla tam sprcha, měli jsme teplou vodu. Vesměs to ale byli Romové, ti co měli byty čtvrté kategorie. Fungovaly pouliční výbory, domovní výbory a všichni vás hlídali, a když jste něco nějakému sousedovi řekl, tak to postupovalo dál, až jste musela jít na město a byly za to různé pokuty, sankce.

V šestnácti se mi narodila dcera

Když mi bylo asi dvanáct nebo jedenáct let, tak jsem byla strýci soudně svěřená do péče. On byl ale docela přísný, takže jsem se chtěla osamostatnit a prostě jsem odešla. Tak od patnácti let jsem začala pracovat, skončila jsem školu a začala jsem pracovat v čokoládovně. V necelých šestnácti se mi narodila dcera a to už jsem byla opravdu dospělá. Ale ten režim byl takový, že hned druhý den poté, co se mi narodila dcera, za mnou přišla sociální pracovnice a okamžitě mě chtěla dát i s dítětem do ústavu. Jenže já jsem měla jazyk prořízlý a poslala jsem jí, ať si tam dá svoje děti, že já mám kam jít a že jsem schopná se postarat. Strýc mě úplně vydědil, nechtěli se ke mně znát, protože pro mě měli připravenou jinou budoucnost. Měli naplánovaného ženicha.

Ale do těch osmnácti to bylo krutý. Do osmnácti let se za mě musela moje teta zaručit, že se postará o mě i o dítě. Ale nestarali se. Sociálka otravovala úplně šíleným způsobem, ale jakmile mi padlo osmnáct, kdy už jsem fakt jednala sama za sebe, tak jsem je všechny vyhnala. Já jsem říkala: „Podívejte se žádný komínky, žádný jídlo, nic vám nebudu ukazovat. Chcete mi pomoct? Víte, jak mi pomoct? Chci byt. Nemůžete mi pomoct? Nebudete sem chodit.“ My jsme měli každou noc policii a kontrolovali, kdo tam bydlí. Mně ten byt nechtěli dát, protože jsem byla ještě mladá, ale viděli, že můj partner pracuje, že se stará o nás, o rodinu, tak jemu byt dali. Dali nám byt čtvrté kategorie na Arbesově náměstí, pavlačový, ale byli jsme za to strašně vděčný, že jsme se už konečně mohli přihlásit a bydlet tam legálně. Tak jsem taky nastoupila. Šla jsem dělat na OPBH, vzala jsem si pět baráků, mateřskou jsem zrušila a začala jsem pracovat i s dětmi. Chodila jsem zametat, dávat vlajky, hrnout sníh, uklízet. Chodila jsem o víkendech, když muž byl doma.

Člověk se snažil a chtěl se zařadit, ale furt to bylo ovzduší takového bránění se emancipaci. Prostě furt nás potřebovali jenom na nějaké profese. Když jsem já vycházela ze základní školy, byla jsem chytrá, ale kašlala jsem na to. Nabídli mi, ať jdu dělat šičku nebo ať dělám nějakou dělnickou profesi, to jsem odmítla.

Vychovávali jsme děti s různými problémy. Ale děti uměj romsky, my jsme mluvili romsky. A říkali nám takové bludy, že nebudeme umět česky. A teď to vidíme, jak je to dneska s tou češtinou. Kolik Romů umí dobře mluvit česky. Ale čeho se vlastně vzdali kvůli tomu, aby byli prospěšní ve společnosti? Vzdali se mnoha věcí, ztratili svou identitu, hrdost. Byli potlačováni, vychováváni v méněcennosti, k podřadným pracím. A víceméně museli být zticha. Přes to všecko, přes všechna příkoří, přes různé tresty si to Romové udržují. Například moje rodina, my si udržujeme romský jazyk. Není to překážkou, vůbec to není žádnou překážkou, jak nám bouchali do hlavy. Když prý budu umět dva nebo tři jazyky najednou, mou rodnou romštinu a česky, že je to nějaká překážka. Ale tu překážku - to vždycky dělala ta společnost nám, nám kladli ty překážky, ty hranice, ty limity.

A víte jaký to byl pro nás zase pocit strachu?

Při pádu komunismu v osmdesátém devátém jsme s manželem dělali oba na železničním stavitelství a všichni jsme se z toho, co se dělo, radovali. Po devadesátém začaly upadat pracovní možnosti, přicházeli Ukrajinci, kteří pracovali za menší mzdu, Romové už neměli práci. To bylo pro ně to nejhorší co může být, že jim vzali krumpáč a lopatu. A v devadesátém třetím, když se rozpadlo Československo, přišel plán nás znova vysídlit na Slovensko. Já jako občan České republiky, i když jsem se narodila v České republice a moje matka od dvanácti let žila v Praze, kde měla trvalé bydliště, přesto jsem i já měla co dělat, abych tu mohla zůstat. Nikdy jsem nežila na Slovensku, moje děti byly české a narodily se v Praze, přesto jsem i já musela žádat o vyvázání ze Slovenské republiky.

Navíc začaly v Praze „český pogromy“. Bylo to v devadesátém čtvrtém, v devadesátém pátém už se to stupňovalo, kdy chodili a na potkání mlátili Romy. Emil Ščuka sezval lidi, můj manžel také a dělali domobranu. Jezdili po Praze velkými auty, v Libni, různě ve čtvrtích, kde bylo nejvíc Romů, protože tam chodili a napadali bezdůvodně Romy. A Ščuka s ostatními muži se vzchopili a hlídkovali s policajty. A víte jaký to byl pro nás zase pocit strachu? Muset se schovávat za záclonou a zavřená se klepat s dětmi doma? Na Smíchovském nádraží? A tam právě skinové zabili jednoho kluka před našim domem na nádraží. Chudáka ho tam pobodali. Bála jsem se tam chodit domů, tak jsem šla na chvíli s dětmi bydlet k rodině. Protože jsem měla malé děti. Potom jsem se rozhodla, že se odstěhuju, že půjdu bydlet pryč z Prahy. Zbytek rodiny neměl možnost odejít, tak zůstali v Praze, ale já jsem odešla.

Začala jsem dělat terénní sociální práci

A potom Ščuka v televizi vyhlásil, že je možnost studovat. Vyzval Romy, kdo chce přijít pomoct, kdo chce mít nějakou podporu, že je tady možnost školy, možnost dělat věci společně. Já jsem dělala různé věci, psala dopisy, vysvětlovala, tlumočila, různě jsem pomáhala, když mě potřebovali, už jako holka. Rozuměla jsem tomu, takže jsem měla ambici, že chci něco dělat, že chci pomáhat, chci Romům zprostředkovat informace. Byla jsem pro ně takovým pomocníkem. Proto jsem nastoupila do školy, kterou vedl Ščuka. Rok jsme fungovali, potom škola přešla pod Evangelickou Akademii a tam jsme těch pět let dostudovali. Setkávala jsem se tam se spoustou Romů z celé republiky, což nebylo běžné - znát jejich příběhy, jejich bolístky, touhy a názory a poznávat se a slyšet i tu společnou ideu.

Po druhém roce už jsem měla nabídku pracovat jako asistentka na praktické škole v České lípě. Díky stážím, co jsme absolvovali, jsem na té škole v druhém ročníku začala pracovat. V roce 2000 jsem si založila sdružení Bachtale a už jsem vyvíjela různé aktivity, veřejné a kulturní akce, jezdila jsem s dětmi na vystupování. Na Krajském úřadu byla poradkyně, která už o mě věděla, že dělám různé aktivity. Chodila jsem za ní, aby mi různě pomáhala i s projekty, abych dostávala nějaké peníze na akce s dětmi.

Jednou přijela i s Karlem Novákem sem domů a bavili jsme se o práci. Nejdřív mi nabídnul práci na městském úřadu a potom, že bych případně mohla nastoupit do Člověka v tísni. Tak jsem tam vydržela asi tři čtvrtě roku a od ledna 2001 jsem nastoupila do Člověka v tísni jako terénní sociální pracovník v Mimoni. Tady nikdo nebyl, byla jsem první a měla jsem velikou působnost - Českolipsko, Stráž, lidí bylo dost. Fungovala jsem sama asi do roku 2008, 2009, kdy už jsme se rozšířili a měli jsme pobočku v Liberci. A tam už nás bylo víc. Docela to byla síla, protože já jsem tady taky jako náplava. Teď už to bude 20 let, ale v té době jsem tady žila krátce, asi pět nebo šest let, takže jsem ty lidi moc neznala a bylo to pro mě taky nový. Ale vesměs všichni Romové to vítali, neměla jsem žádný problém vstoupit do rodiny nebo že by někdo nechtěl spolupracovat, naopak jsem toho měla moc. Právě i tady Romy vystěhovávali na Ploučnici, kde nic nebylo, ani obchod, ani škola, ani nic, jen les. Zavolala jsem na to i Českou televizi, že jim chybí doprava a různé věci, že z toho dělají ghetto. A když jsme na to začali upozorňovat, že takhle by to nemělo být, že by je neměli takhle sestěhovávat, města o tom s námi vůbec nechtěla jednat.

Pořád jsem si představovala, jak asi bude vypadat

Po revoluci, kolem roku 91, 92, jsem začala pátrat. Došla jsem v Praze na centrální evidenci obyvatel, kde jsem si dala žádost, zaplatila poplatek a čekala. Potom jsem napsala na ministerstvo vnitra, taky na ministerstvo zahraničí a čekala jsem. Pak mně posílali různé informace, kam se obrátit, tak jsem napsala do Osvětimi a z Osvětimi jsem dostala jednu část informací, kde uvádějí, že tatínkova rodina umřela a že on jediný se zachránil. Je tam uveden můj dědeček Eduard Horáček a píše se tam, že otec byl převezen z třetího na čtvrtého srpna do Dachau a potom do Buchenwaldu. Napsala jsem do německé televize, něco jako Pošta pro tebe (pořad v ČT), že ho hledám, myslela jsem si třeba, že žije v Německu, a potom mi ta německá televize napsala, že se mám obrátit na Červený kříž. Několikrát jsem tam byla i osobně, podávala jsem si žádost a přišla jsem tam už se všemi papíry, které jsem získala. Už jsem znala i identifikační číslo, které měl vytetované. Nic. A tak jsem pořád psala a chodila na Červený kříž a prosila, jestli by náhodou něco nevypátrali, že mám všechny papíry. Přijela jsem domů z Prahy a čekala co bude, jestli se mi ozvou. No a ozvali se. Napsali mi dopis, že je kontaktoval a že chce ty papíry, co já už jsem leta vyřizovala, kvůli odškodnění. Napsala jsem mu dopis, že po něm nic nechci, že mám rodinu, dvě děti, že si žiju dobře, že mám práci a že by mi jen stačilo ho poznat, co je za člověka. A oni mi potom napsali, že ho kontaktovali, ale že on nechce. No dobře, bylo to jeho rozhodnutí. Ale přemýšlela jsem proč. Docela to bylo hrozný, protože jsem si pořád představovala, jak asi bude vypadat. Ale nedalo mi to. Ještě rok jsem to nechala být, ale nemohla jsem to vydýchat, hrozně jsem to probrečela a nesla si to v sobě. A potom roce jsem znovu kontaktovala Červený kříž a oni mi řekli, abych už nevolala, protože zemřel. Řekla jsem jim, aby mi dali adresu, že se pojedu podívat na hrob nebo tam pošlu kytku nebo něco. Nedostala jsem nic, nevím kde je. Ale přestože už jsem stará, je to pro mě neustále citlivé téma.