Bihári Tibor

Tibor Bihári (1962, Tvrdošovce SK) se narodil rok po vzletu prvního kosmonauta do vesmíru a tak dostal přezdívku Gagarin. V rámci komunity olašských Romů v Tvrdošovcích, kde žije se svými dětmi a vnoučaty, má vážené postavení angluno Roma, přeneseně romského předáka. Jeho dědeček Bakro měl být na počátku padesátých let 20. století jedním z Romů, kteří zabili Antona Stojku alias Bána spolupracujícího s policií.

Výpověď pamětníka, který pochází ze skupiny olašských Romů. V sestřihu životopisného rozhovoru se dotýká následujících témat: kočovný způsob života; usazení; postavení Romů v československé společnosti.

Rozhovor nahrála Markéta Hajská 30. 3. 2018 v Tvrdošovcích v rámci projektu Semináře romistiky FF UK: Forced settlement of „travelling Gypsies“ in Czechoslovakia (1959) and the Vlach Roma.

Délka původní nahrávky: 1 hod 12 min.

Já jsem Gagarin ze Slovenska. Chci vám vyprávět pár krásných slov o starých časech, co mě naučili moji dědové. Chtěl bych vás požádat, abyste si vyslechli moje vyprávění. 

Kdysi jsme neměli domy, jezdilo se do Šuran, Nových Zámků s vozem a koněm. Na voze seděl otec, jeho otec, i jeho dědové. Kočovali a jezdili po ulicích. Usadili se tady ve vesnici, v Tvrdošovcích, tehdy tady žádní Romové nebyli. Jen děda. Bydlel přímo tady dole. Tady naproti, kde teď bydlím.

Můj děda byl Drizár. Brousil nože, gádžové ho znali. Moje babička prosila u selek o jídlo pro děti. Dávaly jí slaninu, škvarky, oblečení pro děti. Gádžové se rozhodli, že mu udělají tadyhle domek. Do té doby měl jen přístřešek. Přišli Neromové a Neromky, co k nim chodili s babičkou pomáhat a pracovat, a udělali jim tadyhle dům z hlíny. Byla tam jedna velká místnost. Děda měl čtyři syny a šest dcer, jak tady bydleli. Děti společně vyrostly. Romové si pak postavili domy, i můj děda. Ale neměli ani židle, jen hrnec, neměli ani kamna, jen ohniště. Ohništi mi říkáme vatra.

Můj děda, když šel mimo svou vesnici, zavazoval na stromy šátek, a podle toho věděli ostatní, který Rom byl u toho ohniště. S babičkou dávali velký hrnec na oheň a sedávali na slámu.

Umřel jeden Rom, mohlo mu být 85 roků. Tehdy Romové pili z velkých demižónů plných vína. Tehdy nebyly skleničky, pil jeden po druhém. Přímo z demižónů. Děda viděl, že svět je bídný. Nedokázal vysvětlit, proč žili tak bídně. 

Pak k nám přišel dědův bratr. Dodnes bydlí tady u nás. Podařilo se mu sem dostat. Přemýšlel nad tím, proč je Rom tak chudý a gádžo tak bohatý. Tehdy neměli ani boty, ani ponožky. Dávali si hadry na nohy a dělali si takové onuce. Ani kamna neměli, nic, vařili jen tak na ohništi. 

Jak takhle jedli a potkali se s dalšími Romy, můj nebožtík děda, doslechli se, že bude romský soud. Tenkrát Romové neměli telefony jako dneska. Tenkrát šel děda pěšky 20 kilometrů, 30 kilometrů. S babičkou. Babička stále žebrala. Dostala slaninu, přišla domů, děti brečely hlady. Když měl být romský soud, děda na něj šel pěšky. Nechal děti na voze a šel tam pěšky. Nebylo kolo, nic. Jako romský soudce šel na soud pěšky i 30 kilometrů. 

Můj děda mi vyprávěl, že kdysi se Romové bili s noži, s břitvami, a pak se usmiřovali, aby mezi sebou neměli potíže. Když se měl vyskytnout problém, děda a Romové z jiných vesnic... Znal jsem i toho starého Roma, Hobka. To je Tutův otec. Když se dělal romský soud, šel s mým dědou i Hobko. Když ho Romové žádali, to nebylo jak dneska, když si soudci berou čtyři, pět tisíc euro. Kdysi jim dali na chleba, dvacet korun, deset korun, to byly kdysi velké peníze. Můj děda byl vždycky mezi těmi romskými soudci, protože to byl smířlivý člověk. 

Když potom trpěl, když mu zemřel otec, můj praděda, jmenoval se Tato, romsky mu říkali Barko. Jeho otec byl můj praděda, ať vám Bůh žehná, Romové. Když ta stará doba skončila a nebožtík praděda zemřel, jeho místo převzal děda. 

A v té době sem přišli známí Romové. Každý mu dal po stovce, po dvou stech, aby mohli zůstat tady v osadě, aby tyto Romy vzali mezi sebe. Protože neměli kam jít a neměli kde bydlet. Ptali se dědy, zda mohou zůstat a on sem přijal slavné Romy, co byli uznávaní. U nás Rom nemohl beze slova jít bydlet do vsi mezi Romy, musel žádat o svolení mého dědu. Protože on tady bydlel od malička. Jeho otec, nebožtík, tady kdysi bydlel jako jediný Rom. 

Potom, když se přišlo na to, že děda přizval pět nebo šest Romů, aby bydleli v naší vesnici, tyhle Romy si vzal děda za kmotry a za chanamíky, zkrátka tihle Romové se tady u nás usadili.

Romové udusávali bláto, dobře si na to pamatuji. Kolikrát jsem i já jako dítě šel udusávat hlínu. A přicházeli gádžové. Děda měl formu na cihly, tam jsme je dělali. Z bláta a slámy. I já jsem to dělal jako osmileté děcko. Pamatuji si na to. Je to dobrých padesát let, co si vzpomínám. 

Takže potom ti Romové přišli a začali bydlet u nás. To už pak Romové bydleli lépe než kdysi, protože už si dělali domy z hlíny. Stavěli si domy, děda, hodně Romů, vznikla tady romská osada.

Když o tom mluvila moje babička, Baranka se jmenovala, řekla: „Dneska, Romové, to chodí tak, že mi gádžo dá i židli. A dřív se sedělo na slámě. Když měli slámu, seděli na ní dva nebo tři lidé. A nádobí nebylo, jako teď máme skleničky. Dnes si žijeme jako pánové. Kdysi gádžo nesnesl vidět Romy. Když jsme řekli slovo, neměli s námi slitování. Ani neposlouchali, co říkáme.“  

Když jsme jeli někam ven, to jsme jezdili s dědou s koňmi. Dědovi by teď bylo sto let. Je to asi dvacet let, co zemřel. Mně mohlo být tak třicet osm, třicet devět. Seděl jsem s dědou na voze ještě do nedávna, je tomu asi dvacet let. A moje babička, Baranka, stále prosila gádžovky o jídlo, měli mnoho dětí. Brečely hlady, trpěli, pro starého Roma nikde nebyla práce. 

Měl čtyři syny, šest dcer a ještě jsme byli my. Všichni jsme tady bydleli. Babička chodila pěšky deset kilometrů až do Palárikova. Půl dětí spalo na voze, protože do domku jsme se všichni nevešli. Babička chodila deset kilometrů pěšky a na zádech měla batoh. Takovou zajdu.  Dávala do ní chleba, sádlo, mouku, co jí selky daly. Už ji znaly, věštila jim z ruky a za to si brala od nich jídlo a pití, protože jim věštila. Děda pro ni jezdil, protože telefon nebyl. Vždycky byli dohodnutí, kde na ni bude čekat. 

Když si vzala máma mého tátu, už je taky mrtvá, nebožka, postavili si takový přístřešek z kukuřice, z toho šustí. Udělal z toho šustí takový přístřešek. V té době už byl na světě můj nejstarší bratr, už taky nebožtík. Teď by mu bylo padesát. Tenkrát mu byl akorát rok. A moje máma ho vzala do toho kukuřičného přístřešku a v něm spali. Tady dole. A nad nimi jen to šustí. Táta ho vyskládal a takhle spali. Peřinu neměli. Za komunistů jsme žili moc bídně. Měli jsme střechu z mlází. A jen jednu místnost. Bylo nás šest dětí, osmičlenná rodina. A spali jsme všichni společně v jedné místnosti. Táta jako jediný pracoval, protože kdyby nepracoval, umřeli bychom hlady. 

Za komunistů jsme jezdili s koňmi, já i můj táta, to dobře pamatuji. I já jsem měl koně. Táta měl koně. Děda měl koně. Mí strýcové měli koně. S nimi jsme jezdili. Setkali jsme se ve vsi, zapřáhli jsme koně a jeli jsme společně na jarmarky. Do Selic, do Šuran, odtud dvacet i třicet kilometrů jsme jeli s koňmi. Dali jsme na vozy děti, ženy a vyjeli jsme si na jarmarky. S našimi lidmi, s ženami a dětmi. A já zase později vysazoval nahoru na tenhle vůz mého synka, Dolara, když byl malý. Ať vám Bůh žehná.