Paměť Romů

Antonín Gondolán (1942, Brutovce SR) se narodil na Slovensku, když mu byly dva roky, celá rodina se přestěhovala do Čech. Vystudoval konzervatoř a již v době studií hrál s předními hudebními tělesy- s Orchestrem Gustava Broma a Orchestrem Ladislava Štaidla, později skládal pro naše přední interprety. Spolupracoval rovněž s Karlem Gottem a působil v divadle Semafor. V roce 1967 založil se sourozenci populární skupinu Bratří Gondolánů.

Výpověď muzikanta původem z východního Slovenska, oblast Spiš. V sestřihu životopisného rozhovoru hovoří především o své hudební kariéře, dotýká se však i následujících témat: migrace romského obyvatelstva ze Slovenska do českých zemí; migrace z komunistického Československa do zahraničí; rozvoj občanských a politických aktivit Romů po roce 1989.

Rozhovor nahrála Adéla Gálová 28. 3. 2017 v Praze.

Délka původní nahrávky: 1 hod 53 min.

Jmenuji se Antonín Gondolán a narodil jsem se třináctého června 1942 v krásné vesničce Brutovce, to je blízko Spišského Podhradí. Moji rodiče byli Jiří Gondolán a matka Gizela Gondolánová, pravděpodobně pocházejí taky z Brutovec, ale to není úplně jisté. Do roku čtyřicet tři, jsme žili na Slovensku a v průběhu války jsme se museli odstěhovat, respektive táta dospěl k závěru, že se odstěhujeme do Čech, taky na základě toho, že byla válka a ten domeček, kterej jsme tam měli, byl zlikvidován.

Odstěhovali jsme se někam na Moravu. Pro otce, to je snad taková důležitá připomínka, to byla najednou velká změna života, protože dosud se živil hudbou, a potom musel do práce, aby nás uživil, protože, ještě stojí za zmínku, mám třináct sourozenců, šest sester a sedm bratrů. Je to složitý si to pamatovat, to není jednoduchý. Záhy jsem začal chodit do školy a už od mládí se projevoval hudební talent, snad taky proto, že doma se hrálo, zpívalo, takže jsem byl naplněn hudbou. Začala škola a já jsem chodil, otec mě přihlásil, do hudební školy. Tenkrát jsem hrál na housle, ale u těch jsem dlouho nevydržel. I přes to všechno, že dodnes na ně hraji, tak vlastně jsem vystudoval úplně něco jinýho.

Noty jsem neznal, všechno jsem se to musel naučit z pásku

Škola mě pro hudební talent tenkrát doporučila na vojenskou akademii, ale já jsem se mezitím jako patnáctiletý chlapec zúčastnil jednoho koncertu – do města přijel koncertovat Orchestr Gustava Broma. A tam se stala taková příhoda. Otec v tý době někde tam hrál a oni přišli na večeři. Otec věděl, že snad něco ve mně je, tak jsme se domluvili, že bych tam zahrál, aby to pan Brom a orchestr slyšeli. Rodiče už asi věděli, že jsem inklinoval trošku k jiný hudbě, než oni sami hráli, tak skutečně i přesto, přes moji nevůli, protože jsem byl dítě, jsem zahrál a stal se úplnej zázrak – ten pan Brom mě angažoval do svýho orchestru.

Jak jsem byl dítě, dal mě před ten svůj orchestr s kontrabasem a působil jsem jako zázračný malý dítě: hraje na kontrabas s takovým orchestrem... To jsem tenkrát vůbec nevnímal. Přiznávám se, že jsem měl dost velkou trému, protože v tý době – jak známo – byl Orchestr Gustava Broma velmi kvalitní a jeho repertoár byl velmi složitý, byl aranžovanej. No a já jsem přemejšlel i s panem Bromem, jak bych se naučil těch patnáct dvacet skladeb, které jsou na koncertech. To bylo všecko aranžovaný a já jsem vlastně vůbec neměl o aranžmá... Ani noty jsem neznal, takže to byl trošku problém. Tak jsme se domluvili, že mi celej koncert natočí, dá mi takovej pásek a já se to budu učit. Já jsem to skutečně asi za tejden zvládnul, všecko jsem si nastrkal do hlavy a byli překvapeni, že to probíhalo absolutně bez problémů. Nicméně, došli jsme potom k závěru, respektive pan Brom, že by bylo dobře, kdybych začal studovat.

Jenže mezitím jsme odjeli do Prahy, na ples někde, a tam vystupoval Ferda Havlík, Gott a tato parta. A tam mně to bylo trošku blíž, protože oni byli věkově na tom stejně jako já. Spřátelili jsme se a netrvalo dlouho a já jsem skutečně přešel do Prahy, i přes to všecko, že jsem měl nastoupit do školy. Udělalo se to ale tak, že jsem nastoupil na Pražskou konzervatoř.

Mezitím jsem hrál taky Na Zábradlí, s paní Hermanovou, s panem Grossmannem, s panem Havlem, tamta parta. Tam mě to velmi nadchlo, protože jsem najednou přišel mezi úplně jinej druh lidí a bylo to moc fajn, na to moc rád vzpomínám. Potom samozřejmě z divadla jsem pendloval mezi Semaforem a Zábradlím do doby, kdy jsme absolvovali hry v Semaforu: Člověka z půdy, to bylo ještě někde Ve Smečkách. A utvořilo se Divadlo Apollo, a to už jsme potom dali dohromady parta, jak jsme se domluvili na plese – od Štaidla po Rudu Rokla a takovýdle. Tak tam jsme hráli, to bylo myslim někde v Korunní, tam bylo Divadlo Máj nebo jak se to jmenovalo, už si to moc nepamatuju.

A v tý době se o nás zajímal takovej zajímavej človíček, jmenoval se František Spurný, bývalý manžel paní Yvetty Simonové, on byl velice schopnej manažer a zprostředkoval koncert v Kanadě – Expo, kam jsme jako skupina odjeli. Taktně pomlčím, jaký to tam bylo, protože přeci jenom poprvně jsme se objevili na takovýmhle koncertě, na takovým místě... Expo probíhalo fantasticky, to ostatní, co tam bylo, to bylo velmi uznávaný. Prostě už v tý době byly daleko slavnější skupiny, než jsme byli my, a tam jsme pochopili, že hudba se dá dělat i trochu jinak.

A ten taky zprostředkoval zájezd do Las Vegas. To málokdo ví, každej žil v domnění, že nám tuto možnost přidělil Pragokoncert, a to nebyla pravda. Byl to František Spurný, který měl kontakty, tak nás tam ne doporučil, ale vysloveně prodal. A zajímavý bylo, že opravdu jsme tam odjeli a účinkovali téměř šest sedm měsíců, což na tu dobu bylo velmi. Jako opravdu klobouk dolů – mezi takovejma hvězdama, jako byl Cham Basie, Ellington, Ella Fitzgerald, Sinatra a takový. Tam jsme dostali ještě větší školu, protože jsme opravdu zjistili, jak se dělá hudba. A nám taky nešlo do hlavy, respektive mně, to se musim přiznat sám, že mi nešlo do hlavy, jak je možný, že ti lidi vydělávají za večer třeba miliony. Ale když jsem viděl, co dělají a jak to dělají, tak jsem řekl zcela oprávněně: oni k té práci přistupovali naprosto jinak, než jsme to dělali my.

A že bych hrál úmyslně špatně? To se mi nechtělo

A to byl taky jeden z důvodů, když jsem se potom vrátil domů, tak já jsem najednou zjistil, že to, co dělám, není to, co by mě nejvíc těšilo. Tak jsem dal dohromady sourozence, a ono to nebylo jednoduchý, protože není pravda, že všichni jsou stejný, jako když se řekne, že jablíčko nespadlo daleko od stromu. To není pravda, to se stává tak, že taky třeba otec je skvělej hudebník a syn ne. To jsou výjimky, že se to povede. A to samé bylo u nás. Já o tom mluvim kvůli tomu, že mi dalo hodně práce to dát takhle dohromady, abych je naučil to všecko. Voni nějak hráli, ale hráli po svym, a já už jsem byl někde trošičku jinde, a tak jsem to dal dohromady. A najednou se skupina začala těšit velké pozornosti, protože jsme byli jednak sourozenci a jednak potom, když nastoupila sestra, která to obohatila o to, že vypadala velmi dobře. A ani my jsme nebyli k zahození, když jsme byli mladí, takže ta skupina byla nesmírně zajímavá po všech stránkách, protože jsme byli sourozenci, dobře vypadající, což je, pozor, strašně důležitý v obchodě a na vystoupeních. To má úspěch, řekl bych, 75%.

My jsme bohužel nedostali tudle podporu, nebyla nám dána podpora, my jsme se sice stali díky Spurnému součástí koncertu s Vondráčkovou, s Matuškou, s Gottem, ale bohužel někdy se stalo, že jsme měli větší úspěch, a samozřejmě to nešlo, to byla chyba. A že bych hrál úmyslně špatně? To se mi nechtělo. Takže kvůli tomu, jak jsme jezdili, protože jsme se samozřejmě potom začali zajímat o obchody venku v zahraničí, tak jsme odjeli do Holandska, do Švýcarska. Tam to nebyly koncerty, ale byly to show, třicetiminutová – hodinová show, ale zaplaťpánbůh za ně, protože tam jsme se začali objevovat a najednou jsme i všecko trošku i jinak chápali.

Jak jsme tady neměli tolik příležitostí, tak na těch zahraničních zájezdech každej. My jsme byli mladí lidi, tak jsme měli partnery, partnerky. Sestra byla ve Švýcarsku okamžitě, tam prostě vopravdu, my jsme ji sice hlídali, ale to nebylo zapotřebí, protože ona měla úžasnej respekt přede mnou, takže tam to nebylo, že by najednou šla nebo to, vůbec ne. Ale byl tam obrovskej zájem o ni, tam vůbec nehrálo roli, jestli byla Romka nebo co, to ani nevěděli, nikdy. A stalo se třeba v Rusku, že Jirka, můj bratr, se tam zamiloval do jedný dívky, respektive líbila se mu a chtěl se hned ženit. To nějak nevyšlo. Pak jsme byli ve Francii, taky se chtěl ženit, taky to nevyšlo, ale nevyšlo to ne tak, že by to skončilo mezi nima, že by se neměli... Oni se měli rádi, ale nebylo to možný provést v tý době. To byl třeba s Ruskou, no to vůbec, to byl úplně jinej svět, to nešlo prostě, administrativně to vůbec nebylo možný. Až tak dlouho to zkoušeli všichni, až opravdu si našli partnery a všichni se oženili s nějakejma cizincema. Takže sestra žije, žila třicet let v Austrálii, Jirka je padesát let ve Švýcarsku, Franta byl ve Francii, prostě všichni jsme se rozešli a taky se skupina rozešla kvůli tomu.

A teď je nesmírně důležitej moment: jak každej žil někde jinde, tak každej získal jinej pohled na hudbu a každej chtěl dělat něco i jinýho, takže to bylo potom strašně složitý po letech, když jsme se sešli. Najednou na jevišti jsme zjistili, že to, co jsme kdysi hráli, už nebyla pravda, a každýmu se líbilo něco jinýho. To je taky velmi důležitý, že když skupina není pohromadě a nemá jeden styl, tak pak je těžký to dávat nějakým způsobem dohromady. Jak už jsem říkal, stanou se případy, protože samozřejmě dneska už jsme všichni dospělí, takže ten repertoár ovládáme i světovej, a když se řekne, že budeme hrát něco od Stevie Wondera, tak to každej zná a hrajeme to. Ale bohužel ta doba a ten moment, kterej jsme měli v době, kdy jsme mohli udělat opravdu obrovskou kariéru, tak to bylo prošvihnutý.

Mně o nic nejde, ale paní chce domů, do Německa

Moje manželka byla německýho původu, doma mluvili německy, protože Teplice a Ústí..., tam všichni mluvěj německy, víme proč. No a věděla, že má nějaký předky německý. Tak už tady na velvyslanectví v Praze se o to začali zajímat, protože jsme měli zažádáno o vystěhování a oni zjišťovali potom, jestli to odpovídá pravdě a tak, protože to nebylo o tom, že někdo řekne, že tam má příbuzný a že teda jako dobře. Oni to v Kolíně zjišťovali, nebo v Essenu nebo já nevím kde, a opravdu jsou tam záznamy jména. Zjistili, že jméno, narození všecko platí, čili my jsme už tady dostali občanství.

Já jsem nechtěl, přiznávám se, že jsem nechtěl, protože já jsem v tý době měl tolik práce, že mně o nic nešlo. Tenkrát jsme dostali dopis od pana ministra Obziny, kterej vyřizoval tu celou akci. V tý době to bylo taky o tom, že ty populárnější lidé, pokud emigrovali, tak to nebylo nic dobrýho. Takže si mě zavolal a domluvili jsme se na tom. On byl velmi příjemnej, velmi elegantní, prostě byl jsem i překvapenej, on nechtěl bránit, ale měl před sebou, jak už to bývá, tydle lidi mají před sebou: kdy jste se narodil a co jste dělal a všecko. On mně řekl: „Vám o nic nejde, žijete na Barrandově, oč vám jde? „No, nejde mi o nic, ale paní chce prostě do Německa, chce jet domů.“ No a tak jako bez problémů se to... Akorát mně řekl, a to bylo od něj milý, protože tam byly děti naše, tak: „Prosím vás, vychovejte ty děti tak, jak jste vychovanej vy,“ a to mě těšilo, protože on zjistil, že já nejsem nadšenej, že jedu ven, protože já už jsem v tý době měl za sebou spoustu zájezdů.

Takže my jsme neemigrovali, ale vystěhovali jsme se a opravdu, nebudu vám lhát, protože jsme byli oba dva vysokoškoláci, tak Německo se o nás tak postaralo, že nemůžu říct jedno křivý slovo. A to tak, že počínaje bytem, počínaje zaplacením školy, počínaje vším, opravdu. To, co mě učili ve škole – ty gestapáci a to – to vůbec nebyla pravda, možná někde na Východě, ale Němci jako takoví, pro mě to je nejbohatší stát vůbec. To, co jsem zažil, protože jsem tam žil deset let, tak jsem získal spoustu přátel a měl jsem se tam ne dobře, ale fantasticky.

Jsou rádi, že si dneska vůbec někde můžou zahrát a přitom je to výborná muzika

Po revoluci se začaly dělat takový obchody, jako že se jednalo se soukromníkama, který dělaj rauty, různý setkání. Nebylo to přes Pragokoncert, ale bylo to prostě na úplně jiný bázi. Není to jednoduchý, protože lidi vás musej znát, musej vědět, co děláte, jak to děláte a tak dále, takže ta pozice není prostě ideální. Já si nemůžu stěžovat, protože sice nemám každej den kšeft, ale občas hraju a mně to stačí. Já už bych dneska ani nemoh dělat dvacet vystoupení, jako jsem dělal v minulosti, to vůbec, ani bych to nestačil.

Ale jsou případy, že jsem pozvanej třeba na romskej festival nebo romský nějaký setkání, a mně je strašně líto, že je tam pět šest kapel výbornejch (a ještě zejména, když jsem tam já, tak oni se předváděj, protože já jsem pro ně taková jako legenda, oni si mě strašně vážej, opravdu, dokonce, když mě pozvou, tak mi řeknou: „Vy ani nemusíte hrát, nám stačí, když tam budete mezi námi,“ a nikdy to neni zadarmo), jednak když vidím ty skupiny tam, tak je mi to líto, že takovýdle tělesa se vůbec nikde neobjevujou a mají jedinou možnost, že se objevěj v romským dění, že to nejsou vystoupení Na Zábradlí nebo v městský knihovně, ale jsou to jenom romský, na který oni berou dotace nebo nějaký grant nebo něco. Oni na to dostanou padesát tisíc a ty skupiny – tam je jich deset a jsou rádi, že si můžou vůbec někde zahrát. Přitom kdyby tam přišel expert, kterej by byl neutrální a nerozlišoval by Romy a bílou tvář, tak řekne: „Ale to je výborná muzika, to je moc dobrý.“

Šance a možnosti tady nejsou. Teď budu mluvit o sobě. Já jsem dokonce kandidoval do Senátu a opravdu jsem chtěl pro to něco udělat, byl jsem – protože mám spoustu známejch lidí i v politice a různě přes tu hudbu, to prostě je síla –, tak jsem měl zájem o spolupráci v tom smyslu, že jsem byl neutrální. Já jsem nefandil nikomu, ani Romům ani..., ale byl jsem takovým prostředníkem, abych opravdu mohl řešit problémy.

Řeknu vám jednu věc, že kdyby řešil Rom s Romem, tak je to lepší pochopení, než když..., protože mezi majoritou a ... prostě nedůvěra je tam, i z jedný i z druhý strany. Já netvrdím, že jenom někteří Češi jsou rasisti, i Cigáni jsou rasisti, to je jasný, ale kdyby s něma potom mluvil člověk z jejich řad, tak určitě, když se stane nějakej problém a bude ho řešit policajt, tak ho nevyřeší tak, jak by ho vyřešil policajt romskej, protože on s nima má jinou diskuzi, jinak k tomu přistupuje. Anebo vůbec, když se objeví nějakej Rom, u kterýho zjistíte, že je normální, že má systém nějakej, že žije tak..., tak ho nemůžete házet do stejnýho pytle, to prostě nejde, ty rozdíly. Vy jste jiná, vy jste jinej, a já jsem taky jinej.