Paměť Romů

Ladislav Goral (1939, Ihráč SR) vyrostl na středním Slovensku, ve čtrnácti letech však odešel do Prahy, kde začal pracovat v podniku Zemstav. Postupně si dodělal základní vzdělání a vystudoval střední průmyslovou školu. Profesionálně se věnoval i muzice a sociální práci. Po revoluci působil na sekretariátu Rady vlády pro národnostní menšiny a založil občanské sdružení RMosty. Hrál v mnoha českých filmech a seriálech.

Výpověď pamětníka původem ze středního Slovenska, oblast Střední Pohroní. V sestřihu životopisného rozhovoru se dotýká následujících témat: partyzánské hnutí a postavení Romů na Slovensku za druhé světové války; poválečná migrace obyvatelstva ze Slovenska do českých zemí; občanské a politické aktivity Romů po roce 1989.

Rozhovor nahrála Helena Sadílková 3. 2. 2017 v Praze.

Délka původní nahrávky: 1 hod 48 min.

Táta se už jako partyzán přišel podívat domů na rodinu, někdo ho ale udal

Jmenuji se Ladislav Goral, narodil jsem se v Ihráči, to je taková nádherná vesnička na středním Slovensku. Narodil jsem se osmnáctého listopadu třicet devět, jsem předválečný dítě. Máma pocházela z Levic a já, když jsem zkoumal rodokmen, odkud jsou, tak táta prý pocházel z Váce, to je předměstí Budapešti, ale jestli je to pravda... Já jsem tam sice jako malý kluk chodil s mým dědečkem, ale už si na to nepamatuju. Ale nějaký příbuzný, který se tam jednou objevil, tak se hlásili k rodině Goralů, ale jako nic moc, protože jsme se jako rodina moc nestýkali. Máma teda, jak jsem říkal, je z Levic, pocházíme z rodiny Sénášů. Sénáš byla taková muzikantská legenda. Byl velice slavný muzikant, který velel lidový hudbě Slovenskýho rozhlasu v Bratislavě. 

Měli si vykopat hrob

Za druhý světový války to bylo trošku takový..., protože, to víte sami dobře, Slovensko fandilo Hitlerovi, takže táta šel bojovat proti Rusku. A nejenom táta, ale všecky – kdo byl dospělej, tak všecky se sebrali a táhli na Rusko.

Byl tam skoro až do čtyřicátýho čtvrtýho roku, než vzniklo povstání v Banský Bystrici. Vrátil se domů už jako partyzán, zpátky do Banské Bystrice. Neviděl ženu, děti skoro tři roky, protože byl ve válce, tak se přišel podívat na rodinu. A zřejmě nějaký dobrodruh, ty pomahači Německu, Slováci, šli žalovat, že je doma. Máma zpozorovala, že k nám jdou Němci, tak on přes okno utekl do lesů a zachránil se.

Ale odskákala to rodina, protože oni přišli: „Kde máte manžela?“ A ona říká: „Já nevím,“ tak to bylo prd platný, protože oni ji sebrali, mámu, a potom šli k babičce, jako k dědovi: „Kde máš syna?“ On taky nevěděl, tak zrovna byli doma jeho kluci, moji tři strejdové, a děda, tak je sebrali a na hrůzu, aby viděli, že s nima neni žádná legrace, si měli vykopat hrob. A babička na to koukala, Goralová. Vykopali si hrob, a potom do týla je prostřelili a bába je musela všechny zahrabat.

Tak to bylo jedno takový neštěstí a druhý, když mámu potom sebrali, tak její maminka, moje babička, říkala: „Hele, má malý dítě, vezmeme ho a jdeme do toho kriminálu, snad je obměkčíme a pustěj ji.“ Šla babička, moje nestarší sestra a nejmladší bráška, kterýmu byl rok. Šli do tý věznice, jenže oni je sebrali všechny tři. Když už přicházely ruský vojska, tak je odtáhli všechny do Horní Štubňi a tam je postříleli. Opravdu těsně, těsně před ukončením války, dva tři měsíce před ukončením války, je všecky postříleli.

Po vojně, táta byl raněnej ještě potom ve válce, a když přišel domů, tak šel hledat rodinu – kde má děti, kde má manželku a kde jsou moje rodina, kde jsou příbuzenstvo. Tátu svého, mýho dědu, a tři bráchy našel v tom hrobě společným hned vedle tý osady nebo tý vesničky, kde jsme bydleli. A mámu šel hledat, jenže kriminál v Kremnici už byl prázdnej. Oni všecky ty, co byli uvězněný, všecky odtáhli do Horní Štubňi a tam je postříleli.

A mě, malýho kluka, táta táhnul s sebou, abysme šli hledat mámu. Už byli v zemi – to byl takovej asi tři kilometry dlouhej hrob, dva a půl metru hlubokej. A to bylo vždycky mrtvý, posypaný vápnem, zase vrstva a tak. Zrovna vyndávali nějaký mrtvý a táta poznal mámu podle šátku, který nosily takový ty domácí babičky v zimě, když nebyly kabáty, tak nosily šátky. A podle toho šátku poznal moji mámu, měla malýho chlapečka v náručí, takže ona byla zastřelená, ségra taky, babička taky a ten kluk zřejmě, jak spadla, tak ho udusila.

Po druhý světový válce nejenom tu osadu Ihráč, ale veškerý osady kolem, který byly v okresu Zvolen, Kremnica, Žiar nad Hronom, všecko nahnali do jedný německý vesnice, která se jmenovala Kunešov. Tam tehdy bydlelo asi pět nebo šest tisíc Romů. A to byl teda potřesk, protože, jak už víte sami, Romové se skládají z různých kast, z různých rodin, takže tam to moc dobrý nebylo, ale zaplať pánbůh za ty dary. Měli jsme kde bydlet, bylo tam všecko, pak tam udělali ňáký obchody, lidi zaměstnávali v tý vesnici, kde byli ti Němci, tak tam se pak našla ňáká práce – bourání starých baráků a oprava silnic a různý.

Usmyslil jsem si, že půjdu do světa

Tam jsem byl asi do dvanácti let a táta potom koupil dům v Kremnici, to je kousíček od Kunešova. A tam jsem bydlel do dvaapadesátýho roku a v třiapadesátým roce jsem se usmyslel, že půjdu do světa, protože jsem si říkal, z pohádek princové, který odešli a byli hodní a pracovití, tak že se měli v životě dobře, tak já jsem myslel, že se budu mít taky dobře.

Odešel jsem do Prahy, sám, bez rodičů, bez nikoho, bez ňákého doprovodu. To bylo ňák létě v padesátým třetím, vystoupil jsem na hlavním nádraží, byl jsem ještě skoro dítě, takže to bylo opravdu velice dobrodružný. A tehdy v tý době tam byli takoví jakoby lákači na práci. A tam jeden takovej obrovskej chlap říkal: „Chlapečku, co tady děláš?“ a já říkám, „přišel jsem za práci,“ „ty a pracovat?“ Ale asi zřejmě jsem se mu zalíbil a říká: „Tak, ty pojď se mnou,“ já jsem nechtěl s ním jít, protože jsem byl učenej odmalička, že s cizíma lidma se člověk nemá kamarádit a nemá nikam chodit, ale ten pán byl tak upovídanej, že mě prostě opravdu upoutal, a šel jsem s ním.

Na Florenci byl podnik Zemstav, se to jmenovalo, a on dělal náboráře a jeho žena dělala v osobním oddělení. Byli bezdětný, takže jsem byl potom  jako jejich dítě. Bydlel jsem u nich a tenhleten pán mě zaměstnal. Kupoval jsem svačiny pro bagristy a pro řidiče, který na stavbě dělali, takže jsem dostával asi čtyři sta padesát, pět set korun měsíčně, což na tu dobu byly velký peníze. Bylo dobrý, že mě ten pán naučil, že bez ničeho člověk nic nedostane a že se člověk má snažit, aby nějaký ty peníze získal. Takže já jsem se prakticky tam uvelebil u něho, byli to moji skoro náhradní rodiče, který mě hlídali. Dostával jsem kapesný a zbytek on dával, jak se říká, na hromadu a jednou za měsíc nebo za dva měsíce posílal ty peníze mýmu tátovi domů.

Šedesát tři, šedesát čtyři jsem začal dělat slaboproud průmyslovku, protože jsem dělal u Montážního podniku spojů. Tam byl zase vynikající pan mistr, jmenoval se Starosta, a ten říká: „Ty tady kopat nebudeš, ty máš na víc, seš inteligentní, půjdeš do školy,“ takže jsem chodil do Panský na slaboproud a dělal jsem to dálkově pět let. 
To jsem dělal právě u toho Montážního podniku spojů a tam jsem pracoval až do sedmdesát devět, od sedmdesátýho devátýho roku jsem potom přešel k Dopravním podnikům, do devadesátýho roku. V devadesátým roce jsem šel dělat na Úřad vlády, do Rady pro národnostní menšiny.

"Až budu premiérem, tak tě taky zaměstnám!"

Když po revoluci nastoupil Petr Pithart jako českej premiér, tak mu dělal poradce Viktor Sekyt, a protože se s Petrem Pithartem známe od Zdeňka Pince, daleko, daleko, daleko dřív. (Paradox byl, že když Petra Pitharta vyhodili z právnické fakulty, tak já ho zaměstnával. Zaměstnával jsem ho v Sady, lesy a zahradnictví u pana Bastla, zametal Karlák. A tehdy prohlásil: „Až budu premiérem, já tě taky zaměstnám.“) Začal se ptát po Goralovi a Viktor říká: „Jo, znám ho“, „tak mi ho přiveď“. No tak jsem šel, to ještě byl v Lazarský úřad vlády tehdy, pozval mě tam. Já jsem tam nechtěl, ale Viktor mi nedal pokoj, „pojď, pojď, prosím Tě“. Já jsem se tý práce bál, aby sem řek pravdu. A on říká: „Pojď, chce tě vidět Pithart.“ A tehdy mu dělal Železný poradce, Honza Vít, Karel Kühnl, to byli všecko poradci Petra Pitharta, „a ty budeš jeden z nich“. A já říkám: „Dej pokoj, prosím tě. Zaprvé nemám na to gebír ani tomu nerozumím...“, „ale Cikány znáš, o Romech víš..., tak pojď“. Tak jsem tam šel a taky jsem říkal: „Ne, já mám svoji práci, jezdím autobusem, mám klid.“ Tak do mě hučeli jak do piliňáku, až jsem řek, že ano.

A teďka si představte, že já měl jako řidič autobusu v tý době dvanáct a půl tisíce a na úřad jsem nastupoval za tři a půl tisíce. On mi tehdy slíbil, že mi to bude dávat v odměnách, aby mi to ňák dotáhl na těch dvanáct a půl, ale já mu nevěřil, tomu Pithartovi, že to udělá, ale udělal to. Dostali jsme úkol se Sekytem založit sekretariát Rady vlády pro národnostní menšiny, což jsme udělali.

Byly volby v devadesátým druhým roce a on odešel a přišel Klaus. Klaus taky, „všicky ven, všicky nic, já nepotřebuju žádný poradní orgán, nic nepotřebuju“. No a pak na to přišel, že je to blbost, že nás bude potřebovat. Ale Viktora Sekyta vyhodil, protože chodil jak hipísák. Mě si tam nechali, to bylo zajímavý, mě si tam nechal Klaus, ale Viktorovi řek, že buď se bude jinač oblíkat, nebo že si má najít zaměstnání. A on mu řek: „Já si nebudu nic oblíkat, já chodím takhle, tak budu takhle chodit,“ takže ho vyhodil ze zaměstnání. A já tam zůstal.

Demokracie je opravdu velikánskej pojem. Romové si mysleli, „teďka máme demokracii, tak do práce nemusíme a prostě budeme brát dávky a prostě budeme todlenc“, až na to přišli, že to všecko není pravda, že je potřeba přiložit ruku k dílu. Začaly se vytvářet spolky, občanská sdružení. Když si vezmete, že v Čechách na 280 tisíc lidí je 68 občanských sdružení, teďka možná ještě víc, tak to bylo tedy něco.

Tehdy utíkali Romové do Anglie, do Kanady. A klaus, tehdejší premiér, o tom nechtěl ani slyšet, aby se řešil romský problém. Ale když už potom viděl, že je to vážný, tak nám nařídil, abychom něco vymysleli. Hanka Frištenská, Andrej Solitka, já, to už tam dělal i Milan Pospíšil, jsme začali přemýšlet, co by pro Romy uspělo. A celá Bratinkova zpráva 686 je taková, jaká je.

Ale víte, kdyby všecky ministerstva plnily úkoly tak, jak je podle toho usnesení, tak dneska takový problémy nejsou.

Já měl několik nabídek, třeba se vrátit na Slovensko. Absolvoval jsem takovej oběd, pánů ministrů Čáky, to byl místopředseda vlády na Slovensku, a Mareše, to byl místopředseda tady v Čechách. A tyhleti páni si řekli, že se půjdou najíst do Košic. Já jim měl připravit cestičku a hotel, kde se bude jíst, a při tom ukázat panu Marešovi nějakou cikánskou echt osadu, která ještě žije ve středověku. Tak jsme se tam vypravili, já a David Beňák, terej dneska dělá zástupce náměstkyně ministra pro lidská práva. Jeli jsme do Košic, tam jsme to připravili, a tehdy mi pan Čáky nabídl, „pojďte k nám dělat“, jako na úřad slovenský vlády. „Zajistíme vám byt, zajistíme vám...“ todlenc, todlenc, todlenc... Mareš jenom koukal, jestli kývnu, že ano, nebo ne. Já jsem říkal ne, ne, ne, ne, ne. Říkám, „pane Čáky, já jsem v Čechách spokojenej, nebudu to měnit“.