Stojka Milan

Milan Stojka (1949, Žatec) pochází z rodiny kočovných koňských handlířů. Vyrůstal s babičkou, jejíž rodina byla v druhé půli padesátých let násilně usazena v Lounech. Zde byli nuceni setrvat ve svých maringotkách, bez vody a elektřiny, ještě několik let po usazení. Později pan Stojka s rodinami svých strýců Louny opustil. Jako zaměstnanci melioračních prací se postupně dostali do Prahy, kde si pořídili rodinný dům. Pracoval v továrně a hrál fotbal.

Výpověď pamětníka, který pochází ze skupiny olašských Romů, kteří byli násilně usazeni v roce 1958 v Lounech. V sestřihu životopisného rozhovoru se dotýká následujících témat: kočovný způsob života v poválečném období; zákon o trvalém usídlení kočujících osob z roku 1958 a jeho důsledky.

Rozhovor nahrála Markéta Hajská 18. 12. 2018 v Lounech v rámci projektu Semináře romistiky FF UK: Forced settlement of „travelling Gypsies“ in Czechoslovakia (1959) and the Vlach Roma.

Délka původní nahrávky: 1 hod 28 min.

Handlovali s koňmi, to byl jejich život

Dobrý den, buďte šťastní a zdraví, ať vám pomáhá Bůh na každém kroku. Jmenuji se Berci, pocházím z Prahy a nyní bydlím v Lounech. Je mi šedesát devět, takže si něco pamatuji. Jsem na světě už dost let a už jsem jedl chléb pečený v mnoha pecích.

Mému dědovi říkali Filo a babičce Čaja. Pocházeli ze Slovenska od Rimavské Soboty. Já se ale narodil už v Čechách, v Žatci. Handlovali s koňmi, to byl jejich život. Nic jiného neuměli, jen zapřáhnout koně a jet. Děti ještě spaly na voze a on už jel. Věděl, kde jsou koňské trhy, kde prodávají a kupují koně. Říkali si to navzájem, ptali se gádžů, je to tam a tam, toho a toho dne. A tam se společně potkávali.

Pamatuji si, že jsem s nimi byl také párkrát na trhu, hlavně v Českém Brodě a také u Žatce za městem. V Žatci jsme tábořili na břehu řeky kousek od nádraží pod mostem s vozy a ještě i s koňmi. Pak jsme přijeli sem do Loun. Romové tam kupovali, ale i prodávali koně. Jednoho koupili, řekli, ten není dobrej, vyměním ho. Prodal ho a ještě na tom vydělal peníze. Tak to dělali. Nebo dostal navíc třeba půlku prasete, slepice nebo husy. Dobře, dej, když nemáš peníze, a gádžové dávali klobásy, kuřata, prase… Romové si to odnesli domů. Měli jsme vše. Utábořili jsme se někde venku, udělali si oheň. Měli jsme veliké hrnce. Vařilo se, jak se patřilo. Ani plyn jsme nepotřebovali, nic. Měli jsme obytné vozy, ale i žebřiňáky. Tak to muselo být. Protože podle toho, jaký měl kdo vůz, se dříve usuzovalo postavení Romů, když se potkali. Už z dálky vyhlíželi, jaký má kdo vůz. „Jé, ten má ale krásný vůz! To bude bohatý, úspěšný Rom.“ Už z dálky tak odhadovali, co to je za Roma, aniž by ale věděli, kdo to doopravdy je.

Romové kočovali krásně po celém Česku. Ale doba po válce byla moc zlá. Moc. Často jsme slýchali jak gádžové křičí: „Židi, cikáni, odchod, pryč! Ještě jednou na vás pošleme Hitlera!“ Jako dítě jsem tomu nerozuměl, byl jsem maličký, ale dnes, jak léta přibývají… Panebože, co to tenkrát ti gádžové dělali?

Když mi bylo pět let, ještě jsem běhal za vozem. Babička mi koupila hříbátko, jmenoval se Fricko. Mám na něj dodnes vzpomínku, protože mi tady poranil obličej. Byli jsme na louce a koně se pásli. A babička mi řekla: „Berci, jdi pro koníka.“ Byl hříbátko. Švihnul jsem ho bičem a zvolal jsem: „Fricko, poběž domů!“ Ani ne, že by mě kopnul, jen zvedl nohu a rozrazil mi obličej.

Dodnes si pamatuji, jak všichni staří Romové plakali

Potom přijeli policajti a vyhnali nás z té louky. Nechtěli, abychom tam stáli s vozy. Romové odtamtud museli odejít někam do lesa, už ani nevím kam přesně. Někde kolem Loun. Po tomto nás dali do Loun. Tam, kde byly tehdy kasárna, vedle cesty byla taková velká rokle. Tam nás nahnali všechny i s vozy. Hned vedle nás byli vojáci. Stále měli nějaká cvičení a stříleli. Báli jsme se, aby nás nezastřelili. Běhali, stříleli ve dne v noci. Báli jsme se, že se něco děje. Že na nás mohou hodit bombu.

Asi po dvou, třech letech jsem začal v Lounech chodit do školy. Moje babička si vedle vozu postavila kurník a v něm měla slepice, abychom měli vajíčka. Romové někdy ještě jezdili handlovat. Vraceli se za dva, tři týdny, my děti byly samy doma. Museli to tak dělat, to byla jejich obživa, tak byli zvyklí. Nedokázali být na jednom místě. Kočovali, jezdili z města do města, handlovali s koňmi. To byla jejich obživa, nekradli. Jen romské ženy někdy ukradly slepici, to jo.

Později už ale museli pracovat, ať chtěli nebo ne. Přišel zákaz kočování, to dal prezident. A vzali nám vše a také koně. To bylo pro nás to nejhorší, co se mohlo stát. Už jsme nemohli kočovat. Dodnes si pamatuju, jak všichni dospělí staří Romové brečeli. Jak babička ječela, křičela. Nemohli nic dělat. Přišlo na nás snad sto lidí, policajti, vojáci a další. Romové nechtěli dovolit, aby jim vzali koně. Bránili se silou, dokud na nás nepřišli se samopaly. „Pokud toho hned nenecháte, zastřelíme vás i s koňmi.“ Romové se polekali a schovali se ve vozech. My děti jsme se ukryly pod vozy, aby nás nezbili. Pak koně odvezli. Naložili je na náklaďáky. Ptali jsme se, kam je dají. „Půjdou na jatka.“ Co mohli Romové dělat? My jako děti jen řvaly, brečely, ale nic nepomohlo, vše nám vzali. I mého koníka vzali, aby je trefil šlak. Byl ještě mladý, roční. Ten koník se mnou vyrůstal, byl od babičky. Na tom místě jsme zůstali ve vozech. Nechali nás tam ještě takových pět, šest let. Nebyla tam vůbec žádná voda, nic. Naštěstí nám potom jeden hodný pán, co bydlel opodál, dovolil chodit si k němu na zahradu do studny pro vodu. Byl to moc hodný pán. Díky němu jsme si mohli uvařit, občas se umýt. Nebyla tam voda, nechali nás tam beze všeho. Co měli Romové dělat? Prát se s policajty? To nešlo. Za to by je zavřeli na deset let. Tehdy to bylo opravdu strašné, hlavně když přišel ten zákon. Romové strašně trpěli, měli hlad. Nebylo co jíst. Romky byly nucené jít ukrást něco k jídlu. Kolikrát přicházeli vojáci a nosili nám jídlo. Třeba konzervy. Litovali nás, viděli, že nemáme co jíst. Neměli jsme jídlo, nic, komunisti nám nic nedali. To se stalo v roce 1959. Museli jsme zůstat tady v Lounech. Nemohli jsme jít do jiného okresu, nepustili nás odtud. – „Kde jsi hlášený?“ – „Tady.“ – „Tak tam musíš jít!“ Nepustili nás nikam, to bylo jako kdybychom chtěli třeba utéct na západ. Vyžadovali k tomu nějaké povolení. Časem jsme si tady ale zvykli. Ani jsme už nechtěli někam odcházet.

Později jsme koupili v Lounech dům. Romové se na něj společně složili, celá rodina. Všechny vozy Romové prodali a nechali si jen dva. V domě v Lounech byl velký dvůr, tam stály ty dva vozy a v nich bydleli moji strýcové. Já, babička a tety rodina jsme bydleli v domě. V té době pracovali Romové tady v masokombinátu. Teta zametala ulice.

Kdybych mohl, koupil bych si velký krásný dům s velkou zahradou a na ní choval deset koní. Jenže nemám peníze, nevyhrál jsem ve sportce. Kdybych vyhrál deset milionů, koupím si krásnou vilu a deset koní. Krásný vůz. Zapřáhl bych koně a vyjel bych si na procházku. Na hlavě krásný klobouk. Jel bych se projet, když by bylo v létě pěkné počasí. To je můj sen, to už se ale nestane.