Paměť Romů

Michal Čonka (1935, Piskorovce SK) vyrůstal na východním Slovensku, po válce se s rodinou přestěhovali do Čech. Před vojnou se nakrátko vrátil na Slovensko, odkud pak odešel do Ostravy. Vyučil se zámečníkem, vystřídal různé profese, mimo jiné pracoval 15 let jako řidič autobusu. Na Ostravsku zakládal krajskou pobočku Svazu Cikánů-Romů. V polovině sedmdesátých let byl z politických důvodů nucen emigrovat do Německa, kde zůstal 21 let.

Výpověď pamětníka původem z východního Slovenska, oblast Zemplín. V sestřihu životopisného rozhovoru se dotýká následujících témat: život na Slovensku v předválečném období; postavení Romů na Slovensku za druhé světové války; poválečná migrace romského obyvatelstva ze Slovenska do českých zemí; postavení Romů v československé/české společnosti; problematika organizovaného rozptylu romského obyvatelstva v komunistickém Československu; Svaz Cikánů- Romů a jeho aktivity; migrace z komunistického Československa do zahraničí.

Rozhovor nahrála Markéta Hajská 17. 11. 2017 v Ostravě.

Délka původní nahrávky: 2 hod 26 min.

Táta koval koně partyzánům i Němcům

Jmenuji se Michal Čonka, je mi 82 let, narodil jsem se na východním Slovensku v Piskorovcích, to je blízko vesnice Tokajík, kterou Němci za války vyvraždili. Do svých 47 let jsem žil na Slovensku, v Brusnici.

Náš děda, otec mého otce, byl tenkrát voják − vojenský kovář na vojně. Měli celkem pěknou chalupu, na ty poměry tam; jednu z nejhezčích chalup. Byli čtyři bratři, a když jim zemřeli rodiče, tak ty děcka zůstaly sirotci − jako otec a jeho bratři − neměli nikoho. Tenkrát se živili tak, že sloužili u sedláků, husy pásli, postupně potom krávy, na pole chodili. Mýmu otcovi bylo šest roků, když zůstali sami. Většinou je sedláci nechávali v létě spát ve stodole a v zimě je nechali třebas v teple. Postupně, jak vyrůstali a byli větší, tak je využívali třebas v noci s koňma na pastvu, aby se napásli a přes den koně mohli pracovat.

Otec utekl o několik vesnic dál a tam sloužil u jednoho, krávy pásl. To byl kovář, vynikající kovář, ale nebyl to Rom. No a ten, celkem to udělal dobře, jak ho k tomu přitáhl: když přišel z pole − nebyla tehdy elektrika, tam bylo všechno petrolejky, lampy −, tak s ním musel dělat v kovárně.

Dospěl, potom se oženil, postavili si chalupu. Ti ostatní bratři se nevyučili. Můj otec neměl výuční list, kovařinu ovládal vynikající, dělal všechno, ale neměl výuční list.

Tak mu umožnili, aby si udělal živnostenský list, že neumí číst, neumí psát, tak to dělal v Prešově. Tam byl asi měsíc a musel všechno v praxi ukázat, co umí: od kování koně, vozů, všechno, co bylo třeba. A on to všechno zvládnul.

My jsme žili na tehdejší poměry velice dobře. No a mě, když jsem byl ještě malý, pořád mě tahal do kovárny. A to nebyla elektrická výheň, to byl takovej měch a ručně se tak foukalo, odmala jsem tahal. Nebo třeba dřevěné uhlí bylo třeba tlouct na malé. Mně bylo necelých deset, a už jsem koval koně. A když jsem něco dělal špatně, třeba jsem obrátil ten hřebík, tak jsem vždycky dostal, takhle mě vychovával.

Měli nás odvézt do Osvětimi

Až potom nastala u nás katastrofa, to bylo nějak ve čtyřicátých letech, nevzpomínám si přesně, myslím čtyřicet tři. Jeden takovej přihlouplej, nebyl to Rom, zapálil doma stodolu, a shořela celá vesnice. Většinou to bylo všechno dřevěné, jenom kostel zůstal. Gardisti, jak měli ty uniformy, když přijeli do vesnice, tak hned řvali, že jestli to bylo od Cigánů, tak je budou házet do ohně, zapálené. Chvála bohu nebylo, ono to bylo úplně z jiného konce vesnice, kde Romové nebydleli.

My jsme tenkrát bydleli přímo ve vesnici. Tenkrát byla taková móda nebo co, že Romy stěhovali z vesnice, vždycky na okraj. Roma, to byli odborníci cihláři, a hodně Romů tam přijelo dělat cihly, všechno ručně se dělalo. A v létě se stávalo, když na poli byly okurky, mrkev a podobně, že Roma šli, kradli z pole, no a sedláci si stěžovali. A tenkrát zrovna tekla velká voda. Gardisti je řezali děcka neděcka a ženy naházeli do toho potoka. Nějací se tam utopili, ty menší. Žádné slitování neměli, byli horší jak esesáci, ty gardisti. Nás to nepotkalo, my jsme takový věci nedělali, ale to právě ti cihláři.

To už byla válka. A bylo tam velké neštěstí, protože už byli partyzáni a chodili samozřejmě kovat koně. No a to jsme měli z pekla štěstí. Od cesty možná sto padesát metrů, takovej potok tam byl, partyzán koval koně. A teď tam přijeli Němci, nákladní auto, a viděli, že ještě měl na sobě kůň sedlo a partyzán držel nohu. Postavili se tam do příkopu a chtěli zahájit palbu. Ale jako kdyby jim bůh osvítil rozum – ten jeden, jak ho koval, oni měli klec na koně, nechtěl držet a hlavně to zadní kopyto bylo dosti těžké, a ten druhý už byl okovaný a stál bokem a do lesa, bydleli jsme hned u lesa –, Němci dostali strach, že jde pro posily, tak jak chtěli zahájit palbu, tak nasedli do auta a jeli zpátky a nezahájili palbu. No ale odpoledne přijeli a několik aut. Tak shodou okolností jenom jednoho tam přistihli partyzána, ostatní poutíkali. A zase začala mela. Zapálili pár chalup, postříleli tam lidi.

Jenomže lidi už s tím počítali, tak hodně poutíkali do lesa. No a samozřejmě se už vědělo, že asi seberou otce a celou rodinu a že nás tam můžou povraždit, protože koval koně partyzánům. Na druhou stranu ale třeba předtím, když přijeli Němci, tak musel taky jim kovat koně. Přišli partyzáni a jim taky musel kovat koně. No tak otec potom chodil už do lesa za nimi, kde měli to sídlo, a tam jim koval koně.

Než prošla ta dukelská operace, to bylo ve čtyřiačtyřicátým, už jsme žili jenom po lesích. Každou chvíli tam byli Němci, partyzáni, střetli se, a to už bylo velké nebezpečí, tak jsme žili v lesích, v kolibách..., blízko partyzánů, kde byli. No ale když už měla být ta fronta, tak jsme všichni, nejenom my, několik vesnic to tam muselo opustit, a hnali nás Němci před sebou.

Křičeli „aufpaken, aufpaken“, a to už byla strašná tragédie. Měli nás odvézt do Osvětima, připravovali nás a pěšky jsme šli od nás až do Giraltovec, teprve v Giraltovcích jezdil vlak. Dali nás do jedné školy. To už bylo takové městečko, oni tam už měli aj elektriku, to my jsme neznali, to u nás neexistovalo.

Ráno jsme měli nasednout na vlak, jestli to byl dobytčák, nevim. A teď si představte, že mezi těma Němcema byli lidé, jestli to byli to Ukrajinci, nebo Rusíni, že se s nimi dalo domluvit normálně. Řekli nám: „My teď budeme tady hlídat, vy se posbírejte a poutíkejte do lesů, nebo jinak půjdete na mýdlo do Osvětimi.“ A to už se slýchalo, že tam jsou koncentrační tábory, že tam likvidujou lidi. Povídá: „My budeme mít službu, takže můžete klidně odejít.“ Tak všichni, co jsme byli v té škole, to bylo několik rodin, tak všecko se to rozuteklo a do lesů.

Teprve tenkrát jsme poznali strašnou bídu

A v těch lesích to bylo všude stejné, koliby stavěli, takové různé přístřešky. Tak jsme to přežili. A vždycky jsme cestovali dál a dál od té fronty, až jsme skončili potom odtamtud v jedné vesnici Ďurďoš, nebo jak se to tam jmenovalo, a tam vlastně nás nakonec osvobodili Rusáci.

Náš otec: „My se musíme vrátit domů,“ to bylo asi 40 kilometrů, šli jsme navíc pěšky. No a to, co jsme viděli cestou, těch mrtvol, to bylo strašné. Aj to byli Němci, to byli Rusáci, civilisti. Já jako děcko, co jsem to viděl, katastrofa, a zima. My jsme to zvládli nějak za dva dny, a přišli jsme domů a kámen na kameni zase... Oni jak ustupovali, tak všechny vesnice vypálili, zase zůstal jenom kostel. No a my jsme měli náhodou zděný dům, tak zůstaly stěny.

Vím, že první noc byl velký mráz, tak jsme seděli venku u ohně, ono dřeva bylo dost – tam byl les, ale bylo všechno zaminovaný, takže bylo nebezpečný jít do lesa –, tak takové ohořelé trámy co byly, tak z toho dělali oheň.

My jsme se vrátili nějak v lednu a teprve tenkrát jsme poznali strašnou bídu, nic nebylo k jídlu, mohli jste mít peníze, nic jste nikde nekoupili. Kdysi bylo takovým zvykem, že se v bytě – nebyla podlaha, byla hliněná –, vykopal takový důlek a tam byly brambory. A to vydrželo, to nezmrzlo. No ale oni, jak tam byli aj Rusáci nebo kdo tam byl, tak oni to našli a vybrali – ty brambory tam nezůstaly. Pár, někde takhle hlína je zasypala, tak našli ještě. No a to byla největší tragédie, tenkrát. U nás byla akorát výhoda nejstarší sestra, tak chodili po žebrotě, kde to nebylo tolik zničené, že stály baráky, jak prošla ta fronta. A tak lidi, co našli zbytky, dávali, pomáhali. To se nedívalo na to, jestli to je plesnivé nebo co, to se všechno jedlo. A brambory ještě nebyly na poli vybraný, tak vybírat ty shnilé brambory, oni tomu říkali krňavki, zmrzlé, a z toho dělali bramborové placky.

Dali tam ke mně kluka, aby se mi věnoval a naučil mě mluvit česky

Matky bratranec... vydali se do Čech a mluvili: „ V Čechách je dobře, tam je práce, tam jsou byty, tam nemusíme chodit po blátě...“ Dostali se do Hronova a bydleli tam na Vyšehradě, jak je Jiráskův domov tam na kopečku. A já jsem tam začal chodit do školy.

Teď jsem neuměl mluvit, tak oni mysleli, že mluvím rusky, a přivedli mi učitele, který mluvil rusky. Já jsem mu trošku rozuměl, ale my jsme se učili ve škole ukrajinsky, doma se mluvilo rusínsky, v té vesnici. Od první do čtvrté třídy se učilo v ukrajinštině, ve čtvrté začínala ruština a slovenština. Takže já jsem vlastně nic neuměl.

To už mi bylo dvanáct roků pomalu. Dohadovali se, co se mnou, do jaké třídy mě dají. My jsme přijeli nějak na podzim, tak do druhé třídy v druhém pololetí. Já jsem byl nejhloupější. Víte co se mnou udělali? Oni byli vynikající lidé: dali ke mně kluka, to byl jeden z nejlepších, který se tam učil, aby se mi věnoval, abych k němu chodil i domů. A učil mě mluvit a vůbec ty základy, co je třeba pro život.

Vzal mě domů, měl svůj pokoj, měl psací stůl, teď tam měli koberce, no to já jsem vůbec neviděl něco takovýho, jak oni žili. A mně se to moc líbilo a velice rychle jsem se naučil mluvit.

Ale potom našli práci v Jirkově u Chomutova, dělali se tam hřebíky do šachet. Zase někdo šel do Teplic, to není tak daleko odtamtud, a tam byla továrna „Tesas“ a tam se všichni zaměstnali.

Odtamtud jsem šel do učení. Po vyučení jsem se vrátil zpátky do Teplic a tam, kde jsme bydleli, jsem dělal zámečníka a to mě celkem ta práce velice bavila. Potom jsem dělal údržbáře ve sklárně.

Rodiče odjeli na Slovensko a na Vánoce jsem je jel navštívit. Chtěli žít tam. Matka a otec brečeli, že tam postavili dům, a pěkný, a že my tam nechceme bydlet a oni tam jsou sami...

Ve Stropkově se otevírala kovoslužba. Přijeli za mnou a přesvědčili mě, abych jim pomohl, že oni nemají žádného řemeslníka, a otevírají tam továrnu. Mají jednoho automechanika, elektrikáře a zámečníka nemají. Tak jsem byl třetí, řekl jsem jim: „Tak dobře, do vojny tu budu.“ No, tak jsme tam začali budovat. To byla jenom hala, na zámečničinu, dělaly se tam cirkulárky, lisy na víno, dopravníky na slámu, no a to jsem všechno já organizoval.

Udělali jsme řidičáky v říjnu nebo jak, narukoval jsem na vojnu do Líně u Plzně. Po vojně jsem se vrátil zpátky, nechtěl jsem tam zůstat. V padesátýmsedmým jsem se vrátil, v prosinci. Rodiče: „Ať se ožením, že zůstanu doma.“ Moje láska byla v Čechách, to jsem věděl, že ona by si tam nezvykla. Nakonec mě přesvědčili, a oženil jsem se.

Mohli jste si koupit byt, ale neměli jste nárok v něm bydlet

Narodila se mi tam nejstarší dcera. A já jí říkám, „Ty, já tady nebudu, mně se tady nelíbí, já chci jít do Čech,“ do Teplic jsem myslel. Jenomže tenkrát to nebylo jak dneska, řeknete, jdeme. Museli jste dostat razítko od občanky. Oni mě nechtěli pustit, protože tam neměli řemeslníky, ale měl jsem štěstí, protože když se tady v Ostravě zapalovala čtvrtá vysoká pec, tak byl celostátní nábor pro řemeslníky, a jedině kdo byl vyučený, tak to jsem byl já. Takže jestli chtěli, nechtěli, tak museli mě pustit pro organizovaný nábor a přijel jsem a začal jsem na Nové huti v roce šedesát, v lednu, tady v Kunčicích.

A teď si představte, dopravní podnik Ostrava inzeroval, že přijmou řidiče autobusů, že probíhá kurz skupiny D, jako dvojky, podmínka: dva roky praxe. Já jsem Vám tam přišel na osobní oddělení a bez problémů jsem to zvládnul. Patnáct roků jsem jezdil autobusem. Tady ten, to je moje RTOčka, tam co mám, nejdřív Rky předtím, RTOčky a potom byly ŠMky, Škoda ŠM 11. A to mě fakt bavila ta práce.

Když jsem nastoupil jako řidič, byl jsem první řidič autobusu Rom tady. A posmívali se a zpívali vždycky, jak mě viděli, někteří: „Cikáne věrný, Cikáne černý!“ A já jsem šel za ním, ne že bych se hádal, povídám: „Poslouchej, příteli, já se jmenuju Michal, a když je ti to těžký vyslovit to jméno, tak si mě nevšímej, jo? Jestli ti tak překážim, že jsem tmavý.“ A nakonec za mnou chodili, jak potřebovali něco zavařit, protože tam neměli svářeče, tak za mnou lítali. Teď rodiče začali brečet, že jsem jim ukradl syna, a oni zůstali sami. Tak řekli: „Prodáš chalupu a koupíš tam byt a my se odstěhujeme taky.“ No, já jsem to tak udělal.

A tu nastala vám tragédie. My jsme to koupili, vyplatili, notářsky se to převedlo. A tenkrát byl zákon 502, to byl rozptyl Romů po republice. My jsme to mohli koupit, ale bez nároku na bydlení. Tak oni se ti majitelé odstěhovali, rodiče se nastěhovali – tak stejný byt nahoře jak tady – a teď si představte, že z města přišel příkaz, že nás odstěhujou, jako rodiče, na vlastní náklady a nebezpečí. Ale kam, to už je nezajímalo. Tam, odkud přišli – na Slovensko.

Šel jsem na krajský výbor tady v Ostravě a měl jsem fakt z pekla štěstí. A tam se zrovna vrátil z Moskvy člověk, který tam dělal vysokou školu. Jmenoval se Zuzka, to byl dobrý člověk. Tak jak k němu přijdu, to taky nebylo tak jednoduché, a on jak viděl, že jsem takový strhaný, zničený: „Soudruhu, co tě trápí, posaď se, kafíčko?“ To bylo úplně jiné jednání jak tady na radnici. A teď mu vykládám všechno. On sám se na to díval, povídá: „To nějaká blbost ne?“ Na KV, na krajském výboru strany, povídám: „No není to blbost.“ On povídá: „Víš co?“ Jenom sebral telefon, svolal na městský výbor všechny ty zločince, já jim říkal zločinci, co tam byli, plus za podnik ředitele dopravního podniku, předsedu KV, tedy celozávodního výboru strany, ROH, tajemníka Mamulu... No bylo obrovské zasedání a já mezi nima. A teď na tom městě: „Tak soudruzi, podívejte, soudruh Čonka si řeší bydlení vlastními prostředky, a vy mu házíte klacky pod nohy. Co to má znamenat tady, že dostal už příkaz vystěhování, že ho vystěhují na vlastní náklady a nebezpečí? A teď ten hlavní šéf, který to měl na starosti, jmenoval se Slukat, na to nikdy nezapomenu: „My plníme jenom svoje povinnosti.“ A ten na něho: „A to vy neumíte udělat výjimku, pochopit takovou věc?“ Teď samozřejmě se tam zastali vedení. Tam bylo to nejlepší, ředitel Kučaj, předseda celozávodního výboru ad. Nakonec mě pochválili, že jsem to dělal dobře, a kdybych tam nebyl, v KV, tak nás vystěhují.

Dosáhli jsme obrovských úspěchů, ale taky jsme udělali mnoho chyb

Tenkrát Svaz Romů, to byl Buťiker na Slovensku a tady jsme měli Svaz Cikánů-Romů a Nevodrom. Ten Nevodrom v roce sedumdesát, to udělali Holomkovci. Mirek byl předseda Svazu, potom podplukovník Tomáš... Ten Mirek měl vysokou ruskou politickou školu a ústřední výbor strany mu dal na vybranou, že buď půjde do služeb ústředního výboru, a bude dělat šéfa ideologické komise, a nebo se dá na řešení romské otázky. A on si vybral tu romskou, že založí Svaz Romů. To nebylo financované státem, my jsme si na tu činnost měli vydělat. A tenkrát nebylo jak dneska soukromnictví atd., ale přes ten Svaz Romů se založil Nevodrom, takže jsme mohli zaměstnávat lidi, ale museli jsme mít práci.

A já náhodou, já už ani nevim, kdo mě tam poslal, z KV mi tam zavolali, já ani nevěděl, kdo to je Holomek, poprvé jsem slyšel. A já jsem říkal: „Panebože, oni tak hezky mluví romanes, vždyť já už polovičku jsem zapomněl, a i ten Mirek a i ten prokurátor... A to mě jaksi potěšilo, že Roma, tak vzdělaný, a teď hledaj lidi, spolupracovníky, tak oni mě naverbovali do toho. Tak mě zvolili, dali my funkci, no funkci, jmenovali mě, abych tady založil Nevodrom. No tak jsem to založil a fungovalo to dobře. Na závěr vám řeknu, my jsme dosáhli obrovských úspěchů tenkrát, ale právě proto, že jsme dosáhli, aby byla školní docházka, přidělování bytů... Roma, takoví ty primitivní co byli, co nechodili do školy nebo do práce – všechno jsme řešili. A hodně, to jsme jezdili po celém kraji. My jsme byli krajský výbor.

Město, dostali jsme hlášku, dostalo tenkrát půl milionu, to byly obrovské peníze, právě na romskou otázku. Měli konkrétní úkoly, na co mají být peníze použité. No tak my jsme to tam šli řešit. My jsme si tam půjčili předsedu a tak dále, šéfy, tak jsme to rozebírali. Povídáme: „Tak se podívejte, ty rodiny, to jsme tam obešli, jak žijí. Děcka, nemají topení, nemají tam vodu... Jak můžou chodit do školy? (To byly byty čtvrté kategorie.) A vy na to máte peníze!“ „Podívejte se, my jsme postavili parky, chodníky a to slouží všem.“ Povídám, „to je krásná výmluva, ale tam to v té kolonce stojí, na co ty peníze mají být použité, takže vy jste to porušili, přátelé. Teď jsou dvě možnosti, udělejte to, jak chcete a splňte tu druhou kolonku, tady to máte černé na bílém (my jsme to měli, ty směrnice), a nebo to budeme řešit jinde.“ Ale udělali to. Prdelka jim dělala tak... Přišli by o koryta. Dali jim i byty s koupelkama a tak dále.

Zase mě chtěli zavřít. Najednou rozhodnutí ústředního výboru strany – pozvali nás do Prahy, že z rozhodnutí UV KSČ zruší Svaz Cikánů-Romů. Byl tam profesor doktor Tomáš, jak on se jmenoval, Tomášek a další, nahrávali všechno. Dali nám doslova nůž na krk. Buď to rozpustíme (protože ve stanovách jsme to měli) dobrovolně, a nebo z úřední moci to udělají.

A já jsem tenkrát jediný vystoupil a povídám: „Soudružky a soudruzi, vyčetli jste nám chyby, kterých jsme se dopustili při zákládání Svazu Romů. Souhlasím, dopustili jsme se z neznalosti určitých chyb, ale to ještě není důvod, že by se, kvůli těm chybám, musel rozpustit Svaz Romů. Ale otočme list, v osmačtyřicátém roce převzala strana moc ve státě a za dva roky (a to jsem říkal v množným čísle) jsme posílali nejlepší syny a dcery na šibenice. Tak kdo se dopustil větších chyb? My Romové, a nebo vy, gadžové.“ No víte, co to bylo? Teď to skončilo, mě si sebrali bokem, „co jsem si to dovolil“. Povídám: „Vy jste členové strany, ale já jsem komunista, já mluvím pravdu. Já jsem do toho šel upřímně, pracoval jsem, dal jsem do toho všechno, na vlastní náklady jsme to rozjížděli. A vy nám to chcete zrušit, protože jsme dokázali kus dobré práce.“ Jen tak tak, že mě tenkrát za to nezavřeli.

Zkrátka jsem musel zmizet

Tenkrát tu začali prošetřovat obrovskou rozkrádačku ústředního výboru strany – předsednictvo UV KSČ. Já jsem napsal stížnosti na všechny složky, oni to prošetřovali a ona to byla pravda. A teď, když sem přijeli za mnou, řekli, „soudruhu, jestli toto neprokážeš, víš co tě čeká?“ Já povídám, „vim, a co ode mě všechno chcete?“, „máte to všechno písemně?“, „mám tam svědecké výpovědi, můžete se jít podívat na to všechno, co je tam popsané.“ Ale... Já měl pravdu, a oni měli moc, a jednoho krásnýho dne mi přijde tady jeden – ale o tom já nechci mluvit, protože to je nebezpečný ještě aj dnes – zkrátka musel jsem zmizet.

Tak jsem šel. Říkám si, jak se dostat na Západ? To nebylo tak jednoduché. Na loď. Tam jsem se přihlásil, to nás bylo tady víc, jako za strojníka. No ale my jsme mohli jenom jezdit tady Ústí – Chvaletice a zpátky jsme jezdili, no ale po Labi. Byl jsem strojník, udělal jsem státní zkoušky bez problémů. A když jsme nastoupili, tak oni automaticky pro všechny dělali plavecké knížky, to znamená na Západ. S permitem, s povolením na dva roky. Ale ty knížky jsme neměli my, ale měli je na úřadě a vždycky, když se jelo, tak tu knížku vydali.

Dostal jsem jako odměnu plavbu do Hamburku jako strojník. Že mám nástup v sobotu na loď Děčín, že pluju z Děčína do Hamburku. No a den předtím mi přijde kolega a ten mě informuje, co mě čeká. Takové štěstí i neštěstí, co teď? Nebyl jsem připraven, neměl jsem žádné marky, nic. Teď běžte do ciziny: houbeles jsem uměl německy, děcka doma, opustit, nemají mámu a eště aj tatu... Nejstarší dcera už byla vdaná, tak jsem jí řekl: „Podívej se, když tady budu, tak vám nepomůžu a dopadnete špatně, a když budu venku, tak snad bude nějaká šance, a nebo mě zavřou tam. Ale tady už mě nečeká nic dobrého.“

Je totiž nejhorší, když nikoho neznáte, přijdete do cizí země, neumíte mluvit, nevíte, kam se máte obrátit... Tak jednoho jsem měl, to byl Olašský Rom a on už tam byl rok, ve Frankfurtu a on mě pomohl. Já jsem měl azyl, normálně žádáte a rok jsem čekal, no necelý rok. No a tak jsem tam vydržel jednadvacet roků.