Guži Zdeněk

Zdeněk Guži (1949, Brno) strávil dětství v obci Súdovce na Slovensku. Vyučil se elektrikářem, po vojně v Čechách zůstal v armádě, kde sloužil celkem třicet let. Dodnes je politicky aktivní, po roce 1989 byl předsedou okresní organizace ROI a v letech 1990-92 poslancem České národní rady. Později ještě kandidoval v senátních a parlamentních volbách. S rodinou žije v Havlíčkově Brodě a učí na škole v Jihlavě.

Výpověď bývalého vojáka z povolání a politika původem ze středního Slovenska, oblast Hont. V sestřihu životopisného rozhovoru se dotýká následujících témat: život na Slovensku v poválečném období; postavení Romů v československé společnosti; politické aktivity Romů po roce 1989.

Rozhovor nahrál Jan Ort 2. 3. 2017 v Jihlavě.

Délka původní nahrávky: 1 hod 38 min.

Byla to šance něco změnit

Narodil jsem se 12. 11. 1949 v Brně. Tenkrát to byla, myslím, Klášterská ulice. Rodiče byli v Brně na pracích, tak jak to kdysi bývalo, takže já jsem vlastně narozený na Moravě. Nicméně podle vyprávění, když mně byl asi rok nebo rok a půl, tak šli rodiče zpátky na Slovensko. Pocházeli z takové malé vesnice, Súdovce, okres Zvolen. Tam jsme vyrůstali v osadě za vesnicí, říkalo se tomu „na Lúčkách“.

Pocházím z devíti sourozenců, já jsem nejstarší. Byli jsme tenkrát chudá rodina, ale rodiče se snažili abychom měli na živobytí a vyrůstali s nimi v dobrém vztahu. Zajména táta, který pracoval. V Súdovích jsem začal chodit i do základní školy. Do šesté až deváté třídy jsem potom dojížděl do Hontianských Moravců. To je větší obec tak tři kilometry od nás. Dojížděl jsem autobusem a někdy holt i pěšky. To jsme museli s dětma vyrazit dřív, tak abysme do školy přišli včas. Nebyly peníze, takže někdy se pěšky jít muselo. Ale zejména když bylo léto, tak nám to opravdu nevadilo.

Jako nejstarší dítě jsem samozřejmě také pomáhal rodičům. Rodiče pásli husy, tak jsem šel ráno mámě pomoct ty husy dostat z vesnice na Lúčky. Nebo jsem tam taky zůstával když jsem přišel ze školy, a tak jsem pomáhal tady tomu řemeslu. No, řemeslo, tenkrát byla u Romů i takováhle činnost. Táta ten chodil do práce. Dojížděl do melioračního družstva, takže se domů vracel až k večeru. No a já jsem měl dohlížet na mladší děti, na to, aby šly do školy. I když je tam asi pět domečků, tak v té době nás bylo dost dětí. Bylo to fajn a rád na to vzpomínám. Narodil jsem se v Čechách, v Brně, ale cítím, že dětství jsem zažíval na Slovensku. Tam jsem vyrůstal a takhle mi to zůstalo i v paměti.

A tak jsem zůstal na vojně

Narukoval jsem v roce 1969 do Havlíčkova Brodu, do Čech. To byla tenkrát československá lidová armáda a já jsem narukoval k vrtulníkové letce. Zařadili mě k leteckému útvaru, jako vyučený elektrikář jsem k tomu měl zřejmě blízko. Tam jsem byl operátorem VKV, neboli operátor při řízení na věži, a posléze pomocník, který řídí letovou zónu.

To už jsem byl ženatý, dítě na cestě, takže měl jsem i dost starostí. Chtěl jsem, abych byl nějak zabezpečený, abych měl práci, svoje soukromí, byt. U nás se bydlet nedalo, nedalo se bydlet ani u ženy, protože těch dětí bylo moc. Tak se naskytla možnost zůstat v armádě, nejdřív na tři roky po skončení základní služby. Tuto záležitost jsem tenkrát projednával se zástupcem velitele. Musím vzpomenout, že ten zástupce to jel vyřídit dokonce do Zvolena, na vojenskou správu. A takhle jsem se k tomu dostal. Zůstal jsem dál na vojně, tenkrát coby výkonný praporčík, kterého potřebovali pro rotu.

Dostal jsem byt a byl jsem pořád u té letky, pracoval jsem kolem letadel, kolem vrtulníků. U vrtulníkové letky jsem se dostal k možnosti přípravy pro piloty a tím vlastně i k padákové službě jako takové. To místo bylo uvolněno, tak jsem o něj požádal. Rád jsem se chodil dívat na kolegu, který tam byl, na seskoky padákem. Tak jsem o to požádal a na přípravu toho všeho prodělal výcvik. Vzpomínám, že jsem tenkrát v Malackách udělal první seskoky, chytlo mě to a jel jsem dál. Tak takhle jsem se dostal k té padákové službě. Jako instruktor.

Potom se uvolnilo místo leteckého pozorovatele, čili jsem asi tak rok nebo dva sloužil jako člen osádky vrtulníku. To také vyžadovalo určité znalosti a přípravu. Všechno mě to bralo, svým způsobem bavilo a tu profesi jsem bral i jako koníček. A tak to šlo jedno s druhým. Tím pádem si bylo potřeba udělat maturitu, protože na toho leteckého pozorovatele už určité požadavky byly. Požádal jsem o to a jezdil pak do Žiliny na střední vojenskou ekonomickou školu. Tam jsem si udělal maturitu a bylo to pořád lepší a lepší. Po čase jsem sloužil v Plzni, chvíli v Pardubicích a skončil jsem v Náměšti nad Oslavou u stíhačů. V té době u rychlých letounů, ale jako padákový specialista, zástupce náčelníka výsadkové přípravy.

Zůstal jsem Romem. Ta diskriminace nebyla taková jak to vidíme dnes, ale i v armádě jsem pro kolektiv Romem byl. Ale já jsem se nedal. Když jsem Rom, tak vám ukážu, že i Rom to dokáže, že to není problém. Že to je v tom člověku, který dokáže tyhle věci překonat, uběhnout, udělat kliky, shyby, posilovat, a tak dále. Tam se potom nebere rozdíl, jestli je to bílej nebo černej. Prostě umíš, tak jseš dobrej. A já jsem tohle všechno absolvoval. A pak viděli: „Aha, tak umí to, je to odborník, můžeme se na něj spolehnout.“ K nám totiž přicházeli inženýři a poručíci z letecké školy v Košicích, kteří u nás potom lítali. Já jsem se během své služby pohyboval víceméně v letectvu, od začátku až do konce. A to byli páni inženýři a poručíci, kteří chtěli lítat. Ze začátku tam byla určitá, ne nedůvěra, ale byl tam určitý odstup. „Tak Rom nás bude učit kolem padáku!“ Já jsem to bral i z druhé strany, že jsem na to vycvičenej a jsem odborník. Dokázal jsem jim to, protože předtím než byli povinni udělat nějaký seskok, dva seskoky za rok, tak byla nutná příprava. Připravit jsem je k tomu musel já, aby viděli jak zabalit padáky. Vzal jsem je do padačkárny, „podívejte se, takhle se to balí, takhle se to dělá, tak se to skládá. A když uděláte všechno, co máte udělat a otevřete padák, tak se uvidíme na zemi. Živí.“ A mě to těšilo, že z kluka z takovýhle rodiny, kluka, který běhal jenom v trenkách, jsem se dostal na takovouhle úroveň. Samozřejmě svojí pílí, ale základ byl určitě od rodičů.

"To je náš Zdeno, je v Český národní radě!"

Já jsem se tam vracel a jezdíval rád. „Přijď někdy i ve vojenským!“ Tak jsem jednou přišel ve vojenským, v letecké uniformě, to bylo v osadě haló. A vzpomínám potom i na té vesnici. „To je náš Zdeno!“ Obec to prožívala zejména když jsem se potom stal poslancem České národní rady. „To je náš Zdeno, je od nás a je v Český národní radě.“

V rámci kandidátky Občanského fóra se nás tam sešlo šest. Holomek, Ondra Giňa, Dežo Balog z Plzně, Giňa z Rokycan. To jsme byli v České národní radě. Ve federálním shromáždění tam za ROIku byla Klára Samková, za komunisty tam byl Láďa Body.

Když jsem navštívil doktora Ščuku, Rusenka a to vedení, tak jsem věděl, že je potřeba těm lidem v Praze pomoct. U nás byli taky Romové, kteří by se do té akce zapojili, ale nevěděli jak na to, protože nebyli nikde organizovaní. Takže jsme se v rámci Občanského fóra, které bylo v okrese, dali dohromady s Milanem Dzurkem a starým Štefanem Dzurkem. Že obejdeme Romy, sejdeme se v restauraci u Karla IV. a tam si povíme jak se do toho zapojit nebo nezapojit nebo co pro to udělat.

Já jsem už nějaký myšlenky měl. Ale mně nešlo o to za každou cenu udělat tu organizaci, ale prostě povědět těm lidem: „Tohle se stalo, tohle tady je, tohle vzniklo, vidíte to v televizi, slyšíte to v rádiu. Je na vás, jestli se do toho se zapojíte, nebo ne. Ale podle mého názoru, bylo by dobrý, protože to je šance, jak všechno to co jsme si před tím říkali, bydlení, škola, zvláštní školy, to je šance, kde toto můžeme společně odstranit a dokázat, že to půjde k lepšímu.“ S panem doktorem Ščukou jsme se potkali vlastně poprvé v Rokycanech a posléze na okresních sněmech ROIky. Kolem sebe se mi povedlo uvtořit tým, v rámci okresu připravit nějakou akci.
Tenkrát jsem byl za východočeský kraj nominován za kandidáta do České národní rady. Klub ROIky pro Romy vytvořen být nemohl, tak jsme byli v tom celku jako takovém. Ale byli jsme v komisi pro řešení těchto otázek v rámci republiky. To víte, tenkrát se musely přijímat jiné zákony, předělávat, demontovat staré zákony, a tak dále. Takže tenkrát cílem naším i cílem ROIky bylo dostat do ústavy romskou národnostní menšinu, což se nám povedlo. Díky tomu, že nás podpořili i ostatní, tak se povedlo uznat romskou národnost, protože doposud jsme byli etnikum, romské etnikum. Takže tato věc se nám podařila. Pak byly samozřejmě věci kolem oblasti diskriminace, rasismu, školství. To se nám už tolik nepovedlo. Vzpomínám, že jsme ze začátku museli hasit několik výstupů, několik případů napadených Romů. My jako poslanci jsme tam museli být a projednávat to s městem, se zastupitelstvem.

Některé věci byly opravdu až nechutné, nemilé. No ale s těma starostama často nešlo hnout. Byli za nějakou stranu, která romskej problém neviděla, nebo si to nedala jako prioritu. ROIka byla nucená pozvat poslance, domluvit se s tím starostou a případně i některé věci dokázat prosadit. Zejména ve vztahu k diskriminaci Romů. Někdo byl utopenej nebo se tamhle spálil dům a další věci, to opravdu tenkrát bylo. Takže byla určitá síla, bohužel se to nedotáhlo tak, jak jsme to chtěli.