Paměť Romů

Ilona Ferková (1956, Rokycany) nastoupila po základní škole do zaměstnání. Živila se manuální prací. V 80. letech založila pěvecký sbor Amare Neni. V 90. letech pracovala jako koordinátorka česko-romské mateřské školky v Rokycanech. Založila sdružení Asociace romských žen zaměřené na podporu romských žen, rodiny a výchovy. Patří k nejvýraznějším představitelům romské literární generace 90. let 20. století.

Výpověď romské spisovatelky jejíž rodina je původem z východního Slovenska, ze Šariše. V sestřihu životopisného rozhovoru se dotýká následujících témat: postavení Romů na Slovensku za druhé světové války; poválečné migrace obyvatelstva ze Slovenska do českých zemí; postavení Romů v československé/české společnosti; problematika vzdělávání a „převýchovných“ projektů v komunistickém Československu; kulturní aktivity Romů v 80. letech 20. století; rozvoj občanských aktivit Romů po roce 1989; migrace z Čech do zahraničí po roce 1989.

Rozhovor nahrála Stanislava Miková 11. 7. 2016 v Rokycanech.

Délka původní nahrávky: 1 hod 44 min.

Začala jsem psát díky Mileně

Otec pocházel ze Slovenska, z vesnice Kurima v okrese Bardějov a matka z Chminianské Nové Vsi v okrese Prešov. Seznámili se až tady v Rokycanech. Napřed sem do Rokycan ze Slovenska emigroval otec, ve čtyřicátém pátém roce. Vlastně nevím, jestli to byla emigrace, přijel na popud aktivistů, kteří jezdili na Slovensko a nabírali tam lidi do Čech na práci. Rozdávali jim letáky, agitovali. Můj táta a jeho švagr, pan Tomáš, se rozhodli, že to zkusí a přijeli sem do Čech, do Prahy.

V Praze dělali u nějaké stavební firmy, ale moc se jim tam nelíbilo. Zaslechli, že necelých sedmdesát kilometrů od Prahy je městečko Rokycany, že tam jsou výhodná pracovní místa, je tam dost továren i ubytování, a že by v Rokycanech mohli žít. Tak sem přijeli. Myslím, že to mohlo být někdy ve čtyřicátém šestém nebo sedmém roce.

V Rokycanech šli do továrny, kde se vyráběly barevné kovy. Původně se jmenovala Patronka, později ji přejmenovali na Kovohutě. Tam je vzali do práce a řekli jim, že by pro ně měli i ubytování. Nabídli jim také, aby přijely i jejich rodiny, že do té práce potřebují lidi. Táta s panem Tomášem souhlasili a řekli, že jim ty lidi seženou, že přijedou. Takhle nějak se dohodli. Táta pak napsal bábě, svojí matce Heleně Giňový, aby okamžitě přijeli. Romský telegraf funguje na sto procent, nepotřebují žádné telefony, takže se hned přidávaly další vesnice. „V Rokycanech je práce, je tam ubytování.” Takhle to šlo z vesnice do vesnice a kvůli práci a ubytování se sem sjížděly romské rodiny. Přijely sem rody Giňovců, Mikovců a Dudovců.

Maminka si pamatuje na válku, bylo jí tehdy asi devět let. Myslím, že bylo velké štěstí, že Slováci byli s Němcema, protože díky tomu mohli Romové přežít. Ti Romové, kteří byli v Čechách, tady v Rokycanech nebo jinde, tak vlastně nepřežili. Máma nám vyprávěla, že Němci nebyli tak suroví jako gardisti, že gardisti - a to byli Slováci, byli horší než samotní Němci.

Romové za války nesměli opustit vesnici nebo osadu, kde bydleli. Vůbec nesměli jít do města, nesměli se pohybovat volně mimo osady, protože pak je ti gardisti chytali a brali je na tu jejich- já nevím, co to bylo, měli nějakou místnost, takovou kancelář a tam je mlátili.

Z vyprávění vím, že když chytli nějakou holku, ostříhali ji do hola. Do hola je stříhali pro výstrahu, aby věděli, že do toho města nesmí vůbec chodit. Vlastně nesměli chodit ani přes vesnici, směli být jenom u lesa, kde měli osady.

Chtěla jsem se učit na servírku

Když jsem šla do první třídy, tak už jsem česky docela uměla mluvit. Měla jsem totiž starší sourozence, a ti už do školy chodili a když se něco učili - číst nebo psát úlohy nebo něco jiného, tak už jsem to od nich všechno pochytávala. Dobře, taky jsem některým slovům vůbec nerozuměla, ale už jsem mohla mluvit s učitelkou nebo s dětmi docela dobře česky.

Chtěla jsem se jít učit do Plzně na servírku, ten obor se mi moc líbil, bylo to takové moderní. Jenže můj táta byl už v té době nemocný a když jsem si tenkrát ve škole do té přihlášky napsala, že chci jít do učení na servírku do Plzně, šel táta na okres. Tam byla sociální pracovnice, pamatuji si, že to byla vedoucí paní Vítková, a ta měla na starost mládež a ty děti, které se šly nebo nešly učit. A on šel za ní a řekl: ,,Moja dcera nepujdze se učiť, já som chorý človek, “ to řekl. „Já som chorý človek a ona potrebuje byt doma, varit, uklizet, starat se o mě, bo moja žena chodzi do prace.“ Pak dodal, že mám ještě mladší sourozence. A Vítková mu řekla: „Pane Daňo, co to děláte? Vy chcete, aby vaši dceru zavřeli za příživnictví? Když se nepůjde učit, tak ji zavřou." On si ale stál za svým, pořád trval na tom, že je invalidní důchodce, že potřebuje, abych byla doma, abych se starala, že on to nezvládne, protože máma musí chodit do práce. No a tak to taky takhle udělali. Dali mi nějakou výjimku, že jsem mohla být doma. A tak jsem se nešla učit nikam.

Pro romské děti se pořádaly takové výchovné tábory. Vedla je paní Miková, protože byla inteligentní a byla za dobře s lidmi ze sociálního odboru. Nabízela rodinám tábor, samozřejmě zdarma, a navíc že dostanou ještě nějaké věci - hygienické potřeby, to aby se Romové naučili hygieně. Takže děti dostávaly pastu, mýdlo, šampon, kartáček na zuby, ručník, toaletní papír, pyžamo a tepláky. To bylo takové vybavení, které děti dostaly v tašce, když nastoupily do autobusu. Byla tam paní Pauslusová jako vedoucí a navíc nějaké další asistentky nebo učednice, nějaké brigádnice nebo studenti, nevím, kdo přesně. Ale byli to Češi, kteří s nimi jeli. No a když se vrátili tak samozřejmě zase byl ten soubor, který vedla paní Miková, která s těmi dětmi pracovala.

Jediné, co bylo dobré na tom systému, bylo, že jsme chodili do práce, ta práce prostě byla a navíc jsi měla byt. Když jsi dělala, tak jsi měla nárok na byt, dostalas ho od Výboru. Práci jsi měla taky, takže se žilo skromně, ale žilo se dobře. Myslím, že rasismus tady byl furt, odjakživa, akorát potom v těch 70., 80. letech to byl takový ten skrytý rasismus. Češi se vlastně báli říct něco nahlas, takže nebyl vidět.

Děti si furt nadávaly, pokřikovaly ,,cikáňata černý vrata", to je jasný. Pořád nadávaly, ale my už jsme na to ani nějak nebrali zřetel.

"Ilono, napiš něco!"

Myslím, že asi každý řekne, že ta 80. léta byla snad nejkrásnější léta, která existovala. Já jsem se právě seznámila s Milenou Hübschmannovou a ona mě vzala taky na takový víkend, kam nás jelo víc Romáků. No a jeli jsme někam, kde jsme se měli naučit, jak psát knížky nebo jak psát romány, zkrátka jak psát. Nevím už, jak se jmenovalo to město. Byli jsme tam Margita Reiznerová, Demeter, já jsem tam byla, Cina tam byl. No a ona mi říká: ,,Ilono, napiš něco.“ Já říkám: „Jak můžu něco napsat? Já nevím, jak to mám napsat.“ „Tak mi něco řekni!“ „A co ti mám říct?“ „Tak mi vyprávěj nějaký příběh!“ Tak jsem jí něco vyprávěla, už nevím, co to tenkrát bylo. A ona řekla: „No vidíš a teďka, jak jsi mi to vyprávěla, takhle to napiš.“ A já jí říkám: „Takhle, jak jsem ti to vyprávěla?“ „Jo, přesně slovo od slova, jak jsi mi to vyprávěla, tak to napiš.“ Tak jsem to takhle napsala. A ona na to: „No a vidíš to, to je ono!" Začala jsem psát napřed takové krátké příběhy, a pak už to byly delší příběhy, a nakonec jsem vlastně napsala asi dvanáct nebo čtrnáct povídek, které mi vydalo Muzeum romské kultury. Jmenuje se to Čorde čhave. No tak vlastně díky ní začalo psát hodně lidí a ne jenom já.

Moje máma byla rozená zpěvačka, ale takhle na veřejnosti ji nikdo neznal, jenom doma nebo na oslavách. Ona strašně ráda zpívala a pořád mi říkala: ,,Ilonko, prosím tě, dej nás dohromady, udělej soubor“. Já jí říkám: „Dej mi pokoj, já budu dělat nějaký soubory.“ Říkala: „My ženský chceme zpívat, jenom nás dej dohromady." Nakonec bylo celkem nějakých dvacet ženských, no a malé děti tam byly taky, ty jsem taky chtěla. A tak jsme začali zkoušet. A říkám:,, Nebude vám nikdo hrát, protože vám to bude kazit. Máte nádherný hlasy a víte, co je první, druhý, třetí hlas. Takže vy si k tomu budete hrát samy těmi hlasy, jo?" No a tak tady zkoušely zpívat, zpívaly první hlas, druhý hlas, třetí hlas. Šlo jim to hezky a zpívaly takový starý písničky, který se vůbec nezpívaly, který se zpívávaly ještě kdysi na Slovensku. Když jsem založila ten soubor, pozvala jsem Milenu Hübschmannovou, aby si je přišla poslechnout. Milena přijela, moc se jí to líbilo, a tak okamžitě volala do Plzně do rozhlasu, aby přijeli, že si to chce všechno natočit. A taky že jo, za týden přijeli z rozhlasu z Plzně a natáčeli nás zrovna tady v tý zvláštní škole. Měly jsme tam tělocvičnu, kde jsme zkoušely. No a byl to opravdu unikát. Milena říkala, že je to unikát, takové hlasy, které tam jsou, které umí tak nádherně zpívat, že opravdu nepotřebují žádnou muziku. Myslím, že měly asi deset vystoupení, ale pak do toho přišla revoluce a všechno bylo úplně jiný, takže to vlastně přestalo. Já už jsem na to potom taky neměla moc času, protože nastala úplně jiná situace, všechno bylo úplně jiný.

V devadesátých letech jsem vedla romskou školku

Začala jsem pracovat s Ondrou Giňou. No a tak vlastně začala ta školka. Ondra nás zapojil do programu ,,Krok za krokem - Step by Step". Přišli sem lidé z Open Society Fund, Ondra nás dal dohromady a šli jsme na schůzku do sokolovny. Já jsem přitom o ničem nevěděla, nevěděla jsem, co se děje. Najednou tam byli lidi z Prahy a mluvili o nějaké školce. Přišli už s úplně hotovým návrhem školky, která tady bude pro romské děti a že potřebují romské asistentky, že potřebují koordinátora a aby z nás někoho vybrali. Tak se sešel náš výbor, který jsme tenkrát měli, Rada rokycanských Romů, s Ondrou Giňou, se kterým jsme pracovali a on říká: ,, Jste tady v zastoupení všichni, z každého rodu někdo, tak mezi sebou vyberte, kdo bude dělat koordinátora a ty asistentky, je to na vás.“ „No tak Ilona ať dělá koordinátora!“ A já na to: „ Já nebudu dělat koordinátora, já ho nechci dělat, ani nevím, co to je. Já ani nikdy neslyšela takový slovo – koordinátor. Já to dělat nebudu!“ A on říká: „Neboj se, na všechno přijdeš, prostě ty budeš koordinátor! No a ještě dvě asistentky.“ Tak Tereza Miková, ta byla jako první a jako druhou asistentku navrhli Renatu Giňovou.

Program Step by Step nebo Krok za krokem jsme tady v Rokycanech mohli začít realizovat v tom devadesátém čtvrtém roce. Školka, která je tady v Rokycanech, má celkem dva pavilony a město nám dalo jeden z nich k dispozici. Do toho pavilonu jsme tedy mohli umístit naše romské děti a v tom druhém pavilonu byly čistě české děti. Začali jsme s těmi dětmi pracovat, můžu říct, že jich bylo asi kolem třiceti a všechny byly v té jedné třídě. Na jednu třídu jich tedy bylo moc, a tak nám nakonec paní ředitelka umožnila otevřít radši třídy dvě. Vznikly dvě třídy, do nichž se ty děti rozdělily, no a začalo se s nimi pracovat. Já jsem hodně pracovala s rodiči dětí. Hodně lidí se jezdilo do školky dívat, protože byli zvědaví, jak to tam všechno jde, když je to vlastně romská školka, kterou vede Romka a romský asistenti, i když tam jsou také české učitelky. Byli zvědaví a tu moji školku hodně navštěvovali. Různí lidé z různých oborů. My jsme spojili české děti s romskýma, abychom viděli, jak to bude fungovat, protože jsme si říkali, že ty děti nastoupí do školy, tak aby už byly zvyklé na ty české děti. Když jsme spojili české děti s romskýma, tak se přišla podívat paní Buzková. Byla ministryně a strašně se jí líbilo, že ty děti – romské i neromské, spolu krásně vycházely. Byli to vlastně ti předškoláci. Ona nám pak dala ten sponzorský dar 200 000 Kč, to nám dala asi myslím automobilka Mladá Boleslav. Dalo se to na účet do Investiční banky a tam pracovala jedna z maminek těch českých dětí a ta to měla na starosti. Museli jsme na to jako přistoupit, ale bylo to dobré. Školka z těch peněz žila dva roky a rodiče už neplatili nic. Vlastně čtyři roky fungovala školka, pak došly ty peníze, děti vyrostly a pak už zase nebyly děti. Když jsme začínali, byl ten ročník takový silný, bylo hodně dětí. A pak po těch čtyřech letech nebylo moc dětí - ani romských ani českých.

V devadesátém devátém roce jsem odjela do Anglie, emigrovala jsem. Zůstala jsem tam do roku 2003. Do školky mi chodily anonymy, tehdy jsem měla telefonní linku, a na ní mi někdo volal třeba ve dvě, ve tři hodiny ráno. Nevím, kdo mi tehdy volal.

Šla jsem to nahlásit na policii a policajti mi řekli že to budou brát v patrnost, ale že s tím nemůžou zatím nic udělat, protože neví, čeho se mají chytit.

V Anglii byl život takový nudný, protože jsem byla zvyklá něco dělat s lidmi, s dětmi, být s nimi pořád v kontaktu, prostě s nimi pracovat. A tam nic, tam jsem byla jenom pořád v bytě, maximálně jsme šli na procházku. A zase jsme byli v bytě nebo jsme se navštěvovali, ale to bylo všechno, bylo to takový nudný, no.

Chyběla mi prostě ta práce s lidmi, kterou jsem dělala v kanceláři s Ondrou, to jak jsme pracovali s těmi lidmi, s rodiči, nebo jak jsem pro děti dělala všelijaké akce. Tam jsem to dělat nemohla, a to mi chybělo.