Paměť Romů

Jiří Chramec (1964, Praha) pochází z jedné z prvních romských rodin, které se po válce usadily na pražském Smíchově. Zde také prožil celý svůj život. Když mu byly čtyři roky, jeho rodiče se rozvedli a pak vyrůstal u babičky s dědečkem. Po absolvování základní školy se vyučil zámečníkem a většinu života se živil různými dělnickými profesemi, mimo jiné pracoval na OPBH. Spolu se svou ženou vychoval čtyři děti.

Výpověď pamětníka, jehož rodina přišla po válce do Čech z východního Slovenska, z oblasti Zemplín. V sestřihu životopisného rozhovoru se dotýká následujících témat: poválečná migrace obyvatelstva ze Slovenska do českých zemí; postavení Romů v československé/české společnosti; dopady socioekonomické transformace na romskou menšinu po roce 1989.

Rozhovor nahrála Markéta Hajská 27. 6. 2017 v Praze.

Délka původní nahrávky: 1 hod 13 min.

Každou sobotu se všichni scházeli na Smíchově v lázních, byl to takovej vobřad

Já se jmenuji Jirka Chramec, je mi 53 let, jsem ze smíšenýho manželství. Celej život žiju mezi Romama. Naši se rozvedli, když mi byly čtyři roky, a maminka se vdala podruhý za Roma, když mi bylo deset let. Manželka je taky Romka. Žiju celej život v rodině přistěhovaný ze Slovenska – ve čtyrycátým šestým roce, kdy se tady narodila máma.

Pocházeli z východního Slovenska. Babička byla z Medzilaborců a děda taky říkal, že je někde od těch Medzilaborců, z vesnice Krásnej Brod nebo tak nějak. Děda vykládal , že to bylo blízko ukrajinských hranic.

Co si pamatuju, tak děda vykládal, že na Slovensku dřív lidi žili skromně. Ale pracovali a většinou dělali u nějakých lidí na statcích. Děda byl, řekl bych, takovej ten lepší nebo rozumnější, protože říkal, že dělal u nějakýho – dřív se říkalo, že se dělalo u Židů – že tam byli nějaký Židi a děda tam prodával jako prodavač v železářství.

V tom šestačtyrycátým se nastěhovali do Česka a začínali – bydleli snad někde v Chuchli – tam jsou ty prvopočátky. A tam bydlelo pár tědlectěch – já budu říkat cikánskejch rodin – pár cikánskejch rodin. Pak nevim, to bych lhal, pak začali bydlet všichni na Smíchově, v Košířích nebo na Plzeňský, kde bylo asi pět nebo šest cikánskejch rodin, který spolu dost dlouho bydlily pohromadě. Ne sice v jednom baráku, ale rozesetý po Plzeňský ulici.

No a děda vykládal, co si pamatuju, že začal první dělat na Václaváku podchody. Ty první, co jsou, tak děda je začínal dělat. Začali hloubit tydlecty tunely a většinou všichni Cikáni, který tady byli, tak většinou všichni začali dělat tydlecty práce, většinou dělali na těch stavbách. No a babička uklízela domy. Byla doba, že si pamatuju jako dítě, že uklízela třeba dvacet domů – baráky, se říkávalo. A byla tak poctivá, že i lidi si ji najímali, že uklízela i po bytech. Takže ta rodina byla asi uznávaná, protože to byli slušný lidi.

Když se rozvedli, tak mě vychovávala babička s dědou, takže takový ty základy v životě mi dala babička s dědou, i když byli, dá se říct, v tý době v uvozovkách negramotný. Děda sice byl gramotnej – četl, psal –, akorát že asi používal víc azbuku, protože jak byli od těch hranic. A babička se dovedla podepsat, dovedla něco přečíst, no ale... Dá se říct, že asi gramotný byli.

Dědeček třeba, když šel k doktorovi, protože pořád chodil po doktorech, tak ten měl dva vobleky ve skříni, nažehlený s kravatou, s košilí. Měl dvě hole, jednu měl k doktorovi, jednu měl, tu měl, když měl hůlku a brejle.

Babička mi v zimě sušila boty v troubě, protože jsem měl jen jedny

Chodil jsem do Duškový na základku. Přišel jsem ze školy, v létě to bylo tak, že jsem přišel ze školy, napsal jsem si úkoly, co si pamatuju jako dítě, babička mi dala oběd, protože jsem většinou bydlel u tý babičky. A tam byla taková ta atmosféra, že prostě klid, pendlovky, babička u kamen, děda na posteli. Najedl jsem se, napsal jsem si úkoly, v létě balon, v zimě hokejku... Večer jsem přišel domů, třeba v zimě, babička mi usušila boty v troubě, protože jsem měl jenom jedny, dědeček ležel, já jsem si napsal úkoly a atmosféra úplně úžasná. Voda se vařila, nebylo, že by bylo denně maso. Maso jsme měli třeba v sobotu, v neděli. Bylo to takový hezký, nenásilný, v klidu.

Klasickej byt – když jsem bydlel u našich asi do desíti let, tak tam jsme já se ségrou a s bráchama spali v jednom pokoji. To byla kuchyň, pokoj a voda byla venku. Když jsme šli ráno do školy, tak když jsme si zapomněli vzít ručník a myli jsme se na chodbě, tak nám v zimě přimrzala ruka ke klice. Měli jsme takovou kovovou kliku, záchod venku. Pak když jsem bydlel u babičky, tak babička s dědou v kuchyni a já v pokoji – klasickej 1+1. A starý tálový kamna, na těch se vařilo. A pak už postupem plyn, ale nějaký koupelny, to ne. A když jsme se chodili koupat, tak to byl takovej ne obřad, ale taková tradice, že každou sobotu jsme jezdili do lázní. Tady byly lázně na Smíchově u kostela, takže se tam scházely celý rodiny, pilo se tam kafe, kecalo se tam, probíraly se... Zaplatili jsme si dvě padesát za jedno koupání, k tomu jsme dostali malý mejdlo, šampon jsme si dokoupili a takhle se ta hygiena dodržovala, protože prostě ty koupelny nebyly.

Nejdřív se vykoupaly děti, pak se vykoupali rodiče. Většinou chlapy se koupali v práci, protože většinou dělali v takový práci... Ale děti se koupaly tam. Mně to připadá jako v těch starejch filmech, když se lidi scházeli u holiče, tak i takhle se scházeli lidi a vlastně se udržovaly ty styky v těch lázních, když to člověk veme.

Dřív byly na Smíchově takový půvabný domy starý, s těma dvorkama. A shodou okolností babička s dědou, kde jsem vlastně vyrostl, měli úžasnej starej barák, kde bydleli v přízemí a byla tam velikánská zahrada a takový ty starý kůlny... A na co si hrozně rád vzpomínám – když takový ty lidi, v těch letech babičky s dědou, se večer sešli třeba v létě, bylo hezky a jeden měl stoličku a druhej si vzal nějaký štokrle a sedli si a třeba jeden přines placku nějaký vodky, druhej třeba trošku nějakýho rumu... Ale ne že by se nějak upíjeli, ale prostě seděli a vykládali, jak to bylo dřív na Slovensku. No a my děti jsme seděly po zemi tam venku a hrozně jsme poslouchaly.

Byla to úžasná atmosféra, babička zadělávala mazance, děda topil v kamnech

Co si pamatuju, tak vždycky se mi smáli ve škole, protože... Voni podle pravoslavnýho kalendáře měli posunutý kolikrát Vánoce – ty měli vždycky šestýho ledna, ale to se vědělo, ale Velikonoce, tam se to měnilo. A byl třeba tejden po křesťanských Velikonocích a já jsem přines do školy omluvenku, že nemůžu přijít do školy, že máme Velikonoce. Lidi to dřív tak neznali, tak se smáli, ale pak to teda pochopili, že my máme tudlectu víru, nebo babička s dědou. Já jsem křtěnej římskokatolík, ale voni měli tu víru, že se dělaly tydlecty Velikonoce, že se chodilo do pravoslavných kostelů. Den předtim, co si pamatuju jako dítě, to byla úžasná atmosféra, protože babička zadělávala různý mazance a děda topil v kamnech. Bylo to hrozně hezký, bylo to takový příjemný. No a pak se to naskládalo všecko do košíků, vajíčka, klobásy... a chodilo se do kostela. My jako děti musely jsme mít vždycky všecko nový. Celá rodina se sešla a všichni jsme hromadně chodili do těch kostelů. Většinou se chodilo do Resslovky, tam je pravoslavnej kostel, no a každej musel mít nějakou novou věc. Tam se odehrála mše, říkalo se, že se posvětily ty košíky. Pak jsme přišli domů a to byl takovej obřad – tam se to všecko nakrájelo na stůl. Rodina se sešla a sedělo se a nebylo to o nějakym alkoholu, ale prostě takový pěkný tradiční Velikonoce. A to si myslim, že si nesli spíš z toho Slovenska, protože na Slovensku se todlecto dodržovalo. A nebo jsme měli různý tradice, že se třeba nesmělo ten den zametat. Různý tradice, který si nesli, a dá se říct, že to dodržovali, že se nesmělo třeba ten den prát a takovýdle věci.

Na Slovensku jsem byl jako dítě, si pamatuju – jako docela malej, to jsem byl u babičky, protože ta jedna moje babička byla z Liptovského Mikuláše – jenom takový útržky. Ale pak si pamatuju, že někdy v deseti letech jsem byl u sestry mý babičky, ale to bylo primitivní bydlení. To mi bylo deset let, to bylo v nějakým sedmdesátým čtvrtým roku, a to bylo vopravdu primitivní bydlení, tam měli různý ty chatrče a byli tam různý ty osady a voda ze studny. A pak byl extrém, protože já nevim, nedovedu posoudit, ale pár kilometrů, tam byla zase, jak jsem říkal, dědova rodina, ty byli z tý lepší sorty. Tak jsme tam byli pozvaný na oběd a to bylo úplně, jako kdyby si přišla do jinýho světa – tam zděnej barák, koupelna. Ale to taky bylo asi tím postavením, protože vím, že ten jeden můj strejda byl údajně mašinfíra. Jezdil, řídil vlak a dělali na těch železnicích. A jeden byl snad nějakej stavař, takže i když to byli Cikáni – ale voni nevypadali, voni byli bílí úplně, a přitom byli i klasický Cikáni –, ale úplně jiný. Tam třeba z toho vyloženě východního Slovenska, co bylo Humenné, Medzilaborce, tak tam byly opravdu nuzný osady, tam se pralo... pro mě jako pro kluka z Prahy to bylo nemyslitelný, když jsem viděl, jak tam perou v potoce.

Spolužáci k nám chodili na oběd

To soužití bylo výborný, protože voni si nás, ne že uctívali, ale považovali si nás, protože jsme byli slušný. Von si každej myslel, že... protože byli i takový, který řekli: „Jé, hele ten Cikán...“ Ale byli zas takový lidi, který u nás byli nebo k nám chodili a věděli, jakým stylem života my žijeme. A takovýdle lidi, který si nás považovali a měli nás rádi, tak takovýdle si pozývali třeba moji babičku s tetou. Nebožka máma řikala, že chodili vopravdu k takovym lidem – protože dřív to bylo pani vod domácího... To bylo zlatý dno. A to byli takový jako že vyšší. Vony říkaly, když měli nějakej titul, „já byla tamhle u pana inženýra, já byla todle,“ a babička jim tam chodila mejt vokna, uklízet byt...

Vždyť k nám chodili mí spolužáci na oběd, bílí! Já jsem třeba přišel ke spolužákovi, já jsem dostal vodu se šťávou a voni, když k nám přišli, a to i děti, jako mých dětí spolužáci nebo kluci z fotbalu, ty k nám chodili normálně na oběd, na večeři. U nás si hráli, s našima dětma, takže nikdy problém v tomdlectom nebyl.

Vim, že s rodičema jsem jezdil, vždycky se jezdilo na víkendy. Žádný baťohy. Zabalily se deky, stan a jezdilo se většinou do Černošic, na Berounku, na Sázavu, stanovalo se.

Ty Demeterovci tam jezdili hodně do Pikovic. Hodně jezdili do Pikovic a tak. A vim, že dvakrát nebo třikrát jsem byl svědkem toho, že se v noci sebrali a jeli zpátky. Protože se bavili v místnosti a v tý době už některý lidi z těch, ty usedlíci, je normálně vyhnali z toho kempu, že se museli kolikrát večer, ubrečený děti, že se museli vracet z těch kempů a z těhlectěch různejch akcí, protože je tam nechtěli. Vim, že třeba šli do hospody na pivo nebo tak a třeba jim nechtěli ani nalejt.

V osumdesátých letech bylo takový to veksláctví. Není to doslova, ale teďka nedávno byl ten film Bony a klid... Já si pamatuju, že – já jsem v tý době byl, dá se říct, mladej –, ale vim, že ty starší klucí, to bylo většinou dělaný tak, že to byl přivýdělek. Všichni museli dělat a to bylo, že lidi, kdo měl možnost, tak si kupoval marky a ty marky si vyměnili za bony. A ty bony se prodávali, protože dřív jsi džíny nekoupila než v Tuzexu. A ten, kdo neměl tuzexový konto, tak si prostě džíny nekoupil. Kluci se chtěli voblíkat, tak třeba když sem přijel nějakej cizinec, tak kluci si to vod něj koupili. Nebo lidi, co chodili, tak si to vod něj koupili a proměnili si to na ty bony. Kdo byl chytřejší, tak to prodával dál, a kdo tak chytrej nebyl, tak byl rád, že si to koupil a mohl si něco koupit v Tuzexu – cigarety, žvejkačky, parfémy, jak nebylo zboží. Ale byl to jako zdroj vobživy, dá se říct. Ale to nebylo jenom u Cikánů, tam byli na deset bílejch třeba dva Cikáni, když byly takový ty party lidí. Ale zase to byli takový ty chytřejší. Pak se to začalo rozvíjet dál a dál.

Proč bych měl žádat o občanství, když jsem se tu narodil?

Když byly ty první volby, tak jsem nemohl volit, protože jsem měl problémy s občanstvím. Byla volba občanství, já jsem se tady narodil, a říkám, „proč bych si jako měl žádat o občanství, když jsem se tady narodil?“ A manželka měla – když se tchán tehdy stěhoval v nějakých šedesátých letech nebo před do Prahy, tak je vyjmuli z nějaký tý Matice slovenský, takže jim dali český občanství. Ale já ho neměl, já měl po rodičích slovenský, a musel jsem žádat přes ministerstvo vnitra. Tak v tý době, jak tady byla ta volba, tak myslim, že jsem nemohl volit. A většinou, myslim, že víc lidí nešlo volit, protože dostávali volební lístky do těch kastlíků. A to už začala bejt ta migrace – člověk nevěděl kam má jít volit, koho má volit. Takže myslim, že tam takový to žhavý, to tam nebylo. Potom byli takový ty podvodníci, co chodili, že chtěli, aby si volil nějakou stranu, co jsem jen tak zaslechl, že tehdy, jak volili nějak, tak že dávali někde peníze, aby tu stranu volili. A voni nic nevěděli, voni viděli akorát peníze.

Ale dřív byla taková doba, že ty prachy nebyly. Že člověk... Proč myslíš, že ty lidi prodávali drogy? Protože neměli jinou možnost, jak uživit rodinu – dvě tři, čtyři děti. Děti nemají co jíst, no tak co budu dělat? Musim jít něco sehnat pro ty děti. A když si někde půjčíš – byli lidi, který vopravdu peníze měli –, tak ti půjčí jednou, půjčí ti dvakrát, ale potřetí už ti nepůjčí třeba. Pak už ty lidi, který ty peníze měli, už ani ty lidi neměli peníze. A někdo řekne, že jde něco ukrást – oni to třeba neberou tak, že krade, ale berou to třeba tak, že děti měly hlad –no tak šel támdle a ukrad kus železa, dal to do sběru, a voni ho zavřeli. Za kus železa dostane pět let. Vždyť pro tu společnost to musí bejt ještě horší, když musej živit ty jeho děti...

A dřív na tom Arbesáku, v tom parku, to se říkalo Cigánskej park. Tam byly potom stánky. Tam když jsi přišla v neděli ve dvě hodiny, tam nebyla lavička, na kterou by sis sedla. Tam byly davy lidí, který se bavili. Chlapi byli většinou v hospodě na pivu, zavřela se hospoda, přišli tam do parku, do osmi hodin tam ten Arbesák žil. A bavili se lidi a sranda byla. Pak tam udělali vietnamský stánky, taky se tam scházeli. Ale teď takový ty akce, co dřív bylo, kam se lidi scházeli – zaprvé to zrušili a zadruhý ty lidi tady nejsou. Ty lidi, jak jsem říkal, Anglie – všichni se rozutekli. Ti hodně sociálně slabí – to je samej ten sever. A tady je takový to slabý jádro a to už jsou lidi, který jsou mladý. Jenom když si to vezmeš s těma Vánocema. Vánoce, jak jsme se bavili o těch Velikonocích, to byly tradice, setkávali jsme se celý rodiny. Teďka je každej zalezlej doma, nikam nikdo nechodí...