Paměť Romů

Zdena Grundziová (1962, Frýdlant) se v první třídě přistěhovala s rodinou do Králova Dvora u Berouna, kde žije dodnes. Dlouhá léta pracovala v gramofonce, v dospělosti si dodělala střední školu sociálně právní a začala působit v sociálních službách. Pracovala v klubu Klubíčko, Občanské poradně a jako terénní sociální pracovnice. Již dvanáct let vede sdružení ROMANO DŽIVIPEN. Má dvě děti a je několikanásobnou babičkou.

Výpověď sociální pracovnice, jejíž rodina pochází z východního Slovenska, z oblasti Šariš. V sestřihu životopisného rozhovoru se dotýká následujících témat: život na Slovensku v předválečném období; poválečná migrace Romů ze Slovenska do českých zemí; problematika „převýchovných“ projektů a politiky organizovaného rozptylu romského obyvatelstva v komunistickém Československu; postavení Romů v československé/české společnosti.

Rozhovor nahrála Stanislava Miková 20. 12. 2016 v Králově Dvoře.

Délka původní nahrávky: 1 hod 36 min.

Museli jsme se vzít, jinak by sem manžela nepřihlásili

Jsem Zdena Grundziová a narodila jsem se 6. 1. 1962 ve Frýdlantu, okres Liberec. Moji rodiče pochází ze Slovenska, z Marhaně a z Koprivnice, okres Bardějov. Maminka se narodila 28. listopadu 1922 a byla starší od mého tatínka, on se narodil 8. prosince 1924. Tatínek vyrůstal chudě kvůli tomu, že tatínek mého táty tenkrát s nějakými Slováky utekl za hranice, že nebyla práce. Dostali se do Uruguaye a tam našel práci. Babičce posílal nějaké dolary, ale babička si toho asi nevážila. Teď přesně nevím, kolik bylo sourozenců od tatínka, ale bylo jich dost. Tatínek mi vyprávěl, že když chodil do školy, tak se střídali o boty, protože tolik bot neměli. A neměli skoro ani co jíst, tak sbírali brambory z pole, říkalo se tomu „kirňauky“. To byly takové shnilé brambory, a když ty brambory uvařily a obraly, tak málo co jim z toho zůstalo. Co zůstalo, to dali do pusy. Po kapsách měli cukr, tatínek mi vyprávěl, že právě ten cukr je držel při životě. Nebylo co jíst, žili chudě, žili z toho, co jim kdo dal. Dřív chodili lidi, říkalo se tomu „po žobraní“, to znamenalo, že žebrali od „gádžů“, od Slováků jídlo. Někdo si to musel odpracovat, kdo je znal, ten jim dal, ale většinou si to museli odpracovat, co vím od táty z vyprávění.

Maminka to měla také složité, protože jí umřela maminka při porodu. Než ji odvezli do porodnice, tak umřela její maminka i to dítě. Vím, z vyprávění, že po nějakým čase si ji vzali nějací Slováci. Měli ji u sebe jako děvečku, protože byli sedláci, vzali si ji jako dceru, protože ji znali a věděli, že jí umřela maminka, tak jí chtěli pomoct. Měla ještě dva sourozence, byli to bratři, ale ona byla z nich nejstarší a oni potřebovali děvče, tak si ji vzali. Udělali jí pokojíček, měla tam postel, maminka mi vyprávěla, že měla teplé jídlo, že ji oblékli, koupili jí oblečení a boty. Maminka se starala o drůbež o husy, o kachny, pásla je u lesa. A pak za války tam jezdili nějaké obrněné auta, tak se schovávala, aby na ni nepřišli, protože i lidé se schovávali. A zrovna když maminka pásla ty husy, tak zrovna projížděli, tak se schovala do pšenice. Ti Romové ze Slovenska, kteří neměli co jíst, tak vím z vyprávění, že jim maminka dávala přes okno třeba pečený chleba, sádlo, nějaký domácí sýr a kousek špeku. Když na ni přišli, tak se vymluvila, že chtěla pomoct. Maminka vyprávěla, že ti sedláci byli moc hodní, takže nedostala vynadáno, ale řekli jí, že je to pro jejich vlastní spotřebu.

Maminka do školy nechodila, protože než přišla k těm Slovákům, tak se starala o své sourozence, maminku neměla. A dřív, když byla malá, tak bydleli strašně daleko od města a nikde jinde škola nebyla než ve městě, takže pomáhala rodičům, protože byla nejstarší. Byla s těmi sedláky na nějakým posvícení a tam se seznámila s tatínkem a tatínek už jí nedal pokoj, protože byla strašně krásná, měla kudrnaté vlasy a nemusela se líčit. A i jí se tatínek líbil. Táta docházel poblíž k těm sousedům, sedlákům za maminkou. Maminka mi vyprávěla, že od nich odcházela, když jí bylo 20 let. Dala se s tatínkem dohromady a pak měla mého bratra nejstaršího, který nám umřel na rakovinu, on se narodil jako první.

V Čechách nabírali do práce, tak se tam rodiče rozjeli

Ne jenom mí rodiče, ale vlastně i příbuzní jezdili do Čech. Mí rodiče první vyzkoušeli Frýdlant, protože tam měla maminka svého tatínka. On se tam odstěhoval, protože po nějaké době si našel přítelkyni, s kterou měl také děti, takže nějaký čas jsme pobývali tam a já jsem se tam narodila. Dřív byla, nevím teď, jestli to byla nějaká přidružená výroba, ale vím, že tenkrát nabírali do prací. Tatínek a maminka dělali v JZD, nějaký čas tam pobyli, ale s bydlením to nebylo asi dobré, hledali lepší bydlení. Vím, že jsme přijeli do Berouna, tatínek dělal v železárnách, koupili baráček, v Popovicích v Královým Dvoře. Narodil se tam Jan Preisler, byl to malíř. Bydleli jsme u koupaliště několik let, ale dostali jsme nabídku za více peněz, tak jsme se odstěhovali na Lounsko, do Žatce, okres Postoloprty a já jsem tam chodila do první třídy.

To byla zrovna okupace, to mi bylo šest let a přijeli Rusáci. Zrovna se stavili u nás, hrozně jsme se všichni báli. Nevím, jestli chtěli jít k Romům, nevím, ale bouchali nám na vrata. Tak tatínek šel k vratům, otevřel a ptal se, co chtějí, a Rusák říká: „Cigán nemáš špek?“, ale říkal to rusky. Tak jsme ho potom nějak tak pochopili, že chce špek, chléb, a jestli má táta vodku. To si pamatuji, jako malá holka, táta povídá: „Mám,“ protože můj táta ji pálil a měl švestkovou, tak máma uřízla špek, chléb, pohostila je. Zdáli se takový milý, usměvavý, my sourozenci jsme měli strach samozřejmě, koukali jsme, co se vůbec bude dít. A ten Rusák se ptal táty, jestli umí na housle, a můj táta říkal, že neumí na housle, a vím, že ten Rusák povídá: „Co jsi to za Cigána, když neumíš hrát na housle?“, a táta povídá, že prostě neumí hrát na housle, no. Ale tak se najedli, popili a zaplať pán bůh za to, že odjeli. A nám se ulevilo, protože jsme se strašně báli, protože to bylo i v Praze a hlásilo se v rozhlasech. Vím, že nám tady v Královým Dvoře umřela teta a pamatuji si, jak jsme jeli na pohřeb a z Prahy jsme se museli vrátit i s věnci, protože nás nechtěli pustit. Už si nepamatuji, z jakého důvodu. Takže jsme se ani na pohřeb nedostali.

V Královým Dvoře měl tatínek dva bratry a my jsme bydleli na Lounsku, tak jsme tam pobyli deset let. Vím, že jsme tam byli jediný Romové. Bydleli jsme tam s českými lidmi, ale my jsme je brali jako rodinu, protože nás měli strašně rádi a vůbec nedělali rozdíly, jestli jsme bílý, zelený nebo žlutý. Přijali nás hezky, dostali jsme tam velký barák, měli jsme tam asi šest místností, což to bylo fajn. Máma tam měla husy, kachny, králíky, prasata, takže jsme každých čtvrt roku zabíjeli, takže u mých rodičů jsme nikdy nepoznali, co je to hlad. Bylo mi šest let, takže to byl rok 1968–1969, vlastně po té okupaci. Vím, že jsem chodila do první třídy, takže to byl rok 1968, tak pak jsme se vrátili zpátky. A tady v železárně dávali byty, takže jsme přestěhovali sem, byla jsem asi ve třetí nebo čtvrté třídě.

Tady na sociálce tenkrát za komunistů děti dostávaly poukázky na chatky, abychom se dostaly trošku ven z rodin, protože v tu dobu rodiče neměli tolik peněz a vlastně nenapadlo je, že by děti mohly jezdit na tábory a tak. Bylo to víckrát, já si pamatuju, že jsem byla třikrát, pak jsme byly ve Skryjích, někde u Křivoklátu, pak jsme byly v Lipni, v takové vesničce v nějakém učilišti. Bylo to hezké, protože vlastně se tam hodně dětí naučilo hodně věcí a hlavně z těch chudších rodin. Učily se tam, připravovali je tam na hygienu, aby dodržovaly čistotu, aby si uměly vyčistit pořádně zuby a aby uměly ustlat postele apod. Ze sociálky dostávaly poukázky na oblečení, tenkrát stály kalhotky tři koruny a všechno hrozně málo. Rodina pro děti měla celý kufr prádla za dvě stovky. Učily jsme se tam i vyšívat, recitovaly jsme. Paní učitelka mě znala a já jsem chodila recitovat na školu a byla jsem hrozně ráda.

Proč bych nešla na školu?

Byla jsem na základní škole, nedostala jsem se do zvláštní, podporovali mě i spolužáci, že si mě brali i domů. Moje spolužačka měla tatínka, který dělal učitele na střední škole, a vůbec jim nevadilo, že jsem Romka, jako jim to dělá problém dnes. Tím, že tatínek nebyl komunista, tak jsem se nemohla dostat na školu. Nerozuměla jsem tomu, ale vím, že mě to mrzelo, protože jsem ve škole chodila na šití a ta práce mě bavila. Šila jsem si tam i různé věci, jako jsou košile, kalhoty. Měli jsme tam dobrou paní učitelku, která nás dobře učila a vedla nás dobře, protože jsme tam dělali i různé výkresy. Mrzelo mě to, protože pár holek z naší třídy se tam dostalo, a mně bylo řečeno, že jsem nebyla vybraná.

V 18 letech jsem se vdávala. Manžel dělal v železárnách, když už jsme tu měli barák a bydleli jsme u rodičů a on byl z Teplic, tak jsme se museli vzít, jinak by ho sem nepřihlásili. To asi tak bylo za komunistů, to si pořádně už nepamatuji. Oddali jsme se a manžel nastoupil do železáren a během tří měsíců dostal klíče a nabídku bytu. To byla velká výhoda, protože v té době byty taky moc nebyly a my mladí jsme bydleli u rodičů. Tak jsme se mohli odstěhovat, měli jsme svoje soukromí, svůj byt, manžel vydělával dost peněz. I když komunisté dělali velké rozdíly, tak jsme to tak nepoznali na vlastní kůži, jen to, že jsem se nedostala na školu, ale jinak lidé byli k sobě lepší. Víc jsme si vážili lidí, měli jsme kamarády, měli jsme v práci lidi, co s námi dělali, v továrnách, s manželem, s rodinou, tak byli takoví vstřícnější. V tu dobu jsem byla na mateřské a byla jsem doma jen půl roku, protože tenkrát nebyla mateřská čtyři roky. Maminka mi pomáhala, hlídala mi syna a já jsem se vrátila zpátky do „gramofonky“. Znovu jsem lisovala, kazety se tam dělaly, později CD. Bavila mě ta práce, ale byla náročná, protože jsem se u toho lisu točila a zastavila jsem se jen na svačinu.

Mám dvě děti. Syn vyrostl jako by sám, protože jsem nemohla otěhotnět. A když to přišlo, tak se nám narodila holčička. Potom jsem byla ještě chvíli doma, protože jsem toho využila a byla jsem na mateřské, když jsem dělala v té „gramofonce“. A pak mě jen tak napadlo, proč bych nešla na školu, proč bych měla dělat v nějaké továrně a dřít se, když mě baví dělat v sociálních službách? Pracovala jsem s postiženými dětmi v Klubíčku v Berouně. Tím, že jsem dělala jen na půl úvazku, tak jsem dostala nabídku i na občanskou poradnu. Oni mě tak popostrkávali, že si musím udělat školu, tak jsem nastoupila na střední školu k panu Ščukovi, na sociální právní školu. Tím jsem získávala takové zkušenosti. Také vedu sdružení, jmenuje se „Romano dživipen“ (Romský život), dělám dvanáct let zadarmo a sídlíme tady v klubovně v zámku v Královým Dvoře. Tancujeme, zpíváme, hrajeme scénky divadelní, kolikrát tu děti i spaly. Přinesly si sem spacáky, měly tady jídlo, které jsme jim tu připravili, a hlavně před vystoupením tu spaly, když jsme připravovali třeba akci „Den Romů“. Dávám tak prostor i dětem. Pracuji i v nízkoprahovým Klubu 21, tady v Berouně, dělám terénní sociální pracovnici. Je to jako má rodina a jsem tam jediná Romka. Líbí se jim, že to dělám pro děti. A každý se diví, jak to zvládám.