Lakatoš Peter

Peter Lakatoš Tuta (1956, Velké Lovce SK) pochází z rodiny koňského handlíře, který jezdil s koněm a vozem ještě dlouho po válce i zákazu kočování. Jeho dědeček založil romskou osadu ve Velkých Lovcích v okrese Levice na Slovensku, kde poté sám žil. Dnes je Tuta jedním z Angluno Romů. Žije v obci Dolné Semerovce.

Výpověď pamětníka, který pochází ze skupiny olašských Romů. V sestřihu životopisného rozhovoru se dotýká následujících témat: kočovný způsob života; zákon o trvalém usídlení kočujících osob z roku 1958 a jeho důsledky.

Rozhovor nahrála Markéta Hajská 30. 3. 2018 v Tvrdošovcích v rámci projektu Semináře romistiky FF UK: Forced settlement of „travelling Gypsies“ in Czechoslovakia (1959) and the Vlach Roma.

Délka původní nahrávky: 1 hod 7 min.

Společně jezdilo i třicet romských vozů

Buďte šťastní. Přál bych si, abyste si všichni poslechli moje vyprávění. Setkali jsme se zde s naší rodinou, abychom si vyprávěli o starých časech.

Dříve to bylo tak, že Romové kočovali, jezdili po vesnicích s ženami, s dětmi. Ženy chodily po vsích a prosily o jídlo pro děti. Byla velká bída. Takto žili Romové mnoho let, než se jim podařilo usadit se. Než měli domek, ve kterém by mohli složit hlavu se svými dětmi. Protože do té doby žili ve stanech – rodiče, děti, sourozenci, společně kočovali. Společně jezdilo i třicet, čtyřicet romských vozů. Tábořili u lesů, protože gádžové nepustili Romy ani do vesnice. Říkali jim, aby zůstali žít pod lesem. Vzali své koně, kdo měl koně, jeli do vesnice pro jídlo, ženy prosily o jídlo dětem. Můj otec kočoval, i moji strýcové, když jsem byl dítě. Otec vždycky zastavil a máma šla do vesnice prosit o jídlo. Nosila ho v taškách k lesu, kde jsme stáli. Táta šel ke gádžům, oni už ho znali, na jarmarku mu nalívali víno, aby s nimi vypil. Takhle to bylo kdysi s Romy.

Můj děda byl z Velkých Lovců, velký Jano. Chytili ho a odvedli v roce 1914 do tábora ve Vráblích. Když se tam děda dostal, bylo tam spousta Romů. Bylo to tam tak v těch Vráblích, co mi říkal můj táta, že tam byly zavřené romské děti, ale i dospělí Romové. Děda je prosil, aby ho pustili, že donese dětem jídlo. Vzal si na rameno kus železa a s sebou pár větších romských kluků a pustili ho ven. Děda šel a brousil gádžům nůžky a kosy. Nosil dětem do tábora jídlo, vojáci mu dovolili donést dětem jídlo. Bylo tam dětí jako smetí.

Když ho pustili, odešel z Vráblů k vesnici jménem Pozba a tam si postavil stan a udělal dětem oheň. A dostal se do vesnice odkud jsem já – do Velkých Lovců. Můj děda šel, až došel dolů do vesnice. Gádžové na něj koukají a říkají: „Kde ideš cikán, a co vieš robiť?“ ptají se ho gádžové, „a co chceš dělat?“ A on na to, že umí brousit nůžky. „Tohle umíš? A kdo ty seš, kde přebýváš?“ – „Na té a té cestě, tady kousek jsem se utábořil s dětmi pod stanem.“ – „No, přijdeš zítra do vesnice, já bydlím v tomhle domě,“ řekl mu jeden gádžo. „Uvidíme, jestli umíš brousit nůžky.“

No dobře. Další den šel děda do vsi k tomu gádžovi a přišli tam i další lidé. Pozval ho k sobě do dílny, kde měl nářadí. „Toto potřebuji nabrousit.“ – „Lidi, já to udělám.“ – „Uděláš?“ – „Udělám.“ Vzal kosu a nabrousil ji. Gádžo ji vzal do ruky a zkoušel, jak je to udělané. „Starý, ale ty odsud nikam nejdeš! My ti pomůžeme,“ řekl gádžo. Pomohli mu a děda tam zůstal a i jeho děti. Měl sedm synů a dvě dcery, devět dětí – moji strýcové a tety. A gádžové je tam nechali bydlet. Místní mu řekli: „Starý, my ti pomůžem. Nemůžeš bydlet s dětmi ve stanu. Pokácíme pár akátů a postavíme ti dům. A udělali mu ho – z hlíny, z nepálených cihel. Dovezli mu na svých koních motyky na kopání, kosy, nůžky, všechno mu to přivezli, když už byl dům postavený. Děda si udělal výheň, kovářský měch, aby si mohl roztavit železo. No takhle se usadil můj děda ve Velkých Lovcích. Tehdy byl děda mladý. Měl kovadlinu, na které vyklepával železo a desetikilové kladivo. Bušil s ním i dvě hodiny. Tohle se stalo v roce 1914, tímhle děda prošel.

Naši Romové měli vždycky koně

Pak přišel rok 1941, 1942, válka, druhá světová válka. I přesto, že tehdy byli Romové všude možně, jak začala válka, přišli všichni, i děda, do téhle vesnice, kde předtím bydleli. Stejně i po válce a všichni tam zůstali. A dodnes tam bydlí, mají tam postavené domy a bydlí tam.

Děda se jmenoval Jano a říkali mu Phábaj Jano, protože bylo hodně Janů. Babičce říkali Žófi. Vychovali devět dětí, z nich je devět velkých rodin. Dneska mnoho olašských Romů po celém Slovensku pochází z těch devíti rodin. Třeba i Romové z Nitry, ti jsou z našeho rodu. Protože sestra mého dědy měla syna, jmenoval se Ferko. Jí říkali Susu. Vzala si Roma z Nitry a všichni nitranští Romové jsou její potomci. Říká se jim po Ferkovi Ferkošti.

Naši Romové měli vždycky koně, dokud neumřeli. I jejich děti. A i my jsme chovali koně. I když umřeli. I když už můj otec byl mrtvý, ještě deset let potom jsem měl sedm koní. Když už jsem byl větší, už jsme nekočovali. Už ne, ale stále musel chovat koně, jen pro radost. On ho prostě musel chovat. Kdyby neměl koně, onemocněl by. Stačilo mu se na ně jen koukat. V Lovcích má můj bratranec i dnes koně, můj vlastní bratranec. Chová je, jsou překrásní.

Když jsem byl malý, ještě jsme kočovali. Když mi bylo osm, deset roků. Skočil jsem na vůz, jezdil jsem s koňmi. Ale tehdy nás jezdilo patnáct vozů – nejenom staří, ale už i jejich děti, bratranci, měli koně, vlastní rodiny, děti. Každý měl po pěti, šesti koních. I ti mladí měli koně. Jezdili vždycky k sedlákům, které už znali, kteří s nimi vyměnili koně a ještě jim dali peníze. Takhle kšeftovali s koňmi, handlovali s nimi. Jezdili jsme po celém Slovensku, ale do Čech naši nejezdili. Spíše směrem na sever, jezdili až ke Zvolenu, Kremnici, Trenčínu... Tam chovali gádžové koně a už naše Romy znali. Ale když už jsem byl já na světě, už jsme měli dům, když mi bylo osm, devět let.

Pak Romům vzali koně. Přijeli policajti. Vzali staré Romy, naše otce, odvezli je a zavřeli. Bratislava, justičák. Zavřeli je. Tátovi vzali šest koní. Mému strýci vzali čtyři koně, dalšímu šest, jinému pět. I bratrancům, co už byli starší a měli vlastní koně. Okolo padesáti, šedesáti koní. Tehdy přijeli, nacpali Romy do aut, odvezli je do vězení. Jejich koně nahnali do náklaďáků a odvezli je. Nikdy nám nikdo nevrátil ani koně, ani jsme za to nic nedostali, ani cent. Tehdy se nedalo ptát policajta na důvod, to za komunistů nebylo možné. Tohle, jak nám vzali koně... Nevím, jaký to byl rok, nevím. Mohlo to být tak padesát, padesát dva let dozadu. Plakal jsem za otce. Ještě jak otce pustili, jel jsem s mámou z Nových Zámků vlakem až do Bratislavy, protože tam otce pustili.