Dudi- Koťo Ladislav

Ladislav Dudi-Koťo (1938, Snina) se narodil do kovářské rodiny jako jedenácté dítě. Za války byl spolu s rodinou odveden do pracovního tábora v Dubnici nad Váhom, po osvobození se vrátili pěšky domů na východní Slovensko. Po válce byl horníkem v Karviné, později se se svou ženou usadil v Bohumíně, kde pracoval v továrně. Povzbuzen setkáním s Milenou Hübschmannovou začal psát, vydal několik povídek a básní.

Výpověď pamětníka původem z východního Slovenska, oblast Zemplín. V sestřihu životopisného rozhovoru se dotýká následujících témat: pracovní tábory na Slovensku za druhé světové války; život na Slovensku v poválečném období; migrace za prací ze Slovenska do českých zemí.

Rozhovor nahrál Jan Ort 31. 3. 2017 v Ostravě.

Délka původní nahrávky: 1 hod 38 min.

Naložili nás do dvou vozů a už nás vezli do Dubnice

Narodil jsem se ve Snině, okres Humenné, byl jsem maminčiným jedenáctým dítětem a mám ještě mladšího bratra. Když jsem se narodil, nemohli mě vzkřísit, tak mě zabalili do kousku látky a dali mě pod postel. A tam, pod tou postelí, jsem se probral. Maminka říkala, že už jsem byl skoro mrtvý, ale přežil jsem, protože Bůh mi dal sílu k životu.

Za války nás bombardovali, protože jsme bydleli u mostu. Rusové začali hnát Němce z našeho území a schazovali z letadla letáky pro civilisty, abychom se nebáli a schovali se. A měli jsme označit bílou plachtou místo našeho úkrytu, aby tam nestříleli ani nebombardovali. Když nad našimi domy létalo několik letadel a začali bombardovat, schovali jsme se do bunkru, který udělal můj otec za domem. Bitva skončila a my se vrátili zpátky domů. Můj bratr ten, kterého pak Němci zabili, byl vyučený pekař, tak ten byl po celou dobu v našem domě. Normálně se najedl a nic se mu nestalo, a my byli celí špinaví z toho bunkru. Přemýšleli jsme, že budeme muset z domu odejít. Můj dědeček bydlel asi pět kilometrů od nás, tak jsme šli k němu. Náš tatínek se ale vrátil, protože chtěl před Němci ukrýt svoje nářadí, a Němci ho chytili a odvezli ho až do Prešova. Druhý den si přijeli pro nás. Naložili nás do dvou vozů a už nás vezli do Dubnice. V Prešově se ale zastavili, protože nám museli dát najíst, nevzali jsme si s sebou žádné jídlo, nic. Právě v Prešově pracoval tatínek v kuchyni, zrovna šel pro vodu, to si pamatuju, šel pro vodu s kbelíky, my ho uviděli a maminka na něj zavolala. Hned pustil kbelíky a utíkal k nám. A Němci se ptali: „Co se děje?“ „To je moje rodina,“ řekl tatínek. „Tak dobře, pojedete s nimi.“ Tak jsme pokračovali v cestě i s tatínkem.

Nedávali toho tolik, aby se člověk nasytil

V Dubnici nebylo ani tolik Němců jako gardistů. To byli Slováci, ale drželi při Němcích a nás Romy strašně ponižovali. Byli tam tři gardisti v té Dubnici. Tam byl lágr, který postavili romští vojáci, kteří museli narukovat do války. Většinou byli z Popradu u Tater a okolí. Můj otec musel jít pracovat do Škodovky v Dubnici, dělali tam zbraně, a byl od nás oddělený, protože maminky s dětmi byly v jednom domě, muži v druhém a svobodné ženy v dalším.

Tam to začalo – v kuchyni, byl tam řezník z Dubnice, kdo ví, co nám dával jíst. Tam se objevil tyfus, břišní tyfus. Vzali pět lidí, co měli ten tyfus, převážně to byly děti od šesti do patnácti let, a odvezli je do nemocnice. Potom Němci zpřísnili nařízení ohledně jídla, tak už bylo jídlo jiné, většinou luštěniny a takové věci. My děti jsme byly většinou venku a čekaly jsme na jídlo, nedávali toho tolik, aby byl člověk sytý. Na den jsi dostával ráno jeden kousek chleba, komisárek, a černou kávu, k obědu jen polévka a večer zase kousek chleba a černou kávu, takže to byl velký hlad.

O Vánocích nám lidi, kteří nás litovali, házeli přes plot koláče, chleba. Ale nesměli jsme jít to jídlo sebrat. Jeden takový hlupáček, který byl mezi námi, si tam vzal kousek chleba. Němci ho chytili a nahého ho strčili pod sprchu, pustili na něj studenou vodu, takže se každý bál pro to jídlo jít a ten chleba tam shnil. Ten chudák potom onemocněl.

Byl velký hlad a všichni byli nachlazení, můj bratr byl taky nachlazený, protože museli držet hlídky, byl celou noc venku a tam nastydl. Začal asi čtvrtý měsíc a Němci zas přišli, že ty nemocné odvezou do nemocnice, přijeli autem. Vzali asi osm nebo devět lidí, byly mezi nimi i ženy a jedna z nich řekla, že můj bratr je taky nemocný. Byl jen nachlazený, ale vzali ho taky. Nic jsme netušili, mysleli jsme, že je v nemocnici. Až když přišli partyzáni a Němci utekli, tak s nimi přišel jeden od nás, byl to policajt a poznal nás. „Holka, Němci ti zabili syna!“ „Jak zabili, je v nemocnici, přece ho tam odvezli.“ „Ne, zabili ho, už dopředu měli udělanou jámu a tam je všechny dali a postříleli.“ Tak jsme se dozvěděli, že už bratr nežije.

Takhle jsem došel pěšky až domů, do Sniny

Já jsem neměl boty, ty, co mi už byly malé, jsem dal bratrovi a maminka mi koupila plátěné krpce (ručně šité boty). No a tenkrát nebyly cesty jako dnes, asfaltované, cesty byly kamenné, z malých kamenů. Většinou jsme šli podél příkopu, ale i tak jsem měl chodidla samý puchýř. Přišli jsme do jedné vesnice a tam jedna Slovenka viděla, že mi nohy krvácí, tak někam odběhla a přinesla mi větší boty, měla kůži z kozy a tou mi ty boty vystlala, abych to měl měkké. Takhle jsem došel až domů, pěšky až do Sniny. Přišli jsme právě 9. května.

Můj tatínek měl kamaráda, asi pět kilometrů od nás, ale už tam mluvili ukrajinsky. Jeho žena byla učitelka a ta řekla tatínkovi: „Je tady hodně zničených domů, takže si nějaký objednej. Zatím budete nás. Tady budeš celé léto a budeš si něco hledat.“ A tak tatínek začínal, pásli jsme krávy. Tatínek si mohl vybrat, jestli chce peníze, nebo kozy, tak si vybral kozy. Pak už nám bylo lépe, protože jsme měli vlastní mléko. Vydrželi jsme tam asi dva roky, postavili si dům. Mně už bylo skoro osm let a ve škole jsem ještě nebyl. Ale ta učitelka byla Ukrajinka a učila nás i slovenské kluky, takže jsme uměli psát jak ukrajinsky, tak po našem – slovensky. Když jsem nastoupil do první třídy, už jsem uměl psát i počítat. Učitelka se divila, že píšu ukrajinsky i slovensky, a chtěla, abych psal slovensky. Nelíbilo se jí to a zavolala ředitele. Když ředitel přišel, tak mě vyzkoušel a řekl: „Ty nepatříš do první třídy, ani do druhé.“ Nastoupil jsem do třetí třídy, chodil do čtvrté, páté, na druhém stupni jeden rok, druhý rok a už mi bylo kolem patnácti let, kdy se chodí do učení. Já jsem se chtěl vyučit lesníkem.

"Nejdřív se musíš vyučit horníkem"

Šli jsme s mým kamarádem na úřad práce, že chceme jít do učení a já že chci do lesa. „Ano, můžeš jít do lesa, ale potom, teď se musíš vyučit horníkem.“ Jenže ne na Slovensku, ale na Moravě. A kamarád říká: „Tak já jdu s tebou, tak do Karviné.“ V Karviné jsem byl dva roky a za celou dobu jsem nebyl doma. Já jsem z domu utekl. Vrátil jsem se domů a tatínek už mě na šachtu nechtěl pustit. Měl jsem nastoupit na šachtě do zaměstnání, byl jsem vyučený. Moji bratři už měli manželky a já nevěděl, jak najít práci. Můj nejstarší bratr dělal výkopy a kanalizace, dělal tam potrubí, pětistovkové potrubí, byl vyučený betonář, dělal jen práci s betonem. Vzal mě sebou a tam jsem s ním pracoval až do základní vojenské služby.

Šel jsem na vojnu, narodila se mi nejstarší dcera. Narukoval jsem, v padesátém sedmém, a když jsem odsloužil dva roky, šel jsem pracovat do výkupního podniku. Měl jsem skvělou práci. Vynikající. V létě jsme jezdili na výkupy zvířat, když lidé odevzdávali kontigent (povinně určené množství zemědělských výrobků v době řízeného hospodářství). S jedním Slovákem, byl to židovský rabín, jsme jezdili. On řídil a já jsem naháněl krávy do valníku na autě a vozili je na jatka. A v zimě jsme dělali vagóny, posílali nám obilí z Ruska nebo z Bratislavy nebo i odjinud a my to pytlovali.

Přišel vedoucí a řekl, že dostali příkazem jít na brigádu do krajů, kde je to potřeba. Tam byli takový starší, kteří s námi pracovali, a já mezi nimi byl nejmladší, tak ten vedoucí mi říkal: „Půjdeš tam jen na rok, já tě na delší dobu nepustím.“ Když na rok, tak na rok, no. Cesta mě zavedla do Bohumína. Na cestu jsme každý dostali pět set korun, opravdu. Dostal jsem pět set i tam, prý na jídlo. Byl jsem tam asi čtyři měsíce, dělal jsem v drátovně, vozili jsme z kalírny do mořírny dráty. Byla to dost těžká práce, protože jeden ten kruh vážil sto dvacet kilo.

Vydržel jsem tam dva roky, pak mi otec napsal, abych přijel domů. Tak jsem přijel domů, koupil jsem si motorku, nábytek, plnej vagón, no a usadil jsem se doma. No ale otec mojí ženy chtěl, abych bydlel u nich. No tak jsem si tam našetřil nějaké peníze a šel jsem pracovat na Vihorlat.

Po roce a půl si mě zase zavolal vedoucí, už jsme se znali. „Laco, ty už umíš česky, vyučil ses tam, jsi vyučený havíř a v Ostravě potřebují sto dvacet lidí, musíme na Moravu poslat naše lidi, je to příkaz z vlády.“ Tak jsem nastoupil na Bezručovo.

Za komunistů taky nebylo všechno nejlepší, ale napsali jste, dejme tomu, a já jsem se nebál, napsal jsem na vládu a za čtrnáct dní jsem dostal odpověď. Co se mi nelíbilo, to jsem napsal. A teď? Napiš a nikdo ti neřekne vůbec nic, jako kdyby nic. Začalo být hůř, když komunisti skončili. Tahle doba se mi nelíbí, tahle doba ne. Je to strašné pro Romy i pro neromy. Můj život, jak se říká, byl šťastný, měl jsem radost, že moje děti vystudovaly, nemají vysoké školy, ale jsou alespoň vyučené. Nejstarší dcera je číšnice, syn je zedník, ale bílý zedník, dělá kamna, další byla laborantka v dřevařství a nejmladší je švadlena, tak jsem jim aspoň něco dal, z toho mám největší radost. Měl jsem vynikající manželku, moc jsme si rozuměli, chodili jsme společně nakupovat jídlo nebo něco jiného, prakticky celý život se mnou měla šťastný. Stárnu, no. Chodím za dětma, ony se ke mně moc hezky chovají. Někdy je člověku i tak do pláče, víš to je to.