Paměť Romů

Michal Hučko (1951, Hostovice SR) strávil dětství v romské osadě na Slovensku ve velmi nuzných podmínkách. V šedesátých letech odešel jeho otec za prací do Čech, na Šluknovsko, později se za ním přestěhovala celá rodina a v Čechách již zůstali natrvalo. Velkou část svého života pracoval na pile, několik let po Sametové revoluci však přišel o zaměstnání a následně i o dům. Nyní je v důchodu. Se svou manželkou Irenou vychoval pět dětí.

Výpověď pamětníka původem z východního Slovenska, oblast Zemplín. V sestřihu životopisného rozhovoru se dotýká následujících témat: život na Slovensku v poválečném období; migrace Romů ze Slovenska do českých zemí; postavení Romů v československé/české společnosti; dopady socioekonomické transformace na romskou menšinu po roce 1989.

Rozhovor nahrála Eva Zdařilová 18. 8. 2016 ve Vansdorfu.

Délka původní nahrávky:1 hod 4 min.

Sedlák mi říkal: "Buď škola nebo krávy!" a tak jsem musel školy nechat.

Jmenuji se Michal Hučko, narodil jsem se 31.12. 1951 na Slovenku v Humenném, ale vyrůstal jsem v Hostovicích. My jsme Rusňáci. Jednoho dne se otec rozhodl, že si v Čechách najde práci, odjel a nějakou práci tu našel. Trvalo asi ještě rok, než všechno zařídil a my mohli přijet za ním, a tak jsme zatím žili na Slovensku. Abychom nezemřeli hlady, kradli jsme gadžům na poli brambory a taky jsme pracovali u sedláků. Do školy jsme chodili jen občas. Na Slovensku jsme se měli velice špatně. Maminka měla hodně dětí a nevěděla co si sama počít. Plakala a psala tátovi do Čech. Nějaké peníze nám posílal, ale nestačilo to k nasycení pěti hladových dětí. Žili jsme opravdu chudě, přežívali jsme, jak se dalo. Měli jsme tam strejdy, ale ti žili stejně jako my. Těžce se mi mluví o životě na Slovensku, neustálý život v bídě, jedny tepláky jsme nosili dva. Když jsme se chtěli podívat někam na pouť či jinam, nosívali jsme na nohou hadry. Boty jsme neměli, kdo by nám je koupil? U doktora jsme čekali na ošetření dvě i tři hodiny, než nás vzal, špinaví a zamaštění, protože koupelnu jsme neměli. Kolem nás tekl potok, ve kterém jsme se koupali, ale také jsme z něj pili. Do školy jsme chodili, ale s velkým strachem. Náš učitel byl horší než nějaký gestapák, neustále všechny mlátil, Romy i gádže. Nevím, proč to dělal. Popravdě, číst ani psát neumím. Když jsem přijel později do Čech, do školy jsem už nechodil a tak jsem negramotný. Na Slovensku jsem do školy chodil nepravidelně, jednou za měsíc, za dva nebo jednou za týden. Sedlák mi říkával: ,,Buď škola nebo krávy!" Co jsem měl dělat? Tak jsem radši pásl krávy, abychom měli co jíst a školy jsem nechal.

Přišel jsem o práci i o dům

Do Čech jsme přijeli, když táta získal zázemí a práci v Dubicích. Pracovali jsme všichni s tátou v lese, tahali jsme dřevo. Pár korun jsme si vydělali, ale stále jsme žili velice bídně, jako na Slovensku, nemohli jsme rozhazovat. Pak jsem začal pracovat na pile v Rybništi, to bylo v roce 1968 a tam jsem byl až do roku 2010. Oženil jsem se, koupil dům, vilku, a žil jsem už jiným životem, lepším než můj táta. Vilu jsem koupil na splátky, ještě za komunistů, od pily, kde jsem pracoval. Udělal jsem ale chybu: půjčil jsem si dvě stě tisíc, abych udělal novou střechu a opravil vše co bylo potřeba. I Češi mi ten dům záviděli. Nakonec jsem přišel o práci, pila zkrachovala a já také, půjčku jsem nemohl dál splácet. Než jsem o práci přišel, splácel jsem ji pravidelně tři roky a tak mi dávali další půjčky, když jsem potřeboval. Najednou jsem neměl z čeho platit, byl jsem bez práce a dlužil moc peněz. Ani důchod jsem ještě neměl vyřízený. Našel jsem si práci u Pilaře ve sběrně kovu nebo v kovošrotu, přesný název si nepamatuji, ale ten nás okrádal a nakonec také zkrachoval. Nás vyhodil a já zůstal bez peněz. A tak jsem přišel o dům v exekuci. Peníze mi z důchodu strhávají pořád, protože dluh mi narostl do výše přes milion korun. Dům mi vzali, a kde mám teď bydlet? Bratr mi našel tento byt, řekl: “Pojď bydlet sem, budeš platit tolik a tolik, vy jste jen dva.” Tak jsem si ho pronajal a žiju tady. A ještě z toho důchodu mi strhávají, dal jsem jim dvě stě padesát tisíc a navíc do domu investoval hodně peněz. Bylo jim jedno za kolik ten dům prodají. Když se nyní podívám na ten dům, tak pláču. Byl to můj dům. Takhle jsem dopadl. Když jsem hledal práci, řekli mi: ,,Já Vám zavolám," ale já věděl, že už nezavolá, že mě nezaměstná. Když jdete na sociálku, řeknou Vám, abyste si našli práci, ale jakou? Už mi je šedesát. Asi třikrát nebo čtyřikrát jsem od nich dostal tři tisíce a pak mi dali důchod. Stydím se říct, že neumím číst a psát, dali mi podepsat nějaké papíry a řekli: ,,Napřed si to přečtěte!" Podepiš, když nevíš co. Podepisoval jsem se, ale nevěděl jsem, co podepisuju. Alespoň ten podpis jsem se naučil.

Na vojně jsem sloužil u Karlových Varů, pracoval jsem na střelnici. Opravovali jsme ji a já byl zásobovač. Jednou jsem seděl na korbě, kde bylo asi 150 litrů vody a jídlo jsme tam vezli taky. Když jsme jeli z kopce dolů, šofér naboural vejtřaskou přímo do třešně a ta se převrátila. Já zůstal pod ní. Celý obličej jsem měl rozmlácený, ani nevím jak jsem se dostal do nemocnice, jestli sanitkou nebo jak. Říkali, že mě přepravil vrtulník, protože jsem na tom byl hodně špatně. Odvezli mě do střešovické nemocnice a tam jsem se léčil sedm měsíců. Když mě propustili, musel jsem zpátky na vojnu, nebyl jsem ale schopný sloužit. Jako odškodné mi dali jenom deset tisíc.

"Běžte domů, bude válka"

V šedesátém osmém roce jsme dělali na statku a mistr nás jednou poslal domů. Ptali jsme se ho proč a on nám řekl, že máme okamžitě běžet domů, že bude válka. Stále jsme to nechápali, ale všichni jsme se sebrali a šli. Táta pustil televizi a řekl nám, že bude muset do války, že nás tu musí nechat. Ale pořádně také nic nevěděl. Do práce jsme nešli asi tři dny, pak se situace uklidnila a my jsme opět mohli pracovat. Proč nás přepadli, nevím, o politiku se nezajímám. Rusové nám Romům neubližovali. Přijeli a zase odjeli. Dávali nám cigarety a další věci, a když jsme řekli, že jsme Rusňáci, tak se k nám chovali úplně jinak.

Slyšel jsem, jak se žije Romům na Slovensku, že dostávají eura, ale někteří hladovějí a nežije se jim moc dobře. Byl jsem také na Slovensku, v Dlhé, musel jsem si tam jet pro novou občanku. V životě jsem neviděl takový způsob života, nemají domy, ale zemljanky. I my jsme žili na Slovensku, ale táta alespoň postavil dům z nepálených cihel, tak to nebylo tak hrozné. Ale tihle Romové, kteří bydleli stranou a neměli nic, tak chodili do lesa pro dřevo a z toho si postavili dům. Jak je možné, že v jedné místnosti spí kolem deseti lidí na jedné posteli? Teď si představte, že manželé spí v jedné posteli spolu s dětmi? Co je tohle za život? Byl jsem z toho zděšený. V Čechách jsme žili jinak, a když jsem přijel na Slovensko a navštívil ty Romy, lekl jsem se. Říkal jsem si, Bože můj, jak takhle můžou žít. Samé chatrče, žádné domy, ale když začli hrát, bylo to k nezplacení. Moc hezky hráli. Pak jsem odjel a od té doby jsem tam už nebyl, pořád jsem jen doma.

My se jen tak nedáme

Víš, že není dobrý, když jdou gádžové proti Romům, protože Romové se taky jen tak nedají. Přišlo jich sem hodně, ale Romové se nebáli a postavili se jim. Ale proč a za co? Protože nepracujeme? Ale vždyť my pracujeme. Viděli jste, že Romové pracují pod výborem a všude možně, dokonce i jako policisté pracují. Ty demonstrace ale nebyly jen tady, byly i v Liberci nebo v Ústí. Romové se ale nebáli, hodně policistů je tu chránilo. Bylo to tu asi dvakrát nebo třikrát, teď už je klid. Gádžové vás už i pozdraví “Ahoj” a je to lepší.

Moje děti chodily do školy a tak umí číst. Můj syn je zedník, dcera švadlena a ta nejmladší sice není vyučená, ale žije si velice dobře. Dcera, která bydlí v Novém Městě je vyučená košíkářka. Všichni umí číst a psát, kromě mě. Já neumím nic, a proto jsem si nechal záležet na svých dětech. Měly svačiny a všechno, co bylo třeba. Se synem jsem měl problémy, byl hyperaktivní a utíkal ze školy. Když mi napsala nebo zavolala učitelka, šel jsem se potají podívat do školy, jestli tam syn je. Když tam nebyl, tak jsem ho hledal tak dlouho, dokud jsem ho nenašel. Teď mi za to děkuje. Mým dětem škola docela šla. Možná, že kdybych nežil na Slovensku, ale od malička v Čechách, tak bych se naučil taky číst. Jen se podívejte, kolik Romů má auto, řidičák a další věci, protože umí číst a psát. Můžu něco, když to neumím? Co by mi řekli: “Neumíš číst ani psát a ty chceš papíry?” Bydleli jsme na Slovensku a tam nebyly takové možnosti jako tady.