Šarközi Matěj

Matěj Šarközi (1948, Čaradice SR) vyrostl v romské osadě na Slovensku. Vystudoval střední zemědělskou školu. Po vojně, kterou absolvoval v Písku, zůstal v Čechách. Do roku 89 pracoval v dělnických profesích, vedl dětský pěvecký soubor a působil ve Svazu Cikánů-Romů. Po roce 89 působil jako romský poradce a terénní sociální pracovník. Byl rovněž členem Meziresortní komise – později Rady vlády pro záležitosti romské komunity.

Výpověď pamětníka původem ze středozápadního Slovenska, oblast Tekov. V sestřihu životopisného rozhovoru se dotýká následujících témat: partyzánské hnutí a postavení Romů na Slovensku za druhé světové války; migrace obyvatelstva ze Slovenska do českých zemí; Svaz Cikánů- Romů a jeho aktivity; postavení Romů v československé/české společnosti; občanské a politické aktivity Romů po roce 1989, dopady socioekonomické transformace na romskou menšinu po roce 1989.

Rozhovor nahrála Barbora Šebová 25. 11. 2016 v Písku.

Délka původní nahrávky: 1 hod 44 min.

Očekával jsem, že se všechno změní k lepšímu

Jmenuji se Matěj Šarközy, narodil jsem se v roce 1948. Bydleli jsme v obci Čaradice, okres Nitra a bydleli jsme dva a půl kilometrů za vesnicí. Jak jsem řekl, bydleli jsme pod lesem, a když jsme něco potřebovali, museli jsme jít do vesnice, tam i zpět to bylo minimálně pět kilometrů.

Ale chci mluvit o tom, že moji rodiče, jak jsem řekl, byli chudí a, co si pamatuji, tak otec byl stále nemocný. Ještě když nebyl nemocný, tak byl muzikant. Hrál na cimbál a jak nám vypravovali, pokaždé přijeli koně s vozem, naložili cimbál na vůz a tatínek jel hrát. Byl to velký nástroj, tatínek by to sám nezvládl. Museli pro něj vždy přijet. Chodili hrát, všude hráli Romové, to nebylo jako dnes, že hrají Romové i gádže. Tenkrát zvali Romy, aby hráli na svatbách, křtinách, a všude hráli jen Romové. Ale já si pamatuju tatínka už jako nemocného.

Maminka chodila po žebrotě, jak bych to řekl, žebrala. Ale ne že by jen žebrala – ptala se na práci. Hospodyně jí dala nějakou práci, když potřebovala s něčím pomoct. Buď na poli, nebo na vinici, maminka pomáhala, kde jí řekli. Večer přišla domů a donesla něco k snědku, mouku, brambory, zelí, nevím co všechno, no co bylo potřeba. Maminka se hodně nadřela a bylo nás doma devět dětí, šest kluků a tři děvčata. Já jsem nejmladší z bratrů a nejmladší z mých sester ještě žije na Slovensku. Když už o tom mluvím, tak na Slovensku ještě žije můj bratr, který se narodil za války, v roce 1945. Tihle dva sourozenci ještě žijí a ostatní sourozenci už zemřeli, byli staří a nemocní. Žijeme jen my tři.

Já jsem se narodil, jak jsem řekl, tři roky po válce, ale rodiče nám o tom hodně vyprávěli. Říkali, že Romy pro nic za nic gardisti bili. Jen tak tam přišli, kde žili Romové za vesnicí, a úplně bezdůvodně je mlátili, i když nic špatného neudělali. Gádžo byl naštvaný, tak mlátil Romy.

Maminka chodila, jak jsem řekl, po žebrotě, a když přinesla trochu víc jídla, tak to dávala partizánům. Oni k nám chodili v noci, neměli to daleko, bydleli jsme pod lesem, tak jim Romové dávali, co měli: chléb, špek...

Tatínek nám taky vyprávěl, že nahoře za Pohroní, tam ty vesničky, co tam byly, tam byl starosta – a už si nepamatuju přesně, co se tenkrát stalo, buď se Romové nechovali slušně, nebo gádže proti nim něco měli, ale stalo se to v Kremničce – tam Romy upálili. To vím. V Žarnovici, to mi vyprávěl jeden starý Rom, nahnali Romy do jednoho domu, obešli ho a při tom polili benzínem a podpálili, když někdo z domu vyběhl, tak ho zastřelili. A stačilo, kdyby starosta řekl, že se Romové nechovají slušně, že kradou nebo něco jiného. Ale chci říct, že v naší vesnici Romové nemuseli krást, nebyli nuceni krást, protože lidi ve vesnici byli s naší rodinou zadobře. V naší vesnici žil jen můj otec, jeho strýcové a jeho bratři. A jak říkám, byli muzikanti a kováři.

Komunista nejsem a jestli kvůli tomu musím, tak to dělat nechci!

Já jsem chtěl moc dělat číšnika, to se mi líbilo. Jak říkám, nebyl jsem žádný premiant, ale učil jsem se dobře. Když nám dali v deváté třídě přihlášky do učení, tak jsem se chtěl přihlásit do učení jako číšník. Pan ředitel mi to nepodepsal, protože to bylo v roce 1964. Pamatuji si, že komunisti měli asi dvanáctý nebo třináctý sjezd a tam se ujednalo, že zemědělství a průmysl musí být na stejné úrovni. Bylo nás ve třídě dvacet čtyři, pět z nás šlo na zemědělskou školu. Tak to tenkrát bylo, já jsem k tomu nikdy vztah neměl. Nechtěl jsem nic takového dělat. Pracovat s hlínou, to my Romové moc nemusíme. Uděláme všechno možné, ale zemědělci nejsme. Tak jsem se vyučil a za rok jsem šel na vojnu.

Tehdy jsem přijel do Čech, do Písku. Tam jsem si našel holku, kterou jsem měl rád. Hned jak mi skončila vojenská služba, jsem jel domů, abych se ukázal rodičům a řekl jsem jim, že mám v Písku milou a chci s ní žít. Tak jsem odjel do Čech a na Slovensko jsem se už nevrátil.

Z vojny jsem se vrátil v roce 1969 a tehdy zrovna Romové zakládali Svaz Cikánů-Romů. Pozvali mě mezi sebe a říkají: „Jsi mladý, mohl bys pro Romy něco dělat.“ A já říkám: „Můžu dělat, proč by ne.“ Byli to starší Romové, no opravdu, a mě zvolili jako předsedu kontrolního výboru. Ale ten svaz SCR, jak vím, byl v jiných městech lepší, zakládali tam přidruženou výrobu. Romové si vydělali pěkné peníze. Tam, kde jsem byl já, jsme spíš dělali jen to – já ne, nebyl jsem předseda –, že jsme šli za nějakým člověkem na okresní úřad a šli jsme mu povědět, jak bychom si tu práci pro Romy představovali, co bychom pro ně mohli udělat. Vždy to ale skončilo u toho, že nebyly peníze.

Tak si mě zavolal místostarosta na výbor. Ptal se mě, jestli jsem v komunistické straně. A já říkám: „Nejsem, nechci být ve straně.“ I v práci mi říkali: „Staň se komunistou, bude to pro tebe lepší.“ Říkám: „Já nechci být komunista. Já jsem nikdy v žádné straně nebyl a ani být nechci. Já to nechci.“ Ale oni říkali, že to ještě neznamená být komunistou, nejdříve musí být člověk jeden rok jako kandidát a potom ho přijmou do strany. Tak jsem řekl: „Ne, já nechci.“ A oni nic, nikdo mi nic špatného neříkal, zůstalo to, jak to bylo. Ale potom mi řekli, že poslanec, který pracoval v té ulici a v tom obvodě, se odstěhoval někam na Vysočinu a prý, jestli bych nechtěl kandidovat do městského národního výboru. A já mu říkám, když se mě ptal. „Jsi komunista?“ Povídám mu: „Ne, nejsem, ale jestli kvůli tomu musím být komunista, tak to dělat nechci.“ „Ne, ne ne, nemusíš, nemusíš být komunista.“ Tak mě nakonec zvolili a potom mě volili ještě třikrát. Takových dvanáct let jsem byl jako zastupitel v Písku, na městě.

„Počkejte, vy budete první, kdo přijde o práci!“

V roce 1989, když začala revoluce, chodili lidi každý večer zvonit klíčema na náměstí, chodil jsem taky. Čekal jsem, že se vše pro nás změní k lepšímu, než to tenkrát bylo. Každý mluvil o svobodě a takové řeči. Očekával jsem, že do OF (Občanské fórum) budou chodit i nějací Romové, ale byl jsem tam zase sám. Gádže se mě ptali: „Matěji, co potřebujou Romové?“ Tak jsem jim říkal, co potřebují. Ještě jsem říkal: „Nepotřebují nic, teď mají práci, doma je to také v pořádku, nic zvláštního nepotřebujeme.“ Ale po letech to došlo tak daleko, že když jsme někam přišli, najednou pro nás práce nebyla. Byli jsme první, koho propouštěli z práce. Přitom jsme ty práce dělali dlouhé roky a dá se říct, že velice dobře, a stejně nás propouštěli a bylo hotovo. Od té doby se Romům už dobře nedařilo a začalo být hůř.

Můj tchán byl velký komunista, velký, ale nechtěl z toho mít žádné výhody, on tomu prostě věřil. Když jsme začali chodit na náměstí zvonit klíčema, tak nám říkal: „Počkejte, počkejte, vy budete první, kdo přijde o práci. Vy nevíte, co se bude dít, já to vím.“ My jsme se mu smáli, ale všechno, co řekl, byla pravda. Mě propustili z práce a manželku taky. Nebyly peníze, a protože jsme dostali pětiměsíční odstupné, tak jsem nemohl jít ani do zaměstnání. Pět měsíců.

Potom jsem začal pracovat na okrese v Písku jako asistent pro Romy. Pracoval jsem tam asi půl roku. Nejčastěji jsem vyřizoval občanství. Potom jsem nastoupil v Praze do Občanské poradny, kde jsme vyřizovali také občanství a hájili občanská a lidská práva. Tam jsem dělal to samé jako na okrese v Písku, pomáhal jsem Romům. Nepamatuji si přesně, jestli jsem tam byl tři nebo čtyři roky, a potom jsem šel k výběrovému řízení na poradce pro Okresní úřad Strakonice.

Tu práci jsem dělal pět let, tenkrát zrušili okresy a poradci měli přejít pod radnice. Ale zákon to nenařizoval, tak starostové ty pozice nemuseli zřizovat. Už jsem poradce nedělal a práci jsem neměl. Ale to bylo asi jen jeden nebo dva dny. Bylo to právě, když přišly ty velké záplavy. V jižních Čechách bylo město Písek pod vodou, nejen Písek, ale i jiná města a vesnice. Tak jsem nastoupil do organizace Člověk v tísni. Tam jsem pracoval od roku 2002 do roku 2011 a potom jsem šel do důchodu. Dělal jsem tam terénní sociální práci zase s Romama, protože když byly ty záplavy, tak lidé z organizace Člověk v tísni pomáhali opravdu všem, gádžům i Romům, které záplavy postihly. Vozil jsem lidem peníze, buď šeky, nebo hotovost. To jsem dělal, dokud bylo potřeba, trvalo to skoro rok. Potom jsem dělal terénní sociální práci, jak jsem říkal, až do důchodu. Měl jsem jít do důchodu v roce 2008, podle let, to mi bylo 60 let, ale dělal jsem ještě dva roky a dva měsíce navíc. Bylo to do února 2011, to jsem šel do důchodu.

K čemu taková komise, když nemůže nic udělat?

A chci říct, že od roku 1997 až do roku 2004 jsem byl členem Rady vlády pro záležitosti romské komunity. Dříve se to jmenovalo mezirezortní komise. Nejdřív mezirezortní komise a potom Rada vlády pro záležitosti romské komunity. Byl jsem tam sedm let, jezdil jsem na vládu. To byla práce, která měla být pro Romy, ale nebylo to moc dobré, protože jsme byli jen poradci vlády, a oni potom rozhodovali, jestli něco z našich návrhů budou nebo nebudou realizovat.Teď už sám nevím, k čemu taková komise je, když pro Romy nemůže nic dělat, nevím, nač to je. Ale pár věcí se povedlo, například to občanství, s tím jsme hodně lidem pomáhali, jak se dalo. Taky jsme pomohli Romům, kteří měli nárok na odškodné za válečné útrapy v druhé světové válce.Tak to nebylo zbytečné, nemůžu říct, že jsem tam jezdil zbytečně. Něco se povedlo a něco zas ne.

Komunisti to zařídili tak, nevím zda vědomě, nebo nevědomě, že Romové se nemuseli moc vzdělávat. Tak to je. Dnes ti Romové, kterým je dnes čtyřicet padesát let – neříkám, že všichni, to ne, ale říkám, že většina –, neumí pořádně psát ani počítat. Protože zvláštní škola jim nic nedala. Nic. Co taková škola mohla přinést? Pomocné práce, výkopové práce a ženy potom dělaly uklizečky. Romové jen s lopatou. Teď už to není tak strašné, ale strašné je, že svým dětem nemohou pomoc při učení, protože nic neumí. Jak potom můžou svým dětem pomoct? To nikoho nezajímá, je to každému jedno. Romové nechodili do dobrých škol, nedostalo se jim vzdělání, a proto dnes nemůžou sehnat dobrou práci. Ještě horší je, že romské ženy nemůžou sehnat ani tu nejméně placenou práci jako uklízečky.

Když jsme vstupovali do Evropské unie, ty starý státy Evropské unie si svůj pracovní trh ohlídali a to tím, že dva roky v nich nemohli Češi pracovat. V Rakousku a myslím, že rok to bylo v Německu a podobně. Každý si ten svůj pracovní trh nějak chránil. Češi ne. Sem se po revoluci nahrnuli – já nejsem proti těm lidem, proboha, to ani náhodou, jenom říkám – nahrnuli se lidi z Ukrajiny, protože byli levnější než my. Dělali práci za méně peněz a nebo byli odborníci, to je všechno možný. Ale Česká republika pracovní trh neochránila a to se nám velmi mstí a za to trpíme. A proto je nám vyčítána každá koruna, každá koruna, kterou Rom dostane na sociálních dávkách, je tisíckrát vyčtená a to nás štve více než cokoli jinýho. Říkat o nás, že se nám nechce pracovat – to není pravda, chce se nám pracovat, ale tu práci nám někdo musí dát! A připadá mi usměvný, když po městě běhají s vlajkama a křičí „Cikáni do práce“, ale nikdo nám tu práci nenabídne, nikdo. Jenom běhají a nadávají „Cikáni do práce, nechce se vám dělat“. To není pravda.