Paměť Romů

Rudol Harvan (1938, Telgárt SR) se narodil těsně před válkou v romské osadě na středním Slovenku. Vyrůstal v hudebnické rodině a od svých patnácti let se živil jako muzikant. Po vojně, kterou absolvoval v Olomouci, nastoupil na rok do ostravských dolů. Později se živil jako zedník, příležitostně i jako muzikant. Hrál například se známým hudebníkem Josefem Fečem.

Výpověď pamětníka původem ze středního Slovenska, oblast Horní Pohroní. V sestřihu životopisného rozhovoru se dotýká následujících témat: partyzánské hnutí a SNP; Romové na Slovensku za druhé světové války a v poválečném období; migrace Romů ze Slovenska do českých zemí.

Rozhovor nahrála Markéta Hajská 20. 12. 2017 v Praze.

Délka původní nahrávky: 1 hod 25 min.

Chlapi bojovali v SNP, my jsme se schovávali v lesích

Jmenuji se Rudolf, jsem z Telgártu, to je u Brezna, okres Brezno. Předtím se to jmenovalo Švermovo. Bylo nás opravdu hodně. Sedm bratrů a jedna sestra. Práce tehdy nebyla, tak maminka chodila do vesnice ke gádžům. Tatínek občas práci sehnal, jindy zase ne. Většinou pracoval u statkářů na poli. Dělal vše, co bylo potřeba, pomáhal se senem, s bramborami... Takovéhle práce dělal, abychom měli co jíst. Maminka chodívala po žebrotě.  Někdy přinesla chleba nebo nějaké jídlo v kastrolku či v uzlíku. No a z toho jsme jedli všichni.  Byl to těžký život. Neměli jsme domy, ale chatrče sbité z prken nebo jen ze dřeva o jedné místnosti. Bylo nás tam v té jedné místnosti i deset, spali jsme na zemi. Na zem jsme si  dali seno nebo slámu a na tom jsme spali. Nebylo co jíst, ani co na sebe jsme neměli. My děti jsme měly košilky nebo nějaké oblečení, které nám lidé darovali. Bosí jsme chodili v zimě i v létě. Do školy jsme nechodili, protože v zimě to nešlo – neměli jsme co na sebe.

Tatínek a bratři nám vyprávěli, že z výboru přišel papír, že muži starší osmnácti let musí jet do Brezna a hlásit se jako vojáci. Tak odjeli do Brezna, dostali výstroj a šli bojovat. Nevím, jak to tenkrát bylo, prý někdo byl v lesích u partyzánů a někdo bojoval v povstání jako voják. A to je všechno, co vím. To je jedno, ale díky Bohu se ani bratrům ani otci nic nestalo. Oba moji bratři byli od začátku u partyzánů, kteří je vzali mezi sebe. Byl tam nějaký podplukovník nebo plukovník, který je vzal k partyzánům, ale Romů tam bylo víc, ne jenom oni. Ale tatínek byl v povstání jako voják. Říkal, že byl v Bystrici, a tam asi bojoval nebo tak něco, to nevím. Tatínek nám vypravoval, že když odtud odešel do Bánské Bystrice, že tam chodil se samopalem sem tam po městě, hlídali město. 

Němci už byli v Brezně nebo kde a gádžové o nich už věděli. Tak na nás volali: „Cigáně, potě skoro preč,  bo už Němci sú tu.“ Tak my, co jsme zůstali doma – protože muže, otce a starší bratry nám odvedli do Brezna – zůstaly jen děti, matky, naše babičky. Sedláci si vzali sebou krávy a utekli jsme na Redovský vrch. Bylo to takových patnáct kilometrů, ten les, a byl hrozně hustý. Utekli jsme tam společně s gádži. Bylo to myslím někdy v říjnu, už bylo chladněji, nebylo už takový teplo. Gádžové nám půjčili sekeru a my starší děti jsme osekaly ze stromů chvojí a na tom jsme spali a taky jsme se tím přikrývali. Tak takhle jsme tam žili. Byli jsme tam myslím víc jak tři měsíce. Bylo dobré, že tam někteří sedláci měli i krávy, a občas nám někdo z nich dal trochu mléka. Byly tam někde kupky sena, ve kterých se někteří gádžové schovávali, ale my Romové jsme byli většinou venku. Velký ohně jsme dělat nemohli, protože jsme se báli, tak jsme si dělali malinké ohníčky, a jedli to, co člověk chytil v lese, jestli to byl zajíc nebo co já vím... Jednou chytli gádžové, asi tak čtrnácti, patnáctiletí kluci, divoké prase a zabili ho. Ale každému dali. Ať to byl gádžo nebo Rom, každému z toho masa dali. Ještě rostly i houby, tak ty se taky vařily. 

Celou vesnici nám vypálili

Viděli jsme z toho kopce, my starší děti společně s dětmi sedláků, bylo jim tak třináct, čtrnáct let, tak jsme vylezly na stromy a viděly, jak hoří celá vesnice. To bylo hrozné. Celou vesnici nám vypálili. Nám Romům některé domky, chatrče, zůstaly, ale ne všechny. Vím, že v lesích bylo hodně partyzánů. U nás jsou všude kolem dokola jen samé lesy. A v těhhle lesích byli taky partyzáni. Mnoho jich ale nepřežilo, postříleli je. Tam, kde jsme byli my, na Redovském vrchu, nebyl ani jeden partyzán. Tam byl klid. Rusové se do Telgártu vůbec nemohli probojovat, protože tam jsou tři tunely a jeden z nich je jako osmička. A do té osmičky se s těmi všemi tanky a děly nemohli vůbec probojovat. Ani partyzáni, ani Rusové. Nevím, jak to bylo přesně, ale prý tam zahynulo hodně Němců. Převáželi na autech kanony, tanky a všechnu tu výzbroj. A pak už byl klid. 

Z těch lesů jsme se po dvou nebo třech měsících vrátili zpátky do vesnice. A viděli jsme kolik lidí a zvířat se válí v potoce – husy, slepice i krávy, prasata. Tak měli Romové radost, že bude co jíst. Ta zvířata se tahala z vody a jedlo se to. Naše chatrč neshořela. Zůstaly ještě asi dvě nebo tři. Ostatní ale shořely, celou vesnici vypálili. Gardisti tady byli, ale docela málo. Co si pamatuju, tak to byli asi tři lidi. Ti ale odešli pryč s Němci. Většina gádžů, co tu byla, tak to byli opravdu dobří lidé. 

Práce moc po válce nebyla, to až tak za tři, čtyři roky sem přišla firma opravovat vesnici. Cesty nebyly, museli tehdy opravit i cesty. Ty tři, čtyři roky nebyla vůbec žádná příležitost k práci, to se jen žebralo. Maminka chodila ke gádžům po žebrotě. Nevím, jestli znáte, jak se dělaly dřív pro gádže ty šňůrky? Maminka si takhle k posteli přibila hřebík, prkýnko a vyráběla šňůrky. Celé noci to dělala a hned ráno už šla do vesnice a prodávala to. Dostávala za to kousek slaniny nebo chleba. 

Táta byl moc přísný, museli jsme cvičit i desetkrát denně

Můj otec hrál jak první housle, tak i na basu. Koupil housle a museli jsme hrát. Museli jsme cvičit i desetkrát denně. Ti bratři, kteří už uměli hrát, tak nás museli učit. Tatínek byl moc přísný a chtěl po nás, abychom hráli co nejlépe. Jeden bratr hrál taky první housle, ale ten uměl hrát výborně. Bratr, který už zemřel, hrál kontra a ještě jsme měli bratra bubeníka. Chodili jsme, už mi bylo čtrnáct, patnáct, a už jsem chodil hrát. Hrál jsem na cimbál. Chodili jsme celá kapela, bylo nás dohromady sedm. Byla to dřina! Můžu tatínkovi do nebe děkovat, budiž mu země lehká, že nás to naučil. V tu dobu byly čtyři kapely, které chodily hrát. Chodilo se po celé vesnici. Nebo až do Šumiacu jsme chodili, to bylo sedm kilometrů. Tak se tenkrát žilo.

Kdysi, když byly Vánoce, tak nebylo nic, měli jsme prázdný stůl. Měli jsme jen to, co maminka vyžebrala. To bylo všechno. Černý chléb nebo já nevím. Mléko bývalo vždycky, protože ženský chodily k hospodyním pro mléko. Vařily pepu. Víte, co je to pepa? Nevíte. To se do hrnce daly brambory, přidala se k tomu mouka a tomu jsme říkali pepa. Maminka to dala do mísy, protože tehdy jsme neměli talíře jako dnes. Mám takových dvacet talířů, ale dřív nebyly. Takže to dala do mísy, nalila tam mléko, no a to se jedlo. Tak to byly Vánoce. 

Lidi slavili Vánoce tak, že hráli. Vrátili se z vesnice a pak hráli doma i dva dny, to bylo normální. Už od Mikuláše a celé Vánoce se pila pálenka. Pálili jsme ji z chlebového kvasu. Chodilo se vinšovat gádžům zdraví a modlili jsme se k Bohorodičce. Pamatuji si to jako dnes. Chodívaly jsme jak my děti, tak i ženský po celé vesnici. Někdy jsme dostali černý chléb – maninka to střádala do takového kusu látky, který pak zavázala a dala si ho na záda, a do toho nám gádžové dávali chleba nebo makový či povidlový koláč. Nechodily jsme jen my děti, ale i ženský. Gádžům se přálo zdraví a dlouhá léta, ať jim vzkvétá hospodářství, ať neuhynou zvířata. Romové na to byli takhle zvyklí a naučili se, co mají gádžům přát.

Elektrika tehdy nebyla. Svítilo se tak, že se vzala brambora, udělala se do ní díra, omotalo se dřívko nebo sirka hadrem, to se pak dalo do brambory a zalilo sádlem. A pak se to zapálilo. Ale elektrika nebyla. Nevěděli jsme, co to je. To až po válce, když se začaly zase stavět domy, tak začali rozvádět i elektriku. Ale jen těm, co měli zděné domy. Do chatrčí se elektřina nezaváděla ze strachu, že by mohly shořet, protože byly ze dřeva. 

Byli jsme celí zasádrovaní, já měl polámaná žebra a nohy

Bylo mi devatenáct, když jsem šel na vojnu. Bylo to v padesátém šestém roce. To už jsem byl ženatý s první manželkou. Měli jsme spolu tři děti. Narukoval jsem do Olomouce. Byl jsem tam dva roky. Když jsem přijel z vojny na dovolenou, zapálil jsem si u kamaráda cigaretu. Když to viděl můj tatínek, ať mu dá Pán Bůh lehkou zem, vrazil mi facku. Dal mi takovou ránu, až se mi z nosu spustila krev. 

Zbývaly mi tři měsíce do konce vojny, tak jsem podepsal smlouvu, že nastoupím na šachtu. Tehdy mi řekli, že když to podepíšu, budu moc jít z vojny dřív. Upsal jsem se tenkrát na jeden rok. Pracoval jsem přímo v Ostravě, v dole OKD. Tam nám čeští kluci dělali tetování na ruce, dělali to i sobě. To už je let! Tam mě to i zasypalo, byl jsem pak víc jak pět měsíců v nemocnici. Zavalilo nás to v dole, ale ne jenom mě, bylo nás víc. Byli jsme celí zasádrovaní, já měl polámaná žebra a nohy. Byli jsme v té nemocnici asi pět měsíců. Pracoval jsem na stěně, která měla šedesát centimetrů. Při ražení jsme se tam celá parta plazili po zádech nebo po břiše. Razili jsme dvacet pět, třicet až čtyřicet metrů. Uhlí  potom nabíral stroj a co zbylo jsme museli nabírat lopatou na pás. Pak jsem se vrátil domů a začal jsem dělat zedníka. I tady jsem pak dělal zedníka. Dělal jsem koupelny, záchody a podobné věci, co se naskytly. Vydělal jsem si.

Pracoval jsem, ale taky jsem byl muzikant. Hrál jsem, i tady v Praze v Kolibě jsem hrál. Chodili tam hrát i Bagárovci, nevím, jestli je znáte. To jsou také dobří muzikanti. Potom taky pan Fečo, tady z Prahy, ten rovněž hrál, s ním jsem také hrával v Kolibě. Ale hrát jsem chodil jen občas, protože jsem měl pořád hodně práce. Zedničinou jsem si slušně vydělával.

Moje žena pracovala v obchodě u pokladny, byla vyučená prodavačka. Měli jsme pěkný život, ale člověk byl mladý. Není nad to, když má člověk dobrou ženu. A ona opravdu byla skvělá, čistotná jak sklo, skvělou ženu jsem měl. Byla asi o deset let mladší než já. Nedovolila mi třeba ani vyndat talíř nebo lžíci. Hned se zlobila. Přestože pracovala stejně tak jako já, když přišla domů, byla vzhůru třeba do deseti hodin dokud si doma všechno neuklidila. Až pak šla spát. A ráno to samé. Vstala o hodinu dřív, uklidila, co bylo třeba, a až pak šla do práce. Byla úžasná.