Paměť Romů

Jozef Miker (1965, Sobranice SR) vyrostl na východním Slovensku, v roce 1977 se s rodiči přestěhovali do Teplic. V patnácti letech nastoupil do dolů, kde pracoval přes třicet let. Od roku 1992, kdy se v Teplicích konal pochod skinheadů, působí jako aktivista. Podílel se mimo jiné na blokádách protiromských pochodů v Janově, Krupce a na Šluknovsku. Podílel se také na vzniku iniciativy Nenávist není řešení a spoluzakládal občanské sdružení Konexe.

Výpověď horníka a aktivisty původem z východního Slovenska, oblast Zemplín. V sestřihu životopisného rozhovoru se dotýká následujících témat: pracovní tábory, partyzánské hnutí a postavení Romů na Slovensku za druhé světové války; migrace ze Slovenska do českých zemí; postavení Romů v československé/české společnosti; posilování extremistických postojů určité části české společnosti po roce 1989.

Rozhovor nahrála Helena Sadílková 5. 5. 2017 v Praze v rámci projektu organizace Post Bellum, z.ú.: Romani Memory: Recollections of Roma from the Central Europeen Perspective.

Délka původní nahrávky: 1 hod 50 min.

Rodiče se poznali ve sběrném táboře

Maminka pocházela ze Zemplínsky Široký, to bylo asi patnáct kilometrů od Michalovec, a táta pocházel z Velkých Zalužic, to bylo na druhou stranu, asi pět sedm kilometrů od Michalovec, ale potom, když byli teenageři, táta zvládal za ní chodit do tý Zemplínsky Široký pěšky.

Mámě umřela maminka, když jí byly asi dva nebo tři roky, takže ji vychovávala macecha. Děda pocházel z kovářský rodiny, ale kovářem nebyl, protože kovářem mohl bejt jenom jeden ze synů, to byla taková romská tradice. Nevim, jestli jich bylo pět nebo šest, ale kovářem byl jenom jeden, kterej bydlel jinde. Táta mojí maminky chodil sloužit k Židům, kteří měli obchod, pole, takový hospodářství, chodil jim vypomáhat a maminku od pěti let bral s sebou.

Tátovo starší bratři byli u partyzánů

To mi vždycky vyprávěl táta, co se dělo. Mého otce dědečka i babičku, tetu, jako dědovo sestru, že tenkrát gardisti zastřelili a vypálili jim dům kvůli tomu, že je udal nějakej Rom tam z osady, kterýmu dědek dal kousek pozemku, aby si postavil chatrč. A on si myslel, že když ho udá, tak získá celý ty pozemky pro sebe. Udá kvůli dědovi, že děda odešel a bojuje proti Němcům.

Tátovo starší bratři, mezi nima byl třeba dvacet let rozdíl, byli u partyzánů. Jeden dokonce padnul a toho taky ten Rom udal, že tam chodí pro jídlo. Oni chodili z Vinného, vlastně do Zalužic, to bylo třeba patnáct kilometrů nebo dvacet možná, no tak si na něho gardisti počkali i s dalšíma a postřelili ho. Dotáhl se někam do lesa a tam ho napadly divoký prasata, ještě k tomu. Takže jeden bratr mu padnul jako partyzán.

Můj dědeček se jmenoval Juraj Miker, ale všichni ho znali pod přezdívkou Surta. Byl známý mezi Romákama v Čechách, na Slovensku i v Podkarpatský Rusi. Sloužil u pánů a vždycky s pánem šel i on, i do první světový války, s nějakým šlechticem. Potom po válce, když se vrátil domů, založila se republika a on potom dědek – ale to nevím přesně, táta něco říkal, že byly i nějaký legie v Itálii, takže se přidal k nějakým levicově smýšlejícím. A potom po válce prý, když se vrátil domů, tak že pomáhal i zakládat komunistickou stranu a podobně na Slovensku, takže se z něho stal levičák. Táta měl hrozně nepříjemnou matku, říkali jí Mačka, že to byla strašně nepříjemná ženská, a dědek před ní utíkal do válek.

Tak prej potom odešel do Španělska jako interbrigadista a vrátil se až se Svobodou. Vrátil se zpátky na Slovensko, i když nechtěl, protože – táta mi vyprávěl, že ještě když Svoboda jako po pětačtyřicátým roce byl ministrem obrany, tak děda u něho dál sloužil, u něho v domě – takže se mu i po válce nechtělo domů. A taky přišel až někdy pozdě domů, že tam dál sloužil, ale pak odešel. A potom, když se zakládaly JZD, tak on jim tam pomáhal a ty pozemky, co měl, pole, tak to dal dobrovolně do toho. Nevim, jak to bylo dál, on v roce šedesát umřel a říká se, že tenkrát Svoboda s manželkou mu byli na pohřbu.

Tátovi bylo, když začala válka v devětatřicátým, šest let a v jednačtyřicátým nebo ve dvaačtyřicátým, když měl nastoupit do školy, tak ho dali do toho sběrnýho tábora do Leopoldova. Nebo Dubnica to byla? Já nevím teď kam přesně, jestli to byl Leopoldov nebo Dubnica. S celým zbytkem rodiny, se sestrou, bratr měl slepou sestru, byla prvorozená, z roku devatenáct set pět nebo sedm, narodila se slepá. Takže ona tam byla a pak tam byla manželka a děti toho, kterej umřel jako partyzán.

Moji rodiče se poznali za války, ve sběrným táboře, kde oba byli jako děti, protože byli oba ročník třicet tři. Když je pustili, oba dva už jako takový mladý, furt děti, v pubertě, třináctiletý, tak chodili pracovat a stavět michalovskou nemocnici, protože byla rozbombardovaná, takže tam ještě dál to pokračovalo, že byli spolu. No a potom, když se naši brali, tak žili ve Velkých Zalužicích, kde měl táta dům. No a v šedesátým druhým nebo třetím roce byly záplavy na Slovensku a vylila se Šírava a zabrala tátovo pozemky i s celou osadou. Tenkrát se řeklo, že se udělá velký vodní jezero a Romy z tý osady rozházeli různě po okolních městech a vesnicích a naši skončili v Sobrancích, kde jsem se potom narodil v pětašedesátým roce já.

Táta byl strašně hrdej, když sestra nastoupila na gymnázium

Nastoupil jsem tam do školy, do „cigánský třídy“, protože nás sebrali, asi 30 nebo 35 dětí, dali do jedný třídy, protože některý opravdu neuměli, mluvili jenom romsky. Neuměli ani slovensky, a když, tak jenom východňársky, po šarišsku, „jak še hutorí“. Tak já jsem tam v tý cikánský třídě tenkrát byl tejden, pak přišla paní učitelka Popovičová a učitelé, který učili moje sourozence, a tak si mě vzala tenkrát paní Popovičová, že učila mýho bratra i dalšího bratra a že nejsme hloupí. A tam nás zkoušel ředitel, jak umíme slovensky a podobně. Já jsem tenkrát romsky nemluvil, protože rodiče s náma mluvili jenom slovensky, abysme jim nerozuměli, když se hádali. Buď se hádali maďarsky, anebo romsky, taky kvůli tomu nás nenaučili ani maďarsky.

Táta byl strašně hrdej, protože moje sestra tenkrát, myslím, že to bylo v roce sedmdesát pět, nastoupila na gymnázium. V historii Sobranec to byla první Romka, která nastoupila na gymnázium, takže on byl hrdej frajer.

Šel na vojnu, jenže byl negramotný, protože do školy nechodil, tak nastoupil k bigošům, teda tenkrát to byl pěší pluk. A potom ho, že nemohl chodit do stráže, nemohl se naučit ty strážní předpisy a podobně, protože neuměl číst, tak ho dali k pétépákům a poslali ho fárat na Ostravu. A jemu se to zalíbilo, tak tam zůstal už pořád až do roku sedmdesát sedm.

Tenkrát jeho kamarád, kterej s ním začínal na tý Ostravě, tak měli přestoupit do Oseka na důl Gottwald, jako ředitel. A on zatím přemejšlel, že dá výpověď, že bude doma a že bude hlídat to – tak on mu říká: „Hele, tak se přestěhuj do Čech.“ No a táta hned ho to napadlo, přijel domů a řekl: „Všechno to tady prodáme a jedeme bydlet do Čech.“ No, tak jsme to tam všechno prodali, něco rozdali, něco prodali, nasbíraly se peníze, v Teplicích jsme koupili barák v Trnovanech, hned naproti kostelu, ten se mu líbil nejvíc. Ono bylo spoustu domů, máma říkala krásných domů, velikých s velikánskýma zahradama, ale on už nic nechtěl, protože jeden dům byl prázdnej přímo u kostela. No a to se mu líbilo, tak jsme se nastěhovali tam, no a on už potom dlouho nedělal. Dělal asi pět let na tý šachtě, pak mu zjistili, že má rakovinu plic, protože nemohl dýchat, a v říjnu v osmdesátým třetím umřel.

Velikej rozdíl mezi Čechama a mezi Slovákama, to musím říct. Na Slovensku, tam jsme kdeco. Říkali takový posměchy, když viděli Roma, tak „Cigán, more, hapsa, predal koňa za psa“. A tam nás sousedi přivítali nádherně. My jsme třeba tejden čekali na nábytek, než nám přijede, a sousedka se zeptala mámy: „To máte prázdný, ne?“ a máma řekla: „Jo, my čekáme na nábytek, ale už čekáme tejden a ještě nám ho nepřivezli.“ A ta obešla sousedy, co okolo nás bydleli, a každej něco přinesl. Tady ty přinesli peřiny, tady ten přinesl gauč... My jsme to vůbec nečekali, opravdu, já si nemůžu stěžovat na naše sousedy nebo na někoho, že by se mi posmíval nebo nadával mi do cikánů a podobně, já nemůžu říct ani slovo na tohle.

"Kdepak synku, takhle to začínalo ve 30. letech, tohle už nikdy víc!"

V Krupce se to proměnilo strašně. Já když se nastěhoval do Krupky, to bylo v září osmdesát osm, když se dostavělo sídliště, to se ještě stavěla škola, školka a podobně. Pravdou je, že nás bydlelo asi šest rodin romských, který jsme dělaly na šachtě nebo ve sklárnách a tak. Žilo se nám tam parádně, opravdu.

Počátek devadesátých let, devadesát dva, devadesát tři, to byli skini, který se spojili s pankáčema, pak se zase rozkmotřili, pak šli zase proti sobě. To bylo strašný, opravdu, protože šéfem těch skinheadů a zástupce šéfa skinheadů Pavel Koláč a – teď si nevzpomenu – Jirka ..., no vidíte to, nevzpomenu na jméno, tak ten, ten druhej, ten byl se mnou na škole, na hornický, ale z prváku ho vyhodili. Potom šel někam na zedníka. A s Pavlem Koláčem jsme chodili na víno tady do Teplic, do Feminy a tak, takže byli normální. A pak najednou se dal ke skinheadům a začal zbrojit proti Romům. Tenkrát byl primátorem doktor Musial, udělal takový shromáždění v Teplicích-Proseticích, kde se sešlo nás pár Romů, jsme byli pozvaný, tady ti skinheadi a měli jsme si to vyříkat. A já jsem se tady tím dostal k aktivismu a k boji proti neonacismu.

Asi pět set neonacistů, různě, i z Německa i z Čech, pochodovalo Teplicema, to bylo někdy před Velikonocema v devadesátým druhým, myslím. A v Teplicích byla jedna taková ulice hlavní, my jsme tomu říkali Dubská, ale tam byla ještě Myslbekova a Hornická a různý uličky, kde bydleli Romové. Byly to starý zástavby baráků, činžáků a tam bydleli Romové a tam oni se chystali. Tak jsme tam stáli a tam s náma stáli i lidi. Jeden strejda si vzal vidle, byli z majority, a já mu říkám: „Dědku, schovej někam ty vidle nebo přijdou policajti a seberou ti to, podívej se, támhle prohlížej, že nikdo nesmí nic mít a eště budeš mít problémy na starý kolena.“ A on mi říká: „Kdepak, synku, tohle už ne, my už jsme tohle jednou zažili. Takhle to začínalo ve třicátých letech a už nikdy víc!“

Potom dál, třeba ten Varnsdorf nebo Rumburk, na to nikdy nezapomenu. To už nebyli jenom skini, to už byli takzvaní „slušní občané“ a to bylo mnohem horší. Když se to dostalo tenkrát k tomu romskýmu baráku a ženská křičela „upalte ty svině cikánský černý“ a holčička koukala z okna a říkala „jé, to je naše pani učitelka“, tak to mi nešlo už do hlavy, tady to.

Míra Brož byl v takový organizaci „V Ústí neonacisty nechceme“, no a tak jsme se dali dohromady. To jsem poznal i Markuse Papeho, Dalibora a ostatní kamarády, se kterýma dneska kamarádim a s kterýma bojujeme proti neonacismu, protože sám člověk nic nezmůže. Potom, po tý Krupce, Míra dělal vedoucího sociálního pracovníka v Děčíně, no a jednoho dne přišel za mnou, jestli bych s ním do toho šel, že by chtěl založit oficiálně občanský sdružení, který by oficiálně bojovalo proti neonacismu a za práva Romů. A já jsem řekl: „Míro, je to dobrej nápad.“ No a tak jsme založili Konexe a s Konexema bojujeme dál za všechno.