Paměť Romů

Miroslav Zima (1957, Skalica SR) se narodil na Slovensku, krátce po jeho narození se ale rodina přestěhovala do Hodonína, kde i vyrůstal. Vyučil se zámečníkem, protože ho však lákala armáda nastoupil na střední vojenskou školu a v devatenácti letech vstoupil do armády, kde působil do devadesátých let minulého století. Od roku 1995 stojí v čele brněnské organizace Drom. Byl členem Rady vlády pro záležitosti romské komunity.

Výpověď pamětníka původem ze západního Slovenska, oblast Záhoří. V sestřihu životopisného rozhovoru se dotýká následujících témat: migrace obyvatelstva ze Slovenska do českých zemí; postavení Romů v československé/české společnosti; rozvoj občanských aktivit Romů po roce 1989.

Rozhovor nahrála Eva Zdařilová 5. 12. 2017 v Brně.

Délka původní nahrávky: 1 hod 29 min.

Minulost je to, na čem se můžeme shodnout

Já jsem se narodil na Slovensku ve Skalici v roce padesát sedm. V podstatě jsem na Slovensku vůbec nebydlel, protože my jsme se krátce po mém narození přestěhovali do Hodonína s rodiči a tam jsem vlastně vyrůstal. Tam jsem chodil do základní školy, tam jsem se vyučil a následně pak mě po vyučení lákaly zlaté knoflíky a takové věci, tak jsem se dal do armády, tam jsem absolvoval střední vojenskou školu a pak jsem strávil téměř dvacet let v armádě a teď jsem dvacet let zase tady v Dromu. To je takový velmi jednoduchý proces, kterým jsem si prošel. Já jsem vyrůstal ne v romském prostředí, nebydleli jsme v lokalitě, kde by žilo moc Romů. Ani kamarády jsem neměl moc romský, v podstatě jsem se stýkal s rodinou a s takovejma kamarádama, který vlastně bydleli v okolí. Samozřejmě jsem měl i romské kamarády, ale vzhledem k té lokalitě jsem se častěji scházel s neromskými kamarády.

Otec v té době pracoval na dráze, na železnici. My jsme bydleli kousek od nádraží. To byla lokalita, byl to starší dům, lokalita, kde nebydleli moc Romové, matka pracovala jako kuchařka příležitostně v různých školách. Často jsme tenkrát jezdili za rodinou do Kopčan na Slovensku. Tam si vybavuju jednu takovou zkušenost, která mi připomněla to moje romství. S klukama jsme hráli fotbal na silnici a přijel tam policista na motorce a on (to jsem byl malej kluk, chodil jsem možná do druhé třídy) se tam na nás začal rozkřikovat a při tom, jak se tam pohyboval, tak mi šlápl na nohu a zůstal na ní stát. Já jsem se furt cukal a jako malé dítě jsem ho furt odsunoval, a on jak kdyby nevnímal, že mi stojí na noze. Tenkrát jsem tak nějak – von samozřejmě měl ještě různé průpovídky – zaznamenal první takovou tu příchuť toho, že jsem někdo jinej. Ten příběh si pamatuju dodnes teda, často si to tak nějak vybavim, protože vlastně to je takové to první poznání, že je člověk hodnocen někým jiným nějak jinak než běžné okolí.

Ještě si vybavuju šedesátej osmej rok. Nás bavilo s klukama házet rajčata na projíždějící vojska. To byla taková spíš dětská zábava než nějaký politický úmysl. A pak ještě v šedesátým devátym jsem šel s otcem v průvodu na prvního máje a řekl jsem tam, jestli se nestydí ty lidi nosit sovětskou vlajku. A tenkrát jsem dostal pár facek od otce, takže to jsou takový drobnosti, který jsem si vybavil teď, že to tak nějak proběhlo.

Začínal jsem jako velitel čety

Já jsem po skončení školy nastoupil do učení, nejprve jsem vůbec netušil, co mám dělat ještě po skončení školy, tak jsem nejprve zkusil, pod vlivem rodičů, jsem nastoupil na učňovskou školu. Učil jsem se na číšníka jeden rok a to jsem dál nevydržel. Pak jsem to ukončil a vyučil se zámečníkem a pak mě začaly lákat takové ty vojenské věci, takže jsem nastoupil na střední vojenskou školu. Poté už jsem začal sloužit v armádě a v rámci toho jsem udělal ještě vysokou školu.

Tak já jsem prošel různýma velitelskýma a štábníma funkcema. Začínal jsem jako velitel čety, pak jsem měl docela dobrou funkci, na to rád vzpomínám, že jsem dělal velitele sportovní čety. To byla fotbalová Dukla, to mě docela bavilo. A pak ale v té době nás honili pořád do škol, že to byl velmi rychlý postup. Vlastně pak jsem dělal na štábu personalistu a pak mě poslali do školy. Ze školy jsem pak nastoupil do Tábora. To byla taky taková perlička, že když jsme končili školu tak – protože my jsme si nemohli svobodně vybrat, kde budeme sloužit – přitom vyřazování – teď už si nevzpomenu na ten odborný termín, jak se to nazývá – nám bylo řečeno, že všichni si můžou vybrat z těchto jednotek, ale Zima ne. Já jsem dostal prostě jednoznačný pokyn, že musim nastoupit do Tábora na velitelství pluku. Tam to bylo na západním vojenském okruhu na velitelství, tak tam jsem pracoval potom na štábních funkcích.

Z té doby mi tak jako často utkvívá v paměti to, že člověk má vždycky nějakou potíž, že se potkává v dětství, ve školách, že jsme se posmívali tomu, že někdo má velké uši nebo velký nos, ale vždycky se všecko dá překonat. Je to otázka vůle toho člověka, který se k tomu postaví a nedělá z toho žádné velké věci, ale prostě to překoná. Proto já dneska i říkám, že to stigma, které maj Romové v sobě, že je nebezpečný tomu podléhat, protože potom sami se uvězní v tom, že za všechno, za všechny moje neúspěchy může někdo jiný. Za všechny neúspěchy může rasismus, že mě ty lidé nepřijímají. V celé řadě případů tomu tak je, ale není dobré se s tím smiřovat. Je potřeba s tím vždycky bojovat. To stigma je potom složitější, že je to v nás, že my jsme si to sami přijali jako nosnou informaci, která si myslím není až tak důležitá.

Já jsem v té době byl ještě v armádě. Tenkrát jsem měl výhodu nebo nevýhodu, nevim, sportoval jsem, byl jsem velký sportovec, zapomněl jsem říct. Praskla mi achilovka, takže jsem byl nemocnej dlouho, půl roku. A to bylo nějak v době revoluce, já si pamatuju jenom, že jsme se potkávali na různých setkáních v armádě, že k nám chodili na besedy různí lidé z armády, kteří byli vyhozeni za předchozího režimu. A že se hodně besedovalo, že to bylo takový hodně uvolněný, jakože jsem měl pocit, že ze všech spadlo takové břímě nějaké, takové to, že jsme byli něčím svázaní.

A pak si ještě pamatuju, že nás tenkrát kádrovali ti samí lidé, kteří nás kádrovali předtim, po revoluci. Vytvořili takové, nevzpomenu si už, jak se to jmenovalo, obdoby Občanských fór a že tam byli lidé, kteří tam byli předtím.

Začal jsem obcházet školy, učitele a vědecké pracovníky

Když jsem končil v armádě, to bylo na základě toho, že se redislokovala posádka, ve které jsem sloužil, tak jsem si dal žádost na Moravu. To mi nevyšlo, tak jsem ukončil a hledal jsem si práci v Brně. Rodiče se mezitím přestěhovali z Hodonína do Brna.

Otec v té době přišel s tím, že ještě jsem vlastně nikdy nic nedělal s Romama a že se vyhlásilo výběrové řízení na vedoucího v té době kulturního a vzdělávacího střediska romských dětí a mládeže. Tak jsem říkal, že to na rok zkusím, takže to byla taková epizoda, proč jsem zakotvil tady.

Cestou jsem se dostal ke Dromu, a protože jsem v podstatě nebyl v kontaktu moc s Romy, takže jsem začínal úplně od začátku. To ale nebyl žádný problém, v té době se v Dromu zvažovalo, jestli se má to zařízení zrušit, nebo jestli to bude pokračovat. Byl jsem tam jediný zaměstnanec, rozpočet na provoz byl nějakých tři sta tisíc, takže to bylo úplně takové minimální. A když jsem začal, tak jsem začal obcházet Romy, ty romské přátele, které jsem tu měl. Začal jsem obcházet učitele, školy, vědecké pracovníky a ptal jsem se, co by bylo dobré učinit s tím zařízením. Nakonec jsme teda dospěli k tomu – to bylo v době, kdy byly v devadesátém třetím projevy rasismu, takže ta atmosféra byla docela napjatá –, že vedle volnočasových aktivit, které středisko vykonávalo, že by bylo dobré pracovat s rodiči, pracovat se školama... A tak se vydefinovaly základní úkoly střediska – pokračovat v mimoškolních aktivitách pro děti a věnovat se pomoci školám.

V té době docházelo často k tomu, že byli lidi vzájemně obviňováni z rasismu, protože to bylo takovéto klišé někdy, a ne vždy se jednalo o rasismus a ne vždy to chtělo nějaké řešení, takže tenkrát jsme, protože na to nebyly prostředky, tak prostřednictvím úřadu práce, prostřednictvím institutu veřejně prospěšných prací, začali, myslim s pěti lidmi, Romy, kteří dělali tu práci toho kontaktu se školama. Jednak komunikovali docházku, problémy, které tam vznikaly, nějaké konfliktní situace a podobně.

Ten směr tady té práce s komunitou jsme dál rozvíjeli, postupně jsme přišli k sociálním službám na základě vzniku sociálního zákona. Sociálním službám ještě předcházelo, že jsme ve spolupráci s Radou vlády pro záležitosti romské komunity testovali. To byl další zajímavý projekt, který jsme testovali, pilotovali projekt zdravotně sociálních pomocníků. Tam byl docela prostor na to, abysme si to dobře promysleli. Nejprve jsme si vydefinovali požadavky na toho pracovníka, pracovní náplň, pak jsme si definovali okruh cílové skupiny a pak jsme to jeli konzultovat do jednotlivých krajů České republiky, kde jsme to konzultovali na krajským úřadu s lidma ze sociálních odborů a zdravotních odborů, vždycky za podpory romského koordinátora. Konzultovali jsme s nima, jaké pracovní náplně, na jakou cílovou skupinu, do kterých oblastí v tom kraji bysme se měli zaměřit. To byl velmi dobrý počin, že to bylo takhle namyšlený, že ty kraje si samy jako vydefinovaly své potřeby a následně jsme ve spolupráci s tím krajem dělali výběrové řízení na ty lidi. Nakonec teda jsme přijali kolem dvaceti zdravotně sociálních pomocnic. V té době se přihlásily ženy a začal projekt jejich školením, přípravou a souběžným výkonem té činnosti.

Dřív se lidé setkávali a mluvili spolu, to povídání bylo hrozně důležité

Povídá se, že dříve, než byla televize, se lidi prostě potkávali a mluvili spolu a že se večery trávily – a to já si vzpomínám ještě z dětství velmi rád –, že jsme se potkávali vždycky u tety nebo u babičky a sešlo se dvacet lidí z rodiny a povídalo se a tak, že člověk vždycky jako dítě naslouchal všemu a že to bylo moc zajímavé povídání. Dneska si zpětně uvědomuji, že Romové nikdy neměli psané písmo a že neměli možnost učit se z psaného písma a že to bylo hrozně důležité – povídání. A vlastně pak vznikla televize, a tak jsme se přestali bavit a začali jsme koukat na televizi a bylo to takové jednosměrné. A ten Facebook to zas otevřel a vrátil zpátky – i když ne fyzicky, ale virtuálně, alespoň jsou lidi ve větším kontaktu.

To je hrozně důležitý, protože, mám pocit, když se často mluví o tom, že my Romové bychom měli být jednotní a jedna politická strana a různě, já říkám, že jednotná není ani celá společnost. Nemůžeme chtít po nikom nějakou jednotu, ale na čem se můžeme shodnout je minulost – Lety jsou ukázka toho, že se na tom všichni shodnem. Proto i ty kameny podporujou, že to je věc, kterou máme všichni společnou a musíme uctít památku předků a pokračovat v tom. Lidi můžou být v různých politických stranách, myslim se, že už můžeme mít rozdílné politické názory, ale tohle je věc, kterou bysme měli všichni vnímat jako podporu těm našim předkům.

Ještě bych o těch kamenech Danielů. My jsme – na popud původního ředitele Dromu, že on v rámci svých zájmů zjistil některé okolnosti rodiny Danielů v Černovičkách a že nemáme žádný romský kámen položený tady v České republice, a tak kontaktoval pana Demniga a on to taky přivítal –, takže jsme se potkali a po dvou letech snažení se podařilo kameny umístit. Byl to docela hezký proces v tom, že na radnici z toho byli trochu zaskočený, museli jsme je trochu přesvědčovat, i v tom místě jsme se pokoušeli jednat s lidma. Nechtěli jsme to dělat bez nich a bez jejich vědomí, aby věděli, že se to nedotkne majetku anebo něco podobného, protože vždycky se o tom začne přemýšlet tímto směrem. A tak nakonec se docela podařilo, že přímo za účasti pana Demniga to bylo položený tady, v Černovičkách.

A proto bych to chtěl využít k tomu, aby se Romové o svou minulost zajímali, a pokud budou chtít podpořit servis, kterej tady už máme zařízenej, klidně jim poskytneme. Nebo know-how – že to můžou udělat sami, ale klidně jim pomůžeme, jak to celý zprostředkovat.