Lakatošová Mária

Mária Lakatošová (1951, Pelhřimov) se narodila na voze mezi poli do rodiny koňských handlířů. Rodina kočovala po Čechách do roku 1958, kdy byla v souvislosti se zákazem kočování násilně usazena v Pečkách nedaleko Kolína. Zde byli všichni olašští Romové  umístěni do vyřazených železničních vagónů, v kterých žili několik dalších let. Její rodina se postupně zapojovala do pracovního života a dalších oblastí budování socialistické společnosti. 

Výpověď pamětnice, která pochází ze skupiny olašských Romů, kteří byli násilně usazeni v roce 1958 v Pečkách. V sestřihu životopisného rozhovoru se dotýká následujících témat: kočovný způsob života v poválečném období; zákon o trvalém usídlení kočujících osob z roku 1958 a jeho důsledky.

Rozhovor nahrála Markéta Hajská 24. 4. 2018 v Pečkách v rámci projektu Semináře romistiky FF UK: Forced settlement of „travelling Gypsies“ in Czechoslovakia (1959) and the Vlach Roma.

Délka původní nahrávky: 1 hod 5 min.

Narodila jsem se v roce 1951. Narodila jsem se mezi poli ve voze. Ve voze s plachtou. Teta mi to vyprávěla... Byla u porodu a ještě stará porodní bába. Tenkrát jsme stáli s vozy vzadu za hřbitovem. Teta mi vyprávěla: „Jak jsi začala přicházet na svět, musela jsem jít přes hřbitov. Málem jsem umřela strachy!“ Utíkala pro vodu. Bože, jak bylo tenkrát krásně na světě!

Když nás sem dali, bydleli jsme v obytných vozech. Koně odvezli všechny na jatka. Dobré koně! Vůbec nic nám za ně nedali, ani korunu. Vzali je a hotovo. Odvezli je na jatka nebo kam. Byli to moc dobří koně! Vyhradili nám místo a nás děti vzali všechny do školy. Bylo nás spousta dětí. Dali nám vyřazené železniční vagóny a v nich jsme bydleli. Někdo v maringotce nebo ve voze, ale nakonec to vyřešili a dali každému byt. Národní výbor dal každému zvlášť byt. Pak se už Romové přizpůsobili a už bylo dobře. A tady i zestárli. Byli mladí, když sem přišli.

Když jsme přijeli do Peček, byla jsem malá. Měla jsem šest roků, když nás sem dovezli. Vím, že nás sem dovezli policajti a dali nás na určené místo. Spolu s policajty přišli kvůli dětem i ze sociálky a všechny nás zapisovali. Zapisovali staré i mladé, ženy i muže, děti, všechno zvlášť. Každého kam patřil. Kolik měl dětí, kdo byl a jak se jmenovala jeho žena. Všechno si to zapsali, aby se v nás vyznali. Tohle byl soupis.

Romy poslali do práce. Romové na to řekli: „Bože, děkujeme, že už nemusíme jezdit z místa na místo.“ Protože nikde neměli klid. Z jednoho místa je vyhnali a museli jinam. Zastavili někde u lesa, nejčastěji blízko vody. Staré Romky říkaly, že to byl dobrý život, ale když nás tady zastavili, komunisti, pak byl lepší život. Zastavili nás tady v Pečkách, asi protože jsme byli tady někde poblíž, kočovali jsme. Moji tchýni, Bejbu, chytili policajti někde na Moravě. Všechno jim sebrali a nechali je tam, na Moravě. Ale i tam odtamtud odešli a přišli sem. Tady v ulici nám dali byt, tamhle za tím domem... Tam bydleli všichni Romové, táta, teta, strýcové... Všichni dostali byt a Romové i Romky šli do práce a bylo jim dobře.

Bylo to tam dobré, měli jsme železné postele. Byly tam i kamna, mohli na nich vařit. Tady to byly vozy s plachtou a tohle obytné vozy a sebrali nám naše koně. Přistavili nám vagony, železniční vozy, ale na slepé koleji. Bylo to někde u nádraží. V roce 1959, to mi bylo osm roků. Jak je rybárna, tam byl velký plac, jak je továrna Regula – tenkrát tam nebyla.