Paměť Romů

Mária Lendelová (1944, Telgárt SR) se narodila za války v romské osadě na středním Slovensku a tam také vyrůstala. Od svých šestnácti let žije trvale v Čechách, kam odešla se svým manželem. Pracovala v JZD, v hotelích a restauracích a později i v továrně v Lovosicích. Působila také jako zpěvačka kapely při Svazu Cikánů-Romů na Litoměřicku. Vychovala tři dcery a dva syny, dnes je v důchodu a žije v Lovosicích.

Výpověď pamětnice původem ze středního Slovenska, Horní Pohroní. V sestřihu životopisného rozhovoru se dotýká následujících témat: Romové na Slovensku za druhé světové války a v poválečném období; migrace Romů ze Slovenska do českých zemí; Svaz Cikánů- Romů a jeho aktivity; postavení Romů v československé společnosti.

Rozhovor nahrál Jan Ort 24. 1. 2017 v Lovosicích.

Délka původní nahrávky: 1 hod 52 min.

Maminka se bála, abych nás svým pláčem neprozradila

Narodila jsem se v roce 1944 ve vesnici, která se dříve jmenovala Telgárt. Za války Telgárt vypálili a teď se jmenuje Švermovo, protože tam žil válečný hrdina Jan Šverma. Pamatuji si jen to, co mi vyprávěla maminka a tatínek, protože mi byly tři měsíce. Byla jsem takhle maličká, v zavinovačce, a oni se v mrazech utíkali schovávat do lesa. Když mi to maminka vyprávěla, plakala. Já si nic nemůžu nepamatovat, ale staršímu bratrovi bylo tehdy třináct let. Když se utíkali schovat a nad nimi letěly letadla, tak mě maminka odhodila do křoví. Bratr se pro mě potom plazil po břiše a se mnou až na místo, kde se v lese schovali. Byla tam taková budka z drnů, kde se maminka s mými sourozenci schovala. Trochu se stydím to říkat, ale maminka mi musela dát do pusy prso, abych nebrečela a nepřišli nás ti vojáci zastřelit. Na střeše té budky jeden z nich hlídal, a když močil, jestli to byl Němec, nebo ne, nevím, tak mi ta moč tekla po obličeji a maminka to musela se mnou vydržet, abych je neprozradila. Celou dobu mi držela prso u pusy, abych nebrečela. Tohle mi maminka vyprávěla a plakala u toho. Říkala: „Já jsem měla takové trápení, nevěděla jsem, kam s vámi mám utéct, se čtyřmi dětmi, dva kluci a dvě holčičky. A otec to samé. K jídlu nebylo nic, otec s sebou nosil mouku a vodu a někde v lese rozdělal oheň a upekli placky, aby dali dětem najíst. Já jsem byla u maminky a maminka mě kojila. Tohle všechno nám vyprávěli rodiče. A bratr mi říkal: „Ty buď ráda, že žiješ, sestřičko.“ Ptala jsem se proč. „No, maminka tě hodila do křoví, do šípkového keře, a já jsem tě tam odsud odnesl, plazil jsem se pro tebe až k tomu keři. A mamince, už to bylo jedno, protože byla hrozně vystresovaná. No žiješ, kdybych tě neodnesl, tak bys byla i ty mrtvá.“

A tohle vím od bratrů, od maminky a otce. Romské ženy se schovávaly do peří. Rozpáraly peřiny a tam se schovávaly, protože tam chodili takoví chlapi. Přišli do baráku a co s nimi vyváděli, znásilňovali je. Tak se schovávaly do peřin nebo si zavazovaly šátkem nebo hadrem hlavu, jakože mají tyfus. Když si ti chlapi mysleli, že mají tyfus, tak je nechali na pokoji, neudělali jim nic. Tohle mi také vyprávěla maminka, já jsem nemohla vědět nic, jen jsem to slyšela od nich. A tatínkovu rodinu vůbec neznám, vím jen to, co jsem dozvěděla, když jsem byla už starší, dospělá. Do rodiny patřil také tatínkův bratr, už nežije, neumřel ve válce, ale teď nedávno, v šedesáti čtyřech letech. Byli s tatínkem dvojčata a válku přežili, ale jinak tatínkovu rodinu neznám. Tatínek říkal, že je sebrali a někam odvezli do koncentráku. Nedozvěděl se, jestli je zastřelili, nebo co s nimi bylo. Odváželi lidi, děvčata, muže, některé postříleli a některé odhazovali pryč. Tak říkám, co jsem slyšela.

Ještě naposled jim zahrál

Můj otec byl velký muzikant, primáš, bratr také, všichni bratři chodili hrát s tatínkem. Devět let bylo mému bratrovi, a už uměl hrát na housle. Tatínek ho to naučil, protože tatínek hrával a on se na něho díval, jak hraje, a naučil se to od něj. Častokrát, když nebyl otec doma, tak hrál, až to uměl. A ti vojáci, Rusové, kteří chodili k nám, měli bratra rádi, chtěli ho slyšet hrát. Chtěli, aby jim hrál, tak k nám chodili často. Mamince neublížili ani tatínkovi, kvůli tomu, že bratr uměl hrát a zpíval jim. Říkali mu Kalmánku, rusky, on jim pak už rozuměl, co říkají. Jeden z nich mu říkal, ať si stoupne na stůl nebo na židli a ať hraje. A ještě ať zahraje písničku, kterou zpívali oni a naučili ji i jeho, melodii, ruskou písničku, asi partyzán Runke. To mi vyprávěla maminka, že tu písničku hrál a zpíval. Oni ho měli hrozně rádi, ti vojáci. Dávali mu sladkosti, nosili mu plnou tašku domů. Líbilo se jim, jak hraje a zpívá. Ale jaká náhoda se stala, maminka udělala kukuřičnou kaši, velký hrnec, pro tolik lidí toho bylo potřeba hodně. No a venku byl takový špalek ze stromu, ten udělal tatínek jemu na sezení, místo židle, a na tom místě bratr sedával. A co maminku napadlo, to je osud, ten horký hrnec tam postavit. Nebylo světlo, víš, čím se svítilo? Vzala se vydlabaná brambora a do ní se dal nějaký knot, třeba z hadry, naplnilo se to lojem a zapálilo se to jako svíčka. A to jim svítilo v domě. Ale bratr tam neviděl, myslel si, že tam má ten špalek. A maminka před ten špalek na zem postavila ten horký hrnec. On přišel odněkud z venku a sedl si. Ten hrnec byl veliký, on nebyl silný, byl takový štíhlejší, říkala maminka. A on zapadl do toho hrnce až po pás. Doma nikdo nebyl, všichni byli pryč. Křičel, jak nejvíc uměl, ale nikdo ho neslyšel. Až přišel nějaký starý Rom, říkala maminka, a našel ho tam v tom hrnci. Tak ho vytáhl ven, ale strhl mu kůži i maso, jak ho z toho hrnce tahal ven. A maminka omdlela. Tak musel ten Rom ještě oživovat maminku. Polil ji vodou, tak se probrala, a kam teď se synem utíkat. Tam ve vesnici nebyla zdravotní sestra ani doktor, ti byli až za Červenou Skálou, tak mamince sousedka donesla vajíčka, aby ho těmi žloutky potřela, všude kde má ty spáleniny. A maminka mu to tak dělala, dva dny. Třetí den večer přišli ti vojáci, co k nám chodili. Přišli za ním a on, tak hrozně nemocný, jim ještě naposled zahrál. Naposled ještě ho slyšeli hrát. Byl zabalený v prostěradle, maminka ho zabalila, aby to nebylo vidět. A vyhrával jim tu písničku, tu, kterou hrával. Ptala jsem se: „Jak mohl ještě hrát, mami, když ho takhle všechno bolelo...“ „Nevím, moje zlatá, on se k tomu tak postavil.“ Přišli za ním ti Rusi, prosili ho, ať jim zahraje. Plakali nad ním, měli ho moc rádi. To byl poslední den, příští noc zemřel.

Vztah gádžů k Romům se zlepšil, protože i oni si prožili za války hodně špatné časy. Měli rádi mého otce, věřili Romům, no až moc. Jeden druhému pomáhali, gadžové, cizí lidé, pomáhali Romům. Když bylo potřeba pokosit trávu, oni měli pole, tak už věděli, za kým jít, za mým otcem, za bratry.

Mně bylo tehdy kolik? Třináct čtrnáct let? Pamatuju si na svou babičku. Babička celou noc nespala a dělala šňůrky na kroje. Tam Slovenky (gádžovky) nosí sukně, hezké kroje, krásné s růžemi, vestičky a ty šňůrky, to olemování na rukávy a zástěrky, dělala babička. Barevné, červené, modré, všelijaké barvy, a nosila je ráno do vesnice. Za ně něco přinesla, i peníze jí někdo dal, někdo jídlo, brambory, fazoli, špek, chleba. Takových věcí přinesla domů celou tašku. Tak tohle si už pamatuji, když jsem byla dívka, že bylo co vařit. Babička chodila každý den, v noci nespala, protože dělala ty šňůrky až do rána, aby měla zásobu na druhý den. Říkala mi: „Holčičko moje, spi, já nemusím spát, já musím tohle všechno dělat, co bychom měli k jídlu druhý den.“

"Marčo, já tě budu chodit učit k vám domů!"

Jak já jsem chodila do školy? Jeden týden jsem šla, druhý týden jsem nechodila. Učitelka za mnou chodila k nám domů. Šla jsem do školy dva tři dny, a už jsem nechodila, ona věděla, že nemůžu, když není maminka doma. Ta učitelka, doteď si pamatuji, jak se jmenovala, Lorenzová mi říkala: „Marčo, ty máš na to, jsi chytrá holka, já tě budu chodit učit k vám domů.“ Chodila k nám domů. „Sedni si,“ a už mě učila, čítanku a slabikovala jsem. A potom jsem to dala dohromady. Nechodila jsem do páté ani do šesté, na svůj věk, chodila jsem do školy tři roky. Jeden týden jsem šla, druhý ne. Nemohla jsem chodit do školy, neměla jsem možná ani knížky. Jen čítanku, písanku, jednu tužku. Dnes jsou naše děti vzdělané, normálně je berou tak jako ostatní děti Slováků. A jak to bylo dřív? Já jsem takové věci neměla. Třeba si vzpomínám, říkám, „moje děti, vy jste zlato. Já tyhle věci, co máte vy, neměla, děti moje, dávám vám a máte všechno“. Jedna tužka, čítanka a písanka, s tím jsem šla do školy, ale paní učitelka mě měla ráda, litovala mě, že není maminka doma, že není vše, jak by mělo být.

Tatínek chodíval hrát s bratry, na zábavy, na svatby Slováků. Já si nepamatuju, co dělali, když jsem byla mladší, ale jen to, když už jsem byla starší, kolem třinácti. To chodili do Čech za prací, dělali výkopy nebo drenáže, kopali příkopy pro vodovodní trubky. Tak takové věci dříve dělali. Tak to si pamatuju, protože mě maminka posílala za tatínkem se svačinou nebo s obědem. Tak jsem šla a viděla jsem, co dělá. Jako dítě jsem mu pomáhala. Trubky jsem mu rovnala na svah a podávala mu je, aby je mohl dávat do kanálu, který dělal. To museli vykopat příkop a tam ty trubky dávali. Upravovali svahy, stoky na vodu, velké příkopy. Vyrovnávali svahy, na všechny strany. Voda sahala až sem. Pamatuju si, že tatínek měl rybářské boty až sem. Tak tyhle věci už si pamatuju, už jsem byla větší děvče.

Když jsem začala chodit do školy v Čechách, tak jsem nerozuměla česky. Pořád jsem mluvila slovensky nebo romsky. Učitelka se mnou mluvila česky a já někdy nevěděla, co říká. Tak jsem častokrát mamince říkala, že ve škole nerozumím paní učitelce, co po mně chce. „Ne, musíš chodit do školy. Budeš hloupá jako já, já se neumím ani podepsat.“ No, maminka to neuměla. Místo podpisu dělala křížky. Když bylo potřeba vyřídit nějaké doklady nebo něco z pošty, tak udělala křížek. Já jsem ji pochopila a řekla jsem si: já se budu učit. Už jsem si doma začala psát písmenka, co které je, a tak... Když budu chodit do školy, tak ze mě něco bude. Už jsem uměla psát jména, rozuměla jsem všemu, uměla jsem číst a to všechno. A říkala jsem tatínkovi: „Tati, jak to, že ty neumíš napsat své jméno?“ A on mi říkal: „Děvče, teď to není jak předtím, ty školy. Moje maminka a tatínek mě do školy neposílali. Jim bylo jedno, jestli do školy chodím, nebo ne. Tenkrát na nás netlačili učitelé, abychom do školy chodili.“ Tatínek neuměl počítat ani do deseti. Lidi byli negramotní, neuměli ani číst, ani počítat, ani se podepsat... A já jsem mu vzala ruku s tužkou, psala s ní a říkám „no uvidíš, jak budeš umět psát“. Takhle jsem mu jezdila s rukou: „J“, „U“, „L“, on se jmenoval Julius. No a Havran, říkám. Třikrát, čtyřikrát. No ani jedno písmenko neuměl. Zbytečně jsem mu držela ruku. „Holčičko, nech mě, já se to nenaučím, já to nenapíšu.“ „Ale napíšeš, ty se to naučíš.“ Tak jsem mu dělala čárky, šikmé, rovné, aby uměl tu tužku držet v ruce. Napsal jedno písmenko „J“, a nic víc. Mávl rukou. „Neumím to, holčičko moje. Nech to tak, nebudu psát. Když mě to nenaučil nikdo zamlada, tak se to nenaučím ani teď.“ Říkám: „I ve stáří se člověk učí, když to neumí. Aspoň se podepsat jménem, když je potřeba.“ „A já dělám křížky a je to.“ Já jsem se musela vždycky smát. A maminka taky. Taky neuměla psát. Z Romů v té době, kolem čtyřicátého čtvrtého roku, neuměl nikdo číst.

Tehdy si Romové navzájem víc věřili

No a do toho jsem otěhotněla. Už jsem měla jednu dceru, té už je padesát pět roků. Můj milý šel na vojnu. Byli jsme spolu, kolik mi bylo, šestnáct, tři roky jsme spolu žili. Šel na vojnu v devatenácti letech. A já už čekala druhou dceru. Než se vrátil, byl jí už jeden rok. Oba jsme začali pracovat. On chodil pracovat do JZD, jezdil s koňmi, zásoboval kravíny. A já měla dceru malou, tak mi ji hlídala jeho maminka, moje tchýně, a já chodila dojit krávy. Tak jsme si pomáhali. Měla jsem byt i peníze, už jsem si žila, jak velká paní.

Zpívala jsem v souboru, když jsem byla mladší. Chodila jsem do sboru u nás, se slovenskými děvčaty ze školy zpívat. Párkrát jsem s nimi vystupovala, paní učitelka mě měla ráda, protože jsem uměla zpívat, tancovat. I ruské tance jsem tančila. Tak mě chtěla mít v souboru. A moje rodina hrála, zpívala, já jsem s nimi zpívala, když šli hrát. Já už jsem to měla v sobě. Tak jsem tohle zkusila tady v Čechách, když jsem tu žila. Zazpívala jsem mezi Romy, tady v Litoměřicích, to bylo sdružení Roma, zazpívala jsem s manželem, protože byl v tom sdružení předsedou. Byl předseda Svazu Cikánů-Romů. A oni mě potom chtěli všude. Tu kapelu jsem viděla na schůzi, když hráli, pěkně hráli. Byla to cikánská cimbálovka, Horváthovci. A potom už ty závazky zůstaly. Každý už věděl, že když se bude schůzovat nebo něco, tak se bude vystupovat. A bylo rozhodnuto, že zábavy budou každou sobotu. Bylo to písemně, tak jsme to museli dělat. Kurátor si pro mě poslal taxíka a jela jsem za kapelou zpívat. A ten život nám takhle běžel, když byl Svaz Cikánů-Romů. Bylo to lepší, veselejší. Romové si navzájem víc věřili. Ale potom jsem už nezpívala. Už jsem byla zase těhotná. Konec, amen, už jsem nešla nikam.

Bylo všechno. Za komunistů jsme se měli lépe. Chodili jsme do práce, peníze byly, bylo všechno. Takový život jsem žila. Není kravín, ve kterém jsem nedojila. Na polích jsem pracovala, hrabala slámu, balíky házela na valník. Co dnes, dnes už to žádná holka neudělá. Děti už jsem měla větší, chodily do školy, tchýně mi je hlídala. A já chodila s manželem pracovat.

On krmil, dělal zásoby, chodil a doplňoval krávám žrádlo, jetel, šrot a takový věci. A já dojila krávy. V jednom kravíně jsme pracovali oba. Gádžovky tam pracovaly taky. Kolik mi bylo? Dvacet tři, dvacet čtyři. Takhle jsem pracovala, než jsem měla větší děti, pořád jsem pracovala. Až do pětapadesáti, potom už jsem chodila tady do továrny. Dělala jsem na dvanáctihodinové směny. Dělalo se tam zateplování. A šla jsem do důchodu, když mi bylo padesát osm let. To byl výkon, od mých sedmnácti let až do šedesáti. Fungovala jsem. Co jsme se s manželem napracovali, ani o tom nechci mluvit. Za mého mládí to bylo jiné, ne jako teď, že Romky takové práce nedělají. Oba jsme pracovali. Bylo nám dobře. Nábytek jsme si pořídili za své, naše rodiny nám nemohly dát nic. Starali jsme se o vše sami dva. I domy. Tři domy jsem prodala. Zařízené. Kompletně vybavené. Tak takový život to byl, nestěžuju si. Bylo mi dobře.