Paměť Romů

Dezider Lacko (1938, Košice) se narodil do hudebnické rodiny. Za druhé světové války přišel v Dachau o otce a dědečka. Po válce se s matkou odstěhovali do Čech, krátce na to byl umístěn do květušínské školy Míru. Vystudoval střední chemickou školu v Ústí nad Labem. Po vojně se vrátil zpět na Slovensko, kde krátce působil jako profesionální voják, poté se živil jako instalatér a pedagog. Po revoluci se angažoval v Romské občanské iniciativě.

Výpověď pamětníka původem z východního Slovenska, oblast Abov. V sestřihu životopisného rozhovoru se dotýká následujících témat: život na Slovensku v předválečném období; nacistické koncentrační tábory; poválečná migrace Romů ze Slovenska do českých zemí; vzdělávání Romů v komunistickém Československu- květušínská škola Míru; rozvoj občanských a politických aktivit Romů po roce 1989.

Rozhovor nahrála Helena Sadílková 22. 6. 2017 v Brně.

Délka původní nahrávky: 1 hod 9 min.

Říkali, že je vezou na práci, nikdy jsem je už neviděl

Otec nás měl velmi rád, on žil pro děti. A mě osobně takto [bral] za ruku, všude jsem s ním chodil, do kavárny, nebo když šel za frajerkou, tak mě vzal s sebou. Já byl jeho zástupce, on se mnou kryl. Odložil mě k dědovi, děda chodil na biliard do Slavie, tam hráli muzikanti biliard a já tam seděl, koupil mi malinovku a šel. A okolo oběda zase přišel a vyzvedl mě. No a moje máma věřila, že byl se mnou.

V té době, byli jen hudebníci. Když někdo něco uměl, nějaké řemeslo, tak to byl buď kovář, nebo košíkář. No a my jsme takové věci neuměli. Neovládal to ani můj otec, ani děda, ani praděda. A přitom praděda nebyl muzikant, to až děda.

Děda se dostal k muzice, co já vím, sám od sebe. Co ho znám, tak už hrál – když jsem přišel na svět, on už hrál. Už i můj otec byl muzikant, už jeho to naučil. No a tehdy nebyly violy, jen kontry, to znamená, že houslista byl jako primáš, měli jen housle. Strejda se nechtěl učit, tak mu rozbil o hlavu asi troje housle, to si pamatuju, ale nakonec z něj byl tak dobrý violista, že třeba ho hledat. Uši měl až po krk, tak dobrý muzikant to byl.

Otec hrál ve vinárně s mým tchánem a děda hrál v největším hotelu v Košicích, tehdy to byl Schalkház (po válce přejmenován na Hotel Slovan).

Otec přišel z hraní, leželi jsme v posteli, no a jeden udavač v Košicích (přišel potom sem do Brna, žil tu a možná i zemřel), jeho jméno ani nechci vyslovovat, tak ten určoval, koho je třeba sebrat.

Děda už tehdy pracoval, tedy hrál a pracoval v cihelně. Doma byl jen strýc, jeho syn – bratr mého otce –, no tak ho sebrali. Babička potom utíkala do cihelny a říká: Kalmáne, pojď, Nyilašovci (příslušníci maďarské nacistické Strany šípových křížů – Nyilaskeresztes Párt) ti sebrali kluka. Děda se sebral, a aniž by někomu něco řekl, tak v těch montérkách, jak pravděpodobně byl, utíkal dolů – oni byli soustředění v malinovkárně, ve sladovně. Byl tam jeden maďarský policajt, který byl prý moc hodný, a tak strejdu pustili. Děda tam ale musel zůstat, vyměnili se.

Otec mi přišel z hraní, no sebrali ho z postele s takovým dobrým... Jak to mám říct pěkně, maďarsky to vyzní velmi sprostě, ani to nechci říkat. Říká se, že když chceš nadávat, tak Maďar to umí nejlíp, na Maďara nikdo nemá. Otec nebyl moc průbojný, byl takový dobrák, a oni na něj s bodákem do žeber: „Vstávej, pakuj se ven.“ On vstal, vzal si kalhoty, ani sako si nestihl obléct. Se starším bratrem jsme mu pak nesli chleba a to sako, do těch dobytčáků, kde bylo jen takové malé okénko, a úplně plný byly. To bylo už na stanici, na nákladovém nádraží a pamatuji se, že bratr mi řekl: „Ty zůstaň tady!“ a on tam šel. Vyškrábal se nahoru, byli tam maďarský policajti a ti po něm stříleli. Chvála Bohu, stalo se to, co se stalo, a netrefili ho. Vrátil se a povídá: „Chleba jsem otcovi dal, i sako, ale dědu jsem neviděl.“ Otec pravděpodobně viděl, že za ním jde syn, tak šel k tomu okénku.

Nevěděli jsme nic, ani mamka, jen tolik, že jsou soustředěni a že je vozí na práci. No a tak to i bylo, že prý jedou na práci, že prý jeli do Bratislavy. A říkal to i ten, co ještě žije, že jeli na Bratislavu a z Bratislavy potom do Nových Zámků a přes Nové Zámky do Vídně a přes Vídeň potom jeli do Dachau.

Máma se rozhodla s tím svým nápadníkem odejít do Čech, a tak jsem odešli do Čech v roce 1949. Přijeli jsme do Chebu, tam měla moje máma tetu a sestřenice. Byli jsme tam pár dní a odtamtud jsme pak jeli do Litvínova, do Horního Litvínova, kde ten její nápadník nechtěl pracovat. On nechtěl pracovat nikde, takže odtamtud jsme potom zase cestovali do Jablonce nad Nisou a z Jablonce jsme cestovali znovu do Tábora. V Táboře byl ten kritický den, co se mi stalo, že jsem poranil výstřelem z pistole o dva roky starší sestru.

Já jsem po tom, co se stalo v Táboře, šel do dětského domova. To se nedá ani nazvat dětským domovem, byl to domov jako takový, protože pan učitel Dědič (měl jsem i jeho fotky, nevím, kam jsem je dal) se mi velmi věnoval. No a tam mě de facto vytáhl z bryndy, z toho nejhoršího. Začal se mi věnovat s tím, že jsem byl údajně velmi šikovný a že jsem se velmi dobře učil. Tak se se mnou učil ve dne v noci a naučil mě za rok psát a číst. Já jsem byl analfabet, protože jsem do té doby do školy nechodil, až tam jsem chodil.

Přišel jsem tam a byly tam dřevěné domky. Jeden velký dřevěný dům a škola byla rovněž dřevěná. Potom jsme začali s vojáky, s vojskem, které bylo nedaleko, stavět, pomáhali nám. V Květušíně byl strach žít, řeknu vám, to byl les a nahoře v lese, tak stranou, byl jeden jediný dům, domek. Školu jsme si postavili s Mirkem Dědičem sami. Základy jsme kopali, v té knížce je to vidět, základy, všechno jsme dělali. Naučili jsme se tam dost, jak pracovat, být svědomití i mít úctu jeden k druhému. Bylo nás tam zhruba okolo padesáti.

Potom na Dobré Vodě už nás bylo dost, tam už jsme byli i rozdělení, my chlapci jsme byli na druhém poschodí a děvčata na prvním. V Květušíně jsme ještě spali všichni, nemůžu říct, že s děvčaty, ale nebylo to oddělené.

Většinou tam byly romské děti, ale bylo tam i pár dětí z Rumunska, ale málo. Na tu Františku vzpomínám dodneška, to bylo šikovné děvče, taky se dobře učila a měla tam i bratra. Takže tam byly i děti z Rumunska, byly tam i německý děti, maďarský. Většinou tam byly děti ze Slovenska, ale už mluvily česky, tak jako i já jsem už mluvil česky.

Dědič se snažil, tak proto jsme potom šli na Dobrou Vodu. Vojáci to tam dali všechno do pořádku, všechno, postele nám dali, přikrývky, no všechno, dokonce nás i odstěhovali. Byl tam jeden kapitán, velitel útvaru, Pohl, který nám stále dával k dispozici nějaké vojáky a oni nás i přestěhovali.

Doslova mohu říct, že už tam byli jak učitelky, tak i učitelé, tam už jsme měli normální vyučování. Já už jsem se tam neučil, protože jsem chodil do Záblatí do osmičky, z Dobré Vody je to do Záblatí z kopce dolů, tak jsme tam chodili pěšky. Do školy do Českých Budějovic jsem jezdil tak, že jsme do Čičenic na nádraží v zimě přijeli na lyžích, v létě jsme běhali jako maratonci. Lyže jsme odložili a koncem týdne jsme přijeli, vzali lyže a jeli zpět.

V Českých Budějovicích jsem chodil na pedagogickou, kde jsem samozřejmě nestačil na češtinu, tak za mnou Dědič sám od sebe přišel, jestli chci, nebo nechci zůstat na škole. Já jsem se styděl, tak povídám: „Ne, nezůstanu, raději půjdu pryč!“ tak jsem odtamtud šel do Ústí nad Labem na chemickou školu, kterou jsem tam i dokončil.

Odtamtud jsem šel i na vojnu, v padesátém devátém, protože já jsem měl trochu posunuté roky, byl jsem starší, a tak jsem šel jako jednadvacetiletý na vojnu do Prahy. V Praze v nemocnici mi řekli, že nemůžu být voják, protože mám nemocné srdce, a já na to: „Já nejsem nemocný na srdce, já podepíšu revers, já chci být voják, chci být chlap, a ne atrapa!“ Takže jsem musel podepsat revers a na vlastní žádost jsem šel na vojnu, kde mě potom dali do školy do Vansdorfu. Ve Vansdorfu jsem byl rok v poddůstojnické škole, kterou jsem skončil s vyznamenáním, a odtamtud jsem šel po roce do Prahy, kde jsem byl u ministerstva vnitra, jako voják. No v padesátém devátém jsem nastoupil na vojnu a v jednašedesátém jsem končil, myslím, že to bylo v prosinci.

Potom jsem přišel k mámě, nepamatuji si tu vesnici, kde bydleli. Chtěla mě oženit, ale když jsem viděl s kým, tak já měl takový černý papírový kufřík, do toho jsem si dal svoje věci, co jsem měl, takové světlé rozešité šaty a polovičku chleba, a šupem do Ostravy na nádraží. Bylo to tak, že jsem jel do Košic, přijel jsem tam v květnu asi třicátého nebo tak nějak, ke strýčkovi.

V třiašedesátým v Košicích jsem neměl zaměstnání, protože jako chemik v Košicích – na východě nebylo kde. Jediná továrna byla někde v Humenném, CHEMLON, a já jsem nechtěl jít z Košic pryč, tak jsem zůstal v Košicích. Byl tam ale jeden známý podplukovník na vojenské správě, Gajdoš se jmenoval (to byl otec toho, co teď dělá v Košicích, je náčelníkem vojenské..., na vládě je...), a tak mi povídá, jestli nechci jít dělat chemika. Tak povídám: „Já to moc neovládám.“ A on: „Tam nebude potřeba nic dělat, neboj se, naučíš se to.“ Tak mě dostal tam k tomu vojsku.

Mezitím jsem se naučil černé řemeslo, vodoinstalatérství a topenářství. Takže jsem dostal výuční list, ale i rozkaz nastoupit na vojnu. Mohl jsem si vybrat, ale rozkaz je rozkaz, splň rozkaz, a potom si můžeš stěžovat, tak je to na vojně. Tak jsem šel na vojnu.

Potom nás náš komunistický předseda nutil, abychom vstoupili do strany. Bylo nás asi deset, i důstojníci i praporčíci, který jsme nechtěli, tak nás přesvědčovali. Nakonec viděli, že nás nepřesvědčí, tak nám řekli, abychom si dali žádost o výpověď, protože tam se musí žádat o výpověď na vojně. Tak jsme potom všichni podali žádost a s tím jsem odešel z vojny – že jsem nepodepsal [vstup] do strany. Já říkám, můj otec nebyl straník, a i tak ho sebrali maďarský četníci, a já, pokud budu straník a něco se stane, tak mě seberou taky.

Odešel jsem od vojska a dělal jsem vodoinstalatérství. Mezitím mi ale tchán povídá: „Tak dobře, budeš chodit do práce, ale taky se mnou budeš chodit hrát!“ Tak mě vzal do hudby. Hrál jsem na basu, ale divil se, jak to, že takto ovládám maďarské rytmy, tak potom mi říká: „Fiam (jako že synu), tak dobře, budeme se učit!“

No já jsem byl dost šikovný, takže jsem se toho naučil dost už ve škole, protože i ve škole jsem hrál. Učitel Dědič chtěl mít hudbu, tak k nám chodil pan, jak on se jenom jmenoval, no jeden profesor, který potom učil i v Košicích. Postavil hudbu, už na Dobré Vodě, a hráli jsme. On mě naučil, jak se hraje, prstoklad mě naučil. Já jako basista jsem byl vzadu, a to se mi moc nelíbilo, ale potom s lidovou hudbou a potom po škole chemické, jsem hrál jazz, takže jsem měl i takový i takový rytmus. Nabral jsem tedy dost zkušeností ve škole – jako v Ústí nad Labem, ale i na Dobré Vodě. Zkrátka každý se mi věnoval, nemůžu na nikoho říct nic zlého, ani půl slova. Byli tam chlapci, kteří už tehdy hráli velmi dobře, ale tehdy byl jazz jako takový zakázaný, a my jsme se potají večer učili. Stále jsme chodili do kulturního domu a tam jsme se učili. Zavřeli jsme, všechno jsme stáhli, bez mikrofonu beze všeho, a tam jsme potom hráli.

Já jsem potom dělal pozemní stavby v Košicích. Odtamtud jsem odešel do železáren, kde jsem dělal učitele. V železárnách jsem měl třetí ročník chlapců. Přišli tam za mnou potom v osmdesátém devátým z Romské občanské iniciativy, že jestli bych, že bych jim měl přijít jako Rom pomáhat a navštěvovat Romy. Já říkám, že půjdu, ale že budu dělat jen sociálního, že jinou politiku dělat nechci.

Tak jsme potom v Košicích šli hned na bývalé SSM, kde jsme žádali jejich objekt. Ten objekt jsme i dostali, přišli tam potom kamarádi ze SSM (to všechno byli kamarádi, který jsem alespoň já znal), přišli tam a brali si ty svoje SSMácké věci. Bylo to velmi trapné. Za jednu korunu jsme ten jejich objekt dostali a měli jsme ho převzít. Oni až plakali, že musí jít z toho objektu pryč, protože to byl velmi velký objekt, dům, oni ho celý život renovovali a dávali do pořádku, a potom ho museli odevzdat.

Potom jsme tam přes Romskou iniciativu udělali nejprve soubor, potom divadlo, Romathan, kde jsem též dělal mistra jevištní techniky.

Chystám se zajít do Romského muzea (Muzea romské kultury) a chci si popovídat s paní ředitelkou o tom, jestli bych se nemohl jít ještě učit na Univerzitu třetího věku, jestli na to budu ještě stačit, protože něčím se člověk zabývat musí. Já tu jen tak ležím v posteli, a to není dobře.