Fečová Olga

Olga Fečová (1942, Humenné SR - 2022) strávila útlé dětství v romské osadě v Kochanovcích. V roce 1947 odešli s rodiči do Prahy, s příbuznými na Slovensku však udržovali velmi úzké vazby. V Praze se provdala za významného hudebníka Jozefa Feča, se kterým od 90. letech vedla dětský hudebně divadelní soubor. Práci s dětmi se věnuje i v současné době, mimo jiné působí jako asistentka pedagoga na základní škole.

Výpověď pamětnice původem z východního Slovenska, z oblasti Zemplína. V sestřihu životopisného rozhovoru se dotýká následujících témat: život na Slovensku v poválečném období; poválečná migrace obyvatelstva ze Slovenska do českých zemí; postavení Romů v československé/české společnosti; dopady socioekonomické transformace na romskou menšinu po roce 1989.

Rozhovor nahrála Stanislava Miková 6. 6. 2016 v Králově Dvoře.

Délka původní nahrávky: 1 hod 55 min.

Strašně jsem zbožňovala pracovat s dědou v kovárně

Jmenuji se Olga Fečová, za svobodna Demeterová. Narodila jsem se za války 26. 5. 1942 v Humenném. Tehdy, když město hořelo. Byla to těžká doba.

Když se můj otec a moje matka brali, ani jedni rodiče s tím nesouhlasili. Jedna babička byla hodně bohatá, druhá babička byla míň bohatá a nechtěla vyplatit ženicha, protože už vyplatila ženicha dceři. Babička bydleli v Hankovcích u Podkarpatské Rusi a můj otec byl z Kochanovců asi 4 kilometry od Humenného. Tak rodiče ve svatební den utekli do Kochanovců. To byla taková malá osada, asi pětadvacet domečků, a bydlela tam dá se říct jedna rodina – tety, strejdové, babičky, děda, jejich tety, jejich strejdové. Muži tam mohli chodit do práce, mohli chodit hrát, protože to bylo blíž městu. Každé roční období mělo své. Chodilo se na heřmánek, na bylinky, na hrušky. Byla tam taková obrovská hrušeň, ještě snad existuje. Co se nesnědlo, to se prodávalo ve městě. Prostě ten život u babičky v Kochanovcích byl jiný. V létě se cimbál vyndal ven, hrálo se, zpívalo, tancovalo. Hrály i ženy. Moje teta hrála na kontrabas, druhá teta hrála na bubny, moje máma trošku na housle, zpívaly.

U mojí druhé babičky, u té bohaté, tam se jenom pracovalo, protože měla obrovské stavení. Patřil jí les, měla koně a krávy. Opravdu byla strašně bohatá. Tam se pracovalo od rána do noci, od noci do rána. Ale mě to tam strašně bavilo, protože jsem se hodně naučila. Je mi líto, že to moje děti nezažily, i když je možné, že by se jim to ani nelíbilo. Mně se to líbilo. Můj bratr k babičce nechodil, pro něj tam bylo moc práce. V zimě se dralo peří, v létě byly žně, pracovalo se venku na zahradě, chodilo se na pole, a dělaly se další práce. Já jsem strašně zbožňovala pracovat s dědou v kovárně. Měl velkou kovárnu, vyráběl tam řetězy, hřebíky, koně se kovali, tohle všechno. Ze všeho nejvíc jsem s ním ráda chodila pálit uhlí do lesa. To jsme tam byli i několik dní. Dneska už se to určitě dělá jinak. Tehdy se naštípalo dříví, udělala se hranice a ta se celá omazala sádlem a pak hlínou, protože to nesmí hořet, jenom doutnat. Celé se to ještě zakrylo, aby to doutnalo. A my jsme tam ty noci a dny v lese byli a čekali. Když pak popadaly uhlíky, vyhrabalo se to.

Na začátku jsme se museli učit česky

Když se v roce 1947 otevřely hranice do Čech, přijeli jsme sem. Mně bylo necelých pět let. Přijeli jsme na Wilsonovo nádraží a tam na nás čekala sociální pracovnice. Odvezli nás do azylového domu a odtamtud to potom rozdělovali. My konkrétně jsme byli přiděleni na Prahu 1, v Karlově ulici jsme dostali byt.

Na začátku jsme se museli učit česky. Bylo tam veselo. Nějací profesoři nás měli učit. Například „vedro“ je česky horko a „cigánsky“ nebo slovensky je to kýbl. A stalo se, že jedna Cigánka vzala a vylila na toho učitele vodu. Chtěl vedro, tak tady má vedro. Chodili jsme do Dušní ulice, do ekonomické nebo průmyslové školy, ještě dnes ta škola stojí. Můj otec tam vyučoval matematiku a my jsme se učili česky. Byla tam legrace, strašně veselo, chodila jsem tam moc ráda. Měli jsme všelijaké zájezdy, protože nám chtěli ukázat krásu Čech. Jezdili jsme na hrady a zámky, parníkem do Vraného na Slapy a tak. Měli jsme vždy tak jednou za čtrnáct dní výlet. Jenže nás bylo až pět set Cigánů.

Školní léta jsem měla hrozně ráda. Jenže jsem byla nejstarší a máma i táta byli v práci. Ale nezatěžovali mě. Oni byli strašní pedanti, ne že by mě nutili, to bylo automatické – do školy musíš, tohle musíš. My jsme četli, my jsme psali, my jsme korálky dělali. Přišla sobota a už jsme šli celá rodina na výlet, v neděli zase do kostela. My jsme žili úplně jiným stylem.

V Karlově ulici tehdy nebyly tyhle strašidelné obchody, co v nich nic není, byly tam normální obchody: mlékárna, masna, zelenina. Chodili jsme tam a taky vedle do divadla Disk. My jsme byli v divadle jako doma. Já jsem byla načichlá divadlem, tímhle uměním, celý život. My jsme znali všechny kouty, ať to byly rekvizity, truhlárna, všechny. Chodili jsme tam na všechna představení. Ředitelka divadla neměla děti a Květu si zamilovala. Dokonce si jí chtěla od nás koupit a táta jí říká: ,,Zbláznila jste se, já vám prodám svoje dítě?" Měli jsme tam ale první poslední.

Já jsem si nějak přivlastnila, že jsem nejstarší a že se musím starat o domácnost. Možná už v šesti, sedmi letech jsem vařila, prala, žehlila. Prostě jsem se starala o děti, o bratra. Ten byl sice milionový, ale dělal si se mnou, co chtěl.

My jsme měli dětství nádherný. Takové dětství a takové rodiče bych přála každému. Neměla jsem ani špatné manželství, ale byla to zase jiná doba. Manžel přišel ve dvě, ve tři v noci a ráno v šest hodin už musel být v továrně. Takže on si ty děti tak neužíval nebo oni jeho.

My jsme s mámou obrážely všechny poutě a zábavy

Já jsem pořád měla nedostatek práce, já jenom dělat, dělat a dělat. Já jsem za jeden den dokázala vymalovat celý byt. Vystěhovat, vymalovat, nastěhovat, do práce jít, a furt mě to bylo málo. Vyprat, vyžehlit a pořád mně ten den na práci nestačil. Já jsem v noci spala hodinku, dvě. Já jsem byla vyspalá, já jsem v noci ve dvě hodiny klidně prala. Fečo (manžel) měl v noci oběd, protože jak chodil v noci pracovat, tak měl teplé jídlo až v noci. A já ve čtyři ráno jsem šla do práce uklízet. V sedm hodin už jsem byla doma, abych vypravila děti do školy a do školky. Pro mě to nebyla žádná zátěž. Já jsem tou prací žila, a proto ta škola pro mě nebyla prvotní. Pak jsem si v šedesáti letech řekla: „Stop, konečně se vzpamatuj!“ a udělala jsem si řidičák.

Naše rodina byla čistě demokratická. My jsme s mámou obrážely všechny poutě a všechny zábavy. Táta hrál, takže s námi nemohl všude chodit. Oni si navzájem rozuměli. Tam byly role muže a ženy jasné, ale každý měl svobodnou volbu. Chceš se učit? Uč se. Chceš tohle? Dělej to. Jdeš tam? Jdi, ale víš dobře, že jsi žena a já jsem muž. Můj muž přišel do téhle rodiny a najednou mi chtěl všechno stopnout. Já jsem šla třeba do obchodu, kolik jich v Praze je, a on mě tam našel. A spoustu dalších věcí dělal. Já jsem to měla tak, že když vaříš doma dětem, tak dáš nejdřív jídlo dětem. U nich to bylo obráceně. Nejdřív muž, a to, co on nechal, potom mohly žena i děti jíst. Bylo to pořád: otec toto, otec toto, otec toto. Máma, která už měla dcery, chtěla se s nimi vytáhnout, jít si s nimi někam, tak to nepřipadalo v úvahu, to neexistovalo. Ale já jsem zase všecko rozbíjela. Jak mě naštval, něco jsem rozbila. Ale jinak jsme si strašně rozuměli, protože tím, že já jsem byla z muzikantské rodiny, tak jsem ho chápala. Já jsem mu dávala veškerý prostor, protože jsem věděla, že jde ráno do práce. Bylo období, kdy spal denně hodinu. Pracoval například na Mělníku, hrál v hotelu Ludmila, ráno dojel do Prahy, přišel ve čtyři a v šest hodin už musel být v továrně. Z jednoho platu nešlo vyžít, tak jsme se snažili. To mi ho bylo hrozně líto, a proto veškerá práce zase byla na mě. Měli jsme nádherný život.

Normálně jsem si udělala bydlení na dvoře

Později jsme s maminkou bydleli Na Poříčí, protože z těch starých památkově chráněných domů se museli lidi vystěhovat. To už byl i Míša, měl Věrku, takže bychom byli tři rodiny. Já jsem dělala u OPBH a v Truhlářské jsem viděla, že je jeden byt volný. Přes výbor se člověk jen tak k bytu nedostal, tak mě nic jiného nenapadlo, než ten byt otevřít. Nastěhovala jsem se do toho bytu, jenže přišla policie. To bylo v roce 1968 a já jsem čekala Lidunu a měla jsem obrovské břicho. Samozřejmě jsem se s policií poprala, vynadala jsem jim, ale stejně mi to nepomohlo.

Byl tam dvůr, tak jsem si dala na dvůr postel, Eričce postýlku, stůl. Tam byla taková bezvadná ženská. Já jsem tam znala lidi z baráku, protože jsem tam uklízela. To byl dvůr v Truhlářské ulici, teď je tam hotel. V přízemí bydlela babička, která neměla děti. Venku byla voda. Byl to pavlačový dům, veselo bylo. To bylo v šedesátém osmém, když se na ulicích střílelo. Já měla břicho už na rozpadnutí, tak jsem si normálně udělala na dvoře bydlení. Policajti vždycky přišli, nakoukli, já jim říkám, že nemám kam jít, prostě jsem tady. Babička, Lachmanová se jmenovala, měla velkého psa, ta mi u sebe uvařila. My jsme si tam jedli, večer jsme se svlékli do pyžama, Fečo vzal kytaru a hrálo se. Bylo nám veselo. Týden jsme bydleli venku a já jsem jenom čekala, kdy bude pršet.

Nakonec se usmysleli a jeden byt nám otevřeli. Ne ten byt, co já jsem otevřela na pavlači, ale dole pokojíček vedle babičky Lachmanové. Měla jsem tam dvě válendy, skříň pro Eriku, pianino. Kuchyň jsem měla uzounkou, byly tam kamna, postel a stoleček, kde Erička seděla z jedné strany a manžel z jedné strany. Ale bylo to bydlení a tam jsem bydlela 20 let. Na dvoře jsem prala, na dvoře jsem žehlila, na dvoře jsem bydlela. A můžu říct, že to byly nejkrásnější léta našeho života. To jsem zavolala: „Marčo, av tejle!“ Nahoře bydleli ještě Harangovi. Hlídali jsme si jeden druhému dítě, klíče jsme si dávali od bytu i s gádžema. „Maruš, máš tam mlíko?“ „Mám.“ „Zítra jdu ráno do práce, podíváš se mi na děti?“ „Jo.“ Prostě jsme žili takhle. Až potom, když už se narodil i malý Pepa, tak jsem se stěhovala na Jižní Město a neuměla jsem si představit, že za sebou zavřu dveře. Neuměla jsem si vůbec představit, jak žít, když za sebou zavřeš dveře a jsi jenom v bytě, protože jsem žila na dvoře. Celá ta léta jsem žila na dvoře v Truhlářské.

Pro nás ta doba byla normální. Někteří třeba pracovali ve Spolaně, v chemičce, a vydělávali i tři, čtyři tisíce. A to tenkrát čtyři tisíce byly obrovské peníze. Takže pro nás ta doba byla normální. Nikdo nečekal, že bude převrat, a když přišel převrat, dostali jsme volnost, dostali jsme všechno, ale co za to platíme? Je nezaměstnanost. Na kom se to nejvíc podepsalo? Na nás. Naši Romové, co mohli, tak prodali. Přišli o byty, přišli o všechno. Žijeme pod hranicí bídy. Ale máme volnost. Ale na co my jsou otevřené hranice, když na to nemám, abych na tu dovolenou jela?