Miko Emil
Výpověď baskytaristy ze známé rokycanské skupiny "Kale", který se celý život věnuje hudbě. Jeho rodina pochází ze Šariše na Slovensku, do Čech přišli po druhé světové válce. V sestřihu životopisného rozhovoru hovoří především o své muzikantské kariéře a skupině Kale, dotýká se však i následujících témat: poválečná migrace ze Slovenska do českých zemí; postavení Romů v československé/české společnosti; problematika jazykové asimilace Romů.
Rozhovor nahrála Stanislava Miková 8. 6. 2016.
Délka původní nahrávky: 1 hod 33 min.
V hudbě jsem vyrůstal odmalička
Bydlím v Rokycanech, tady jsem se narodil a tady žiju. Táta se narodil v Babině Potoce, dřív to byl okres Sabinov, máma se narodila v Chrapkově, okres Prešov. Co já si pamatuju, co říkávali Romové, co říkali rodiče, do Čech přijeli, myslím, v roce 1946, po válce. Nejdřív sem přijeli dědeček mé ženy – Andrejšis, Tomáš a Karol, všichni už zemřeli, přijeli sem hledat práci. Tak se jim tady zalíbilo, tohle město, tenhle systém, co byl po válce, že si můžou jít do města a koupit si co chtějí. Dostali práci, dostali byty… Dá se říct, že sem přijela vlastně jedna rodina, protože tady jsou v podstatě jenom Giňovi a Mikovi, ti tady převládají. Mámě mohlo být asi tak osm let a tátovi tak devět, když sem přijeli.
Naše rodina byla celá muzikantská, byla tu cimbálovka a v ní hráli všichni mí příbuzní. Věřin táta – Jakha, Karoľ, můj strýc Vojtěch Dužda, říkali mu Pagur, a jeho syn, můj bratranec Vojtěch Dužda – Béla, ten hrál na cimbál. Dále můj tchán Andriš a Deži – Pekalo a ještě můj strýc Feri – Danki, ten hrál na klarinet. Takže já jsem v hudbě vyrůstal od malička, protože jsem chodil k babičce a tam se pořád hrálo. Kdo chtěl hrát, tak hrál. Jenže já neměl kytaru. Všichni kluci měli kytary, ale já ne a taky jsem jí chtěl. Tak mi ji máma koupila a potom jsem chodil do parku s kytarou i já. Tam jsme ze začátku zkoušeli a učili se romské písničky, ale já jsem měl rád i moderní písně. Zhruba v sedmnácti jsem začal poslouchal Stevie Wondera, to bylo tak v roce 1976, 1978. Tady ho Romové moc rádi poslouchali.
Nám Romům se tehdy nežilo špatně. Vím, že jsme byli hodně omezováni, nemohli jsme si udělat zábavu, jak bychom chtěli, nemohli jsme se bavit, jak my jsme chtěli. Věděli jsme, že tu bylo nějaké omezování. Rasismus nebyl otevřený, tak jako dneska. Dříve byl ten rasizmus skrytý a to bylo horší. Češi nemohli říkat nic, protože se báli. Když něco takového řekli, tak přišli policajti a sebrali je. Báli se nejen z tohoto důvodu, ale i Romů, protože ti se nedali. Když něco takového bylo, tak si to s tím člověkem Romové ručně stručně vyřídili. Romové se tehdy Čechů nebáli. V něčem to bylo dobré. Práce byla, všichni museli pracovat a to byla jistota. Bydlení bylo, jídlo bylo levné i energie, plyn a další. Já jsem vydělával 2800 - 2900 Kčs. A výdaje na byt byly 280 Kčs. Tahle doba teď není pro Romy příznivá. Utvořili systém, který není demokratický, ale kapitalistický.
Česky mluvili tehdy ti, kteří byli od malička v dětském domově, ale Romové, holky a kluci doma a všude mluvili jen romsky. To není jako dnes, kdy se romština vytrácí, rodiče s dětmi mluví jen česky, bojí se s nimi mluvit romsky, protože mají strach, že to ve škole nebudou zvládat. To tak ale není, není to pravda. Když se dítě učí od malička romsky i česky, tak umí oba jazyky stejně dobře, a když pak nastoupí do školy, tak mu to problémy nedělá.
V koutě stála basa, tak jsem ji vzal a začal hrát
Jednou, to byla náhoda, jsem přišel na nějakou svatbu, kde hrála cimbálovka – moje rodina. A basista, co hrál na kontrabas, se nejspíš opil, a tak na basu nikdo nehrál. Prim hrál otec Věry Bílé, byl primášem, a říká mi: „Vezmi si basu a pojď s námi hrát.“ V koutě stála basa, tak jsem ji vzal do ruky – nikdy jsem na ni předtím nehrál – a začal jsem hrát. Ostatní po sobě jenom tak koukli. Mě se ten nástroj tak zalíbil, že jsem potom došel domů, koupil jsem si basu od bratrance Bély a Věry táta mě pak na ni učil hrát. Všecko mi to nacpal do hlavy. A já jsem s nimi začal hrát v cimbálovce. Měli jsme úspěchy, jezdili jsme do Strážnice, do Východné, hráli jsme Romům na svatbách, na pohřbech. Hrál jsem s nimi dobrých osm devět let.
Pak Věra Bílá založila skupinu s klasickými kytarami, jeli tenkrát do Sokolova, můj bratranec Honza Dužda a Jirka, Dežek. Místní Romové tam pořádali nějaký festival, bylo to v osmdesátém šestém roce. Vystupoval tam i Toč Kolotoč, ale Věra v té době ještě nebyla tak populární, nevědělo se o ní tolik. Naši tam vystoupili a měli obrovský úspěch, velký aplaus. Romům se to moc líbilo. Přijeli domů a plánovali, že to rozjedou, protože se to lidem tak líbilo. A za mnou přišel můj bratranec Honza, abych s nimi hrál na basu. No a tak jsme začali zkoušet: basa, tři španělky, všichni jsme byli bratranci, a s námi Věra. Takhle jsme začali hrát. Jeli jsme do Strážnice, to pořádal Ščuka, asi v roce 1988, tak nějak to mohlo být. I tam jsme měli velký úspěch, lidi z nás byli nadšení. My jsme totiž začali hrát jinak, klasické kytary, žádné bicí, žádné klávesy. Tak povídám, zůstaneme u toho, zdokonalíme se a uvidíme.
V roce 1990 jsme s tím přestali, nehráli jsme a dali jsme se dohromady s jinými hudebníky. Hráli jsme ale stejný styl, na klasické španělky. V té době s námi hrál Štefan, Emil, nebožtík Kiki a zpívala Aninka, Věra a Evina. Udělali jsme ty písničky jako „Sar me khere avava“. Štefan byl dobrý skladatel. Tohle se nám líbilo víc, protože to byly dobré písničky. Taky měly úspěch, byli jsme v Německu, jezdili jsme, ale nebylo to takové jako s Věrou Bílou, protože Věra byla už docela známá. Natočila film Růžové sny a Romové ji vnímali jako slavnou.
Věru pak oslovila Zuzana Navarová a pozvala ji na koncert do Lucerny jako svého hosta. Ona ji slyšela v radiu a dlouho ji sledovala. Myslím, že Věra natáčela pro rozhlas už v roce 1974, 1973. Zuzky táta byl ředitelem radia nebo něco takového v Hradci Králové, myslím, že tam. Tak si ji pozvala a v Lucerně měla velký úspěch. Věra pak vyprávěla: „Když jsem se postavila na to podium, trémou se mi klepaly i prsty na nohou.“ Nikdy nestála na větším podiu.
Věra se vrátila domů. Zuzka Navarová ale znala i nás, celou kapelu, moc jsme se jí líbili. V Praze Věře řekla: „Dej kluky dohromady, začněte cvičit, to je hrozná škoda, že jste toho nechali.” Takhle to bylo. Zase za mnou přišli kluci z kapely, začali jsme zkoušet. To bylo v roce 1990, 1991, 1992. Jezdili jsme hrát bez honoráře. Když jsme vystupovali, neříkali jsme si o peníze, kdo by ti tenkrát něco dal, byli jsme rádi, že vystupujeme, že se můžeme předvést. To nebylo jak dneska, že mají naprogramované klávesy a jdou hrát – a už jsou to profíci. Dřív to tak nebylo. Takhle jsme hrávali do roku 1993, 1994, a pak za námi přijela Zuzka Navarová s Petrem Mukem. Řekla nám, že se jí podařilo přemluvit nahrávací společnost, aby s námi natočili desku, naši první desku. Byla to BMG Ariola, světová značka. Zuzka byla celá nadšená – kéž jí pán Bůh dá lehké spočinutí, protože už také nežije – a oznámila nám, že v roce 1995 budeme točit desku. Každý den jsme šli z práce rovnou v modračkách k Věře a zkoušeli jsme do osmi, do devíti. Teprve potom domů, najíst se, vykoupat a spát. Takhle to bylo každý den. Takhle vznikla naše první deska Rom-pop, ale my jsme na ní nehráli. Nahráli ji naši kamarádi, protože my jsme neměli dobré nástroje, měli jsme jen rozbité kytary, co neměly zvuk, takhle jsme hráli roky – nebyly peníze, abychom si koupili kytaru Yamaha nebo jinou kvalitní značku. Nikdo neměl peníze. Jezdili jsme s nástroji, jaké jsme měli, a tak jsme to nemohli nahrát my. Nějak se to podařilo dát dohromady, hudbu nahráli jiní muzikanti a my jsme to nazpívali. Rom-pop, to byla naše první deska a poslali ji ven. Měla velký úspěch.
"Kluci, to byl můj sen!"
V roce 1998 jsme natočili další, Kale Kalore, a získali jsme za ni zlatou desku. Téhle desky Kale-Kalore, kterou jsme už nahráli my, se prodalo v Čechách deset tisíc kopií, to bylo hodně a za tohle jsme dostali zlatou desku. V následujících letech jsme pak natočili další tři. V současné době dokončujeme další, chybí nám ještě pět písní, ale to je už bez Věry. V roce 2005 jsme se totiž s Věrou definitivně rozešli. Ona se vydala svojí cestou a my taky. Zůstala jen naše skupina Kale.
Doprovodné texty
V Čechách jsme moc nevystupovali, hráli jsme ve 33 státech, byli jsme v Americe, v Izraeli, v Turecku, v Řecku, hráli jsme po celém světě. Vystupovali jsme na takových místech, kde před námi nikdo nehrál. V Holywoodu, v sále Holywood Bowl, to je scéna, kde vystupovali poprvé Beatles. Tam vystupují jen samé hvězdy, nikdo jiný tam nehraje, Elton John a další. A nám se povedlo zahrát si i tam. Byli jsme jednou v Praze a Karel Gott nám říká, že slyšel, že jsme tam hráli. My mu říkáme: „Ano, hráli jsme tam.” A on na to: „Víte co, chlapci, to byl můj sen, alespoň se tam postavit, tam, kde jste hráli vy, v tom Holywood Bowl. Smekám, chlapci.“ Hráli jsme na takových místech, že když to někdo uslyší, bude si myslet, že se chlubím. Byli jsme na takových místech, že se o tom může muzikantům jen zdát. A nesmyslím jen Romy, ale i Čechy.
Uznávám Bagárovce z Brna, z dřívější doby, obohatili naši kulturu, vnesli do hudby něco vlastního. Fečovci, Bagárovci, Gondolánovci, Gondolán… Je plno osobností, které mě napadají, co něco Romům dali. I my jsme tu něco zanechali. Je toho dost, my jsme Romy reprezentovali ve světě. A neříkali jsme, že jsme česká kapela, ale že jsme romská kapela z Čech, z Rokycan.
Včera jsme měli zkoušku a zítra máme zas, hrajeme pořád. Není to takové jako s Věrou, takhle po světě už nejezdíme, ale nedávno jsme byli v Polsku a ve Švédsku, bez věry a a bylo to dobré. I tady máme pár koncertů. Pracuju, takže už to není takové, chodím do práce a vedle toho máme sem tam nějaké hraní. V současné době píšu povídku, to mě inspiruje a chtěl bych, aby ji vydali. Romové, co dnes píší tak,... Jediný člověk, který se mi líbil, jak psal, byl děda. Psal o tom, jaký byl život tenkrát na Slovensku, co prožívali Romové v dobrém i ve zlém, smáli se. Málokdo píše tak dobře jako on. Ať se na mě zlobí, kdo chce.
