Cinová Věra
Věra Cinová (1955, Hořice - 2018) vyrůstala od svých 9 let v dětském domově. Vyučila se pomocnou kuchařkou. Na počátku sedmdesátých let odešla do Prahy, kde se stala životní partnerkou předního romského spisovatele Emila Ciny. Spolu se starali o údržbu budovy Českého rozhlasu v pražském Karlíně a ve volných chvílích spolu tvořili. Psali především pro děti s vědomím, že udržení a rozvoj romského jazyka je v rukách právě té nejmladší generace.
Výpověď pamětnice, jejíž rodiče pocházejí ze Slovenska, otec ze skupiny tzv. maďarských Romů, matka byla židovka. V sestřihu životopisného rozhovoru hovoří především o své spolupráci s manželem, známým literátem Emilem Cinou, dotýká se však i následujících témat: postavení Romů v československé/české společnosti; problematika ústavní výchovy; aktivity směřující k rozvoji a podpoře romského jazyka.
Rozhovor nahrál Jan Ort 26. 9. 2017 v Lounech.
Délka původní nahrávky: 1 hod 20 min.
Manžel mi dal úctu k romství
Jmenuju se Věra Cinová, narodila jsem se 2. 4. 1955 v Hořicích, okres Jičín. Když jsem byla dítě, nevěděla jsem o tom, že jsem Romka. Já jsem nevyrůstala s vědomím, že jsem Romka. Moje maminka je Židovka. Můj děda byl maďarský Rom, ale maminka byla po babičce Židovka. Jako dítě jsem rostla doma. Měla jsem krásný dětství.
Když jsem měla začít chodit do školy, nastal problém. Já jsem odmítala chodit do školy. Nechtěla jsem, protože najednou z dětských her jdete do povinnosti a to bylo pro mě docela krutý. Já jsem nechtěla chodit do školy a taky jsem nechodila. Utíkala jsem za školu. Moje červená taška, co jsem nosila na zádech, byla schovaná pod kamenama a já utekla. Až jednou mě táta načapal, chytil mě, nezbil mě, ale přivázal mi na ruku provaz a táhl mě po celém městě do školy. A řekl mi: „To, co neumím já a tvoje máma, budete vy, naše děti, všechno umět!“ Já jsem mu za to vděčná, protože já jsem pak do té školy chodit začala.
Manželství mých rodičů se ale rozpadlo a v devíti letech jsem se dostala se svými sourozenci do ústavu, kde jsem byla až do svých osmnácti let. I když jsem byla v dětském domově, furt jsem měla hezké dětství, protože jsem byla spokojená s tím, co tam bylo. Byla jsem spokojená, že tam mám sourozence, že tam můžeme být spolu.
Chyběla nám tam láska rodičů, protože vychovatelka nebo ředitel mi tu lásku nedá. Ten naopak, když mohl, tak mě ještě zbil. Přes prsty, protože já už jsem v té době začala kouřit. Když mi bylo nějakých devět let, tak jsem začínala kouřit, sice třeba jednu cigaretu za den, ale už jsem kouřila. No nebylo to tam špatný, neměla jsem se špatně, ale nebylo to doma.
Ve škole jsem se dozvěděla, že jsem Romka
A já jsem nevyrůstala s vědomím, že jsem Romka, U nás se ani nikdy romsky nemluvilo, mluvilo se maďarsky anebo slovensky, takže já jsem jako dítě romštinu nevnímala. Když jsem začala chodit do první třídy, dozvěděla jsem se, že jsem Romka, protože učitelka řekla: „Cikánko,“ a děti na mě vykulily oči. A potom tam byla reakce taková, že mi nadávaly a mně to vadilo. A když mně to vadilo, tak jsem šla a zbila jsem toho dotyčného, který mi nadával do Cigánek. Na tý Moravě to bylo opravdu trošku jiný, tam se třeba neřekne „Cigánko“, ale rovnou ti řeknou „Cigoško“. Což je takový dost silný slovíčko a takový dost urážející. Tak pro tuhle „Cigošku“ jsem vždycky zbila každýho na jednu hromadu.
A každej si potom na mě dával pozor. Když chtěli o mně mluvit, tak mluvili mně za zády, abych je neslyšela, ale přede mnou už potom ne. Když už jsem se tohle dozvěděla, že jsem Romka, že jsem Cigánka, tak od dětství jsem to potom snášela už dobře, protože pak když už jsem začala chodit do školy, začala jsem se učit a vychodila jsem školu, tak potom se mě i lidi ptali: „A jak to že vy mluvíte tak plynule česky, jak to, že se nespletete a jak to že máte český přízvuk?“ A já jsem říkala: „Chodím do školy. Chodila jsem do české školy. Já mám svoji gramatiku a svoji výslovnost. A od koho ji mám? Mám ji od vás. Vy jste mě to naučili.“
Když už jsem byla propuštěna z ústavu, tak jsem přišla sem do Prahy. Nejdřív jsem bydlela u maminky, u dědy mého. Tady v Jiřicích na nymburském okresu. A pak jsem v 73., 74. přišla do Prahy a žila jsem tady. Tady jsem se poprvé vdala. Měla jsem za manžela – Jan Farbar se jmenoval – a já jsem se ho ptala: „Jak to, že máš stejný příjmení se mnou? Jak to, že ty se jmenuješ přesně jako já?“ A on říkal, že to je shoda jmen. On mi to vysvětloval: „To víš, to je jako když máš třeba Novákovi, je jich plno těch Nováků, tak tady u nás je to shoda jmen.“ No já mu věřila a pak jsem se dozvěděla, že on byl bratranec mého táty. Po třech letech jsme se rozvedli.
Emil psal v romštině a já mu to překládala
Můj manžel se jmenuje Emil Cina. Jeho znají všichni Romové, protože už prošel televizí, byl všude. Emil Cina, který se narodil 13. prosince 1947, zemřel v roce 2013, 20. října. Jak jsme spolu začínali s tou tvorbou? Můj manžel psal v romštině, jemu šlo hrozně dobře psát romsky, měl krásnou romštinu. Jenže já jsem u jeho romštiny měla malinkato problém, protože jsem mu říkala: „Dědečku, ty máš trošku obrácený slovosled.“ On to opravdu měl mírně obrácený, ale jemu to tak vyhovovalo. Mně to kolikrát nevyhovovalo v češtině, protože jsem tomu vlastně dělala překlady do češtiny. Psala jsem mu tu romštinu a pak ještě překládala do češtiny. A když on začínal psát, tak jsem s tím měla trošku problém, protože on mě do toho zapojil. „Věro, ty umíš psát na stroji, ty to budeš pro mě psát. Takže já jsem pro něho psala. Ale jak říkám, měl to malilinkato obráceně. Já kdybych vyštrachala někde ty jeho povídky… Já je tu ještě mám, kdybych to našla, tak bych vám přečetla, co tam píše. Mám to i v počítači, ty jeho povídky, já jsem to nezlikvidovala, já nejsem schopná z něho vyhodit vůbec nic. Já to mám a hotovo, moje je to. A když jsme začínali psát, tak to bylo tak, že přišli dokonce za námi i z televize: „Uděláte nám, pane Cino, překlad z filmu Černá kočka, bílý kocour.“ A to byla katastrofa, protože tam bylo totiž z několika národů – jugoslávsky, maďarsky a od těch olašských Romů. A my jsme tohle měli překládat. To byla docela síla, protože mi manžel pouštěl celou dobu tu hudbu, abych slyšela, co tam běží, a já musela překládat. Já jsem v životě nic nepsala v olašském stylu, a najednou jsem musela přeložit olašský film. Takže se nám to povedlo. Přeložili jsme to všelijako, no.
Ale to už bylo po jaké době. Manžel začínal vlastně s tou básničkou a pak už psal a většinou psal pro děti. On miloval malé děti. On chtěl právě, aby se ty děti naučily romštinu. Věděl totiž, že u těch starších dětí už je trošku problém, že ty děti o to nějak nejevily zájem. Ale u těch malých dětí to bylo něco jiného. My jsme třeba dělali v časopise Amaro gendalos pro děti křížovky a takovéhle věci. A tam se nám stalo, že jsme napsali, „když pošlete správnou odpověď, dostanete od nás odměnu“. A jedna holčička, bylo vidět, že jí maminka pomáhala, snaha tam ale byla, takže jsme jí poslali pastelky a fotky z Prahy, protože ona chtěla tu Prahu, tak dostala odměnu za to, že udělala křížovku. Manžel vyloženě psal pro děti. Něco i pro dospělé, protože nezapomínal ani na dospělý, tak psal pro ně básničky nebo udělal povídky. Nejkrásnější povídku napsal „I takový můžou být Vánoce“ nebo když psal o tom, jak jsme jeli spolu na Moravu k mojí sestře. Tak to byla taky taková legrace.
Error
Můj manžel v 89. roce musel přestat pracovat na uhlí, protože mu doktoři řekli, že má špatnou páteř. Měl poničenou páteř z toho, jak nosil putny na zádech a tak, takže mu zakázali tuhle práci vykonávat a musel skončit. Takže skončil a nějak na jaře, to si pamatuju, nastoupil do úklidové firmy. Firma ho vyslala do rádia a on v tom rádiu pracoval. Já jsem mezitím šla taky pracovat do rádia, protože jsem nechtěla dělat práci za 16 stovek v kuchyni. Měla jsem to na živnostenský list. Ale já jsem dělala na Vinohradech a manžel dělal v Karlíně, takže jsem skončila na Vinohradech a přešla jsem na Karlín, my jsme tam v tom 89. začínali spolu a 13 let byli spolu na tom pracovišti: od roku 89 do roku 2002, než přišly záplavy. Tam vlastně začínala naše spolupráce jako taková. Po vysílání, po romštině, on už mě mohl využívat, jak se říká, protože jsem mu byla celý den k dispozici.
On miloval svou řeč a chtěl, abychom na ni byli pyšní.
V roce 91 tady začalo menšinové vysílání. Byli tam Němci, Maďaři, Vietnamci, Poláci, Romové. Tenkrát to vedla paní Hübschmannová s panem Demeterem. Pak najednou začalo, že nemají čas a tak, pak přišel pan Týce a řekl: „Emilku, pojď, uděláme spolu vysílání.“ A Emil mu říká: „Já nemůžu, já neumím mluvit, jakou vy máte představu. Já budu koktat.“ „Neboj se, nebudeš a bude se to sestřihávat.“ Takže vzal v tom 91. roce manžela a chodila tam s ním vysílat Alžběta Janíčková. Pak i ona odpadla. Kolikrát se stalo, že jsem musela jít já s ním vysílat. A já jsem říkala: „Emile, ale já se bojím, že to bude špatně ode mě.“ „Neboj se, Věro, jenom se musíš vždycky nadechnout.“ Já říkám: „Dobře.“ Takže asi dvakrát nebo kolikrát jsme spolu vysílali. A pak jsme tam dodali od jeho synovce manželku, taky Demeterová se jmenovala, Iveta. Vysílala s ním do roku 2002, než se to zrušilo kvůli záplavám a menšinové vysílání se úplně ukončilo. Těch jedenáct let ale vysílal a byl naprosto spokojený, protože já jsem mu připravovala zprávy a on si jen mluvil a byl spokojený. A pak přišel dolů a říkal: „Poslouchala si?“ „Neposlouchala.“ „Tak budeme poslouchat doma.“ Tak jsme doma poslouchali jeho zprávy, jak mluvil. A on vždycky nos nahoru, jak to všecko zvládal, byl pyšnej na to. Byl pyšnej na to, že mohl takhle pro Romy vysílat. Říkal mi: „Až na Moravě mě, Věro, slyšej.“ Kdo si pustil Regínu, tak ji mohl až na Moravě. A kolikrát chodili za nim do rádia Romové a říkali: „Pane Cino, pomožte nám, my nemůžeme najít práci. Vy byste mohl nám nějak pomoct.“ A manžel hledal, až našel. Kolik lidí se takhle přes něho dostalo do práce. On strašně rád pro lidi dělal. Měl rád, když mohl pro někoho něco udělat, když mohl někomu pomoct.
Doprovodné texty
Řekla bych, že manžel mi dal úctu k romství, tím, jak jsme spolu psali, jak mě k tomu vedl vlastně. Naučil mě v romské gramatice, jak se píše. My nemáme vůbec tvrdé y, my máme jen měkké i, ale rozlišujeme to. Kde má být měkké i, tak bude háček a kde nemá být měkké i, není háček. A on mě učil, vedl k tomu, že jsem začala i romsky mluvit. Já jsem kolikrát říkala: „Dědečku, ale já nevím, jestli romštinu, já jsem nikdy nemluvila romsky. Já ji neumím.“ A on mi říkal: „Zkus to.“ Já jsem zkusila a zjistila jsem, že to šlo. A bylo to. Ale nemluvím, jedině tehdy, když už jsem k tomu donucená, když už musím. Pak budu mluvit. Třeba kolikrát se mě lidi zeptají: „A ty umíš dobře mluvit romsky?“ Tak já věřím tomu, že ano. Kolikrát ještě jsem ho opravovala. Třeba on: „Amen džas andre skľepa.“ A já mu říkám: „Amen džas andre bóta.“ Protože „bóta“ říkáme my Maďaři a oni říkají „skľepa“. Oni jdou do obchodu jako do sklepa a my jdeme do boty. Nebo když jsme spolu psali a kolikrát já třeba měla lepší název v našem dialektu než třeba v jeho – ne, to nechtěl. „Ne, naše řeč je správná! Nebudeš mi tam dávat z vaší maďarštiny. To ne, moje řeč je správná!“ „Dobře, tvoje řeč je správná.“ A musela jsem nechat to jeho, no. On na tom strašně lpěl a na to si potrpěl, že muselo být podle něj. Jediné, co jsem mohla udělat, když jsem překládala jeho romštinu do češtiny, tak jak jsem říkala, on měl trochu jiný slovosled než já. Tak já, když jsem četla tu romštinu, tak jsem obracela slova tak, aby to na sebe krásně navazovalo. „Věro víš…“ „Přečteš si to, až to bude hotový, a pak můžeme udělat nějaký změny, kdybys chtěl. On si pak tu moji češtinu přečetl a říkal: „Není potřeba.“ Tak to jsem byla ráda, že není potřeba nic měnit.
Já jenom můžu říct to, že se opravdu zajímal o romštinu. Miloval svoji řeč. Jeho plán byl, aby si Romové uvědomovali, že náš jazyk pomalinku, ale jistě zaniká, a že by si měli uvědomit, že každý národ si svůj jazyk uchovává a my máme udělat to samé. Aby ten náš jazyk zůstal, abychom mohli třeba za dalších tisíc let furt používat ten náš jazyk, aby nezanikl a děti měly šanci se to naučit. Aby věděly, že pro něco sem přišly na tuto zem, nejen proto, aby se tady žilo v bídě nebo něco, ale aby i měly šanci si zachovat svoji řeč. A byly pyšný, jako je každý na svoji řeč.