Paměť Romů

Čeněk Růžička (1946, Liberec - 2022) pochází z rodiny kočovných handlířů, která se definitivně usadila až několik let po zákazu kočování. Vyučil se kameníkem, čímž se až do revoluce živil. Podnikal také ve starožitnictví a od roku 1997 aktivně bojuje za práva pozůstalých po romských obětech nacismu. Založil Výbor pro odškodnění romského holocaustu. Za své úsilí obdržel cenu Alice Garrigue Masarykové od velvyslance USA Stephena Kinga.

Výpověď aktivisty, který pochází ze skupiny tzv. českých Romů, kteří žili na území Čech již před II. světovou válkou. V sestřihu životopisného rozhovoru se dotýká následujících témat: postavení Romů v Sudetech a na území Protektorátu Čechy a Morava za II. světové války, koncentrační tábory; čeští Romové v poválečném Československu a jejich způsob života; zákon o trvalém usídlení kočujících osob z roku 1958 a jeho důsledky; postavení Romů v československé/české společnosti; občanské aktivity Romů po roce 1989.

Rozhovor nahrála Eva Zdařilová 19. 12. 2017 v Praze.

Délka původní nahrávky: 2 hod.

Maminka přežila jako jediná z celýho rodu

Moje maminka v době druhý světový války ztratila v koncentračních táborech svýho prvního manžela Václava Růžičku, kterýho si brala v obci Loukov u Mnichova Hradiště. Její manžel – vona to nevěděla, nevěděl to nikdo – nějakým způsobem spolupracoval s jistou odbojovou skupinou, kterou vedl, nebo jestli vedl, to nevíme, ale byl v tý odbojový skupině významnej činitel starosta z obce Loukov.

Toho jejího manžela chytili někde ve vlaku a jak říkám, byla s ním oddaná asi tři nebo čtyři měsíce, měla s ním holčičku, a od tý doby ho už neviděla. Tak jak ho chytili, tak ho hned transportovali do Osvětimi. Až po válce, hodně dlouho, se maminka dozvěděla, tak jak se ti Romáci vraceli, že v nějakým tom koncentráku zahynul. Ona teda po něm [pátrala], na něj v tý obci Loukov [čekala]. Vona to přežila jako jediná z celýho rodu.

Maminka se s mým otcem seznámila po té, co zjistila, že se její manžel Václav Růžička nevrátí. Seznámila se s ním v Loukově. Můj otec se svojí celou rodinou, měl ženu, dvě děti, ale jeho zatkli v Sudetech. Tím, že Německo vyhlásilo pohraniční oblasti tehdejšího Československa za součást Říše, nazvali si to Sudety, tam začaly platit rasový zákony o nějaký měsíce dřív, to znamená, že mýho tatínka spolu s tou maringotkou, s tím jeho rodem, zatkli dřív a rovnou do Osvětimi. Z Osvětimi se potom z celýho rodu vrátili jenom tři bratři.

Já jsem se narodil v roce 1946. Do svých šesti sedmi roků, když jsem začal mít povinnost chodit do školy, tak jsem s nima kočoval, potom [jsem chodil do školy] ještě nějakou dobu z maringotky, protože se kočovalo. Maminka s tátou kočovali, pořídili si maringotku. Nejdřív teda, protože měli obchodního ducha, když se seznámili, začali takovým způsobem, že byla na Liberecku dílnička, kde vyráběli hliněný hrnce, a koupili si takovej gumáček, na těch bantamovejch kolečkách, nakoupili tydlety kameninový hrnce a jezdili po vesnicích a prodávali to. Tak si vydělali na maringotku, táta si vydělal na koně…

Tam celou naši rodinu zarazili a tátovi sebrali maringotku a koně

Táta, když potom nechal udělat mamince maringotku nahotovo– dostal ty peníze a nechal ji nahotovo – jako nábytek dovnitř a takový, pořídil jí malovaný kamna (to byla tenkrát tady taková firma, kachlový malovaný růže, stříbrný kování kolem dokola, dneska by to byla starožitnost), tak maminku nutil, aby s tou maringotkou [tábořili] třeba v lese. On měl hrozně rád les,  přírodu a tak, no a maminka zase ne, ta chtěla bejt mezi lidma. Kolikrát se jako dost přeli, a tak většinou vítězila maminka, uměla si prosadit svoje. Ale mělo to taky svoje praktický důvody, protože většinová společnost, ti sedláci tak měli větší možnost tu rodinu poznat. Každá rodina, která kočovala, měla svůj rajon, 40–50 km obvykle. To bylo proto, že v tom rajonu si dokázali vybudovat pozici, ty sedláci a ty lidi v těch vesnicích už je znali a nebyl až tak velkej problém, jako kdyby tam přijeli náhodou a neznali je. To byl ten praktickej důvod, aby neměli problémy s většinovou společností. A stávalo se dost často, že ty sedláci, kterým prodávali koně nebo je vod nich kupovali, protože obchodovali s těma koňma, hlavně chlapi (chlapi to byli prostě odborníci na koně, tady původní čeští Romové nic jinýho nedělali), a tak se stávalo dost často, že sedlák  je s tou maringotkou pozval normálně na dvůr, no a v těch rodinách takovej ten tradiční hudební nástroj, harmonika u nás, skoro v každý maringotce byla, no a tak navazovali přátelský vztahy s těma sedlákama, ne samozřejmě se všema. Tak to probíhalo tak nějak oboustranně přijatelně.

Tenkrát, v roce 1958, vyšel zákaz kočování. Můj táta, protože byl takovej šikovnej chlap a chtěl pokračovat v kočování, si to zařídil tak, že se nechal s koníčkem zaměstnat u firmy, která měla po republice různě rozesetý stavby, a dostal (to si zařídil za peníze) takovou bumážku (pozn. úřední dokument), že přejíždí ze stavby na stavbu, a tak normálně takovýmdle způsobem ještě kočoval asi dva a půl roku. Četníci se divili, byl zákaz, ale ukázal ten doklad, že přejíždí. Táta si nechal ten vůz vybavit vodrazkami a takový, aby to splňovalo silniční nařízení, vyhlášky různý. A kočoval takhle asi dva a půl roku, až dokočoval do Holovous, Holovousy u Hořic (kde už nějakejch šedesát roků bydlíme) a tam ho s maringotkou celou tu naši rodinu zarazili a tátovi sebrali maringotku, sebrali mu koně, nařídili mu, aby s maringotkou cestoval do toho zámku. To byla šlechtitelská stanice jablek, to byl takovej zámeček. A chtěli, aby šel pracovat a takovýdle, ale táta zas penězma to umlátil, tak mu maringotku vrátili, koně už ne. A přesto si táta koupil koně a na tom dvorku si stlouk z prken pro něj stáj, zateplil a toho koníčka tam měl. Jenom proto, že pořád tu nostalgii v sobě měl. No a máma protestovala, protože to dělalo bordel, musel seno, hnůj kydat a takovýdle a to mámu vobtěžovalo, tak s ním měla takový různý dišputace, no a táta ze svýho neslevil.

A protože měl tu nostalgii a moje maminka taky ráda žila tím kočovným způsobem života, tak si koupili takovou štráfčičku, připravili si na to vobruče, plachtu si nechali udělat nahotovo, a když je to popadlo, tak se sebrali a na měsíc, když bylo hezky, tak vyjeli ven. A jeli si po těch svých místech, který znali ještě z dřívějška. A my vždycky v pátek, když jsme skončili v práci (když už potom, že jo, když jsem vychodil školu a už jsem se začal věnovat práci), tak jsme se prostě sebrali a jeli za nima, protože jsme věděli, kde kočujou, kde zrovna tábořej. Oni už nás tam čekali a my autama za nima a tam jsme kočovali s nima.

Převrátil se mi celej můj dosavadní život

Já jsem vychodil vosm základních tříd, na devátou jsem nepokračoval, a tenkrát, když  jsem končil, tak byli u každýho okresního národního výboru takový ty–, teď já nevím, jak vono se jim říkalo, takový ty náhončí, který se zabejvali právě Romama. Měli na starosti tu romskou otázku na svých okresech. A protože si mě všimli, protože jsem v tý třídě trošku nebyl hloupej, měl jsem docela dobrý známky, tak si mě vytipovali a chtěli si ze mě něco vychovat, abych se něčemu vyučil, aby to byl takovej jejich štít, jakože pomáhaj Romům. To jsem ale pochopil až hodně dlouho po tom, jak to vlastně bylo. No tak mě navrhovali nejdřív na silnoproud elektřina, jakože abych se šel učit todle. No ale maminka, když to slyšela, elektřina! tak ne samozřejmě, tak jsem nastoupil potom do kamenickýho učiliště na Lipnici nad Sázavou. Tam jsem se učil, vynikal jsem, hlavně v praxi, dozvěděli se to vo mně v sochařský škole v Hořicích profesoři, kteří dělali svoje melouchy. Protože se dozvěděli, že vynikám, tak si na mě vymysleli na tý hořický sochařský škole, že se budu půl roku vzdělávat, abych dokázal ze sádrovýho modelu dostat přes kružítka, přes tečky a přes body, do kamene  sochu.

Mám dokonce i tady v Praze jednu takovou věc, možná budete vědět, která to je. Malostranský náměstí, tam co je Poslanecká sněmovna, to náměstíčko, tak nad tím náměstíčkem je ještě potom druhý náměstíčko, tam je kostel a před tím kostelem je velikánskej morovej sloup, vysokej patnáct možná dvacet metrů, tak já jsem dělal tu špic. Když se na to podíváte, tak je tam ten vrch, je to asi vosm metrů vysoký, tak celou tu špic jsem dělal já, a i jsem ji tam stavěl za účasti televize a tak.

Protože jsem měl vztah k umění, tak jsem začal po převratu podnikat v oboru starožitnictví, no a dělal jsem to asi deset roků, to mě docela bavilo, to taky bylo takový dobrodružství, protože jste nevěděla dopředu, na co narazíte, to mě taky dobře živilo. No až do roku 1997, tenkrát se Markus Pape, to jméno znáte, a další ještě nějaký aktivisti, Luboš Zubák a tydle kluci, se dozvěděli, že já mám právě v těch Letech pohřbenýho svýho dědu a svýho sourozence. Tak já už jsem tenkrát malinko začal koketovat s pomocí Romům, tak mě vodchytili, tenkrát mě řekli, co se vlastně vodehrálo v těch Letech a že tam mám pohřbený svoje lidi. No mě to překvapilo hrozně moc, protože jsem o tom nevěděl, vůbec, moje maminka v tom táboře byla zavřená a vůbec jsem to nevěděl, mně to neřekli. No a tak kluci mě naložili do auta tenkrát, odvezli mě k bráně toho prasečáku a vzali s sebou nějaký archivní dokumenty, už v autě jsem si je prohlížel.

No a tam se mě převrátil celej můj dosavadní život. A tam jsem si uvědomil, co jako Rom v týdle společnosti znamenám. A hrozně mě to naštvalo. Já jsem do tý doby byl vopravdu úspěšnej člověk a neměl jsem problém s nějakou společností. Docela uznávanej, respektovanej, a tohle mě trošku–. Řikal jsem si sakra, jak je to možný, jak je to možný, vzhledem k tý historický pravdě. Já jsem si uvědomil: tak voni nám ty Češi tenkrát, ty protektorátní přes ty dozorce český (ale já jsem to moc nerozděloval, protože zase ty Romové, kteří z toho tábora třeba utekli a nebo se vykoupili a někde nějakej Čech je, protože se vědělo vo tom, jak skončej, že pudou do těch Let a do těch koncentráků, tak ty Češi ho udali a neměl úniku, takže já jsem to moc nerozlišoval, ten národ jako takovej), navíc to byla institucionální záležitost, protože to ministerstvo vnitra, ty dozorci se chovali jenom potud, co jim dovolili, a když se jako začtete do materiálu z konference toho tenkrát generála Ježka, to byl tehdejší ministr vnitra, kterej si nechal svolat podřízený a nabádal je k tomu, jak se k těm Romům v těch koncentrácích maj chovat, no tak to je šílený, úplně fakt šílený. Mně ten člověk připadne jako zrůda. 

„Já jsem ti to nechtěla říct, protože jsem věděla, že by tě zavřeli“

Já jsem si potom uvědomil, že když se dá–. My jsme všelijací, je v nás dobro, je v nás zlo, ale když se nám dá moc a za to, co provedeme, neneseme vinu, že nás nikdo za to nepotrestá, tak se chováme jak zvířata. A to byl ten moment. Proto ty dozorci se chovali k těm našim Romům tak, jak se chovali, protože měli dopředu jasno, že je nikdo za to nepotrestá, protože to měli z vrchu nařízený. A ten ministr vnitra to samý, ten taky věděl, že ho za to nikdo nepotrestá, protože tady prostě fungovalo takový to, zbavíme se jednou pro vždy Romů, využijeme situace a neponeseme za to vinu. Je smutný, že to takhle říkám, ale je to fakt, tak to bylo prostě. A je potřeba to takhle říkat votevřeně, protože společnost neví, tápe a je potřeba to takhle votevřeně říkat, aby si společnost uvědomila, kam vede taková ta nadřazenost, pocit nadřazenosti, předsudky, rasismus a tydlety atributy, který se teďka dost často ve společnosti vobjevujou. 

A já jsem, abych pravdu řek, tomu nevěnoval až tak velkou pozornost, když se ty Romáci někde sešli, třeba u ohně. Posedávali a vyprávěli si vo těch věcech, tak se možná vo Letech zmiňovali, ale já jsem si toho nevšímal, protože by mě nikdy ve snu, ani ve snu nenapadlo, že někde tady byl nějakej romskej koncentrační tábor. To vůbec. Já jsem třeba zaznamenal pietní akt v devadesátým pátým roce, co vodhaloval Havel, tam [naši] Romáci teda nebyli. Organizoval to opět Holomek, kterej neměl kontakty na ty naše Romy, proto tam taky nebyli. No tak škaredý počasí, bylo tam pár Romů původem ze Slovenska a tam bylo nějaký nedopatření, pan Polanský a tak dále, von vo tom vypráví ve svý knize. Zaznamenal jsem to v televizi, ale opět, jen jsem se na to koukal jako nezúčastněnej, protože nikdy bych si nedokázal připustit, já jsem ani nevnímal ty slova, ale potom s odstupem času jsem si uvědomil, že to v televizi bylo a že tam pršelo, že tam byli ty lidi pod deštníkama. A protože jsem tam ty Romy ani moc neviděl, tak mě ani nenapadlo, že je to nějaký romský místo. Až do toho devadesátýho sedmýho. Máma mně tenkrát řekla: „Já jsem ti to nechtěla říct, protože jsem věděla, že by tě zavřeli,“ za komunistů. Ona věděla, že já bych si to nenechal líbit ani tenkrát, že bych trojčil. Máma nevěřila týdle společnosti ani po převratě, vůbec. Začly ty útoky rasový, vraždy a tak dále, to bylo pro ni velký trauma.

Pietní akty, který jsme každoročně v Letech pořádali vod toho roku 1998, kdy jsme založili (na základě mýho poznání vo tom koncentráku), tak jsme do toho sdružení Výbor pro odškodnění romského holokaustu nabrali ty, kteří ještě žili nebo jejich pozůstalé z řad původních českých Romů nebo Sintů. V tý skupině jsou i někteří Romové původem ze Slovenska, který vo tom trošku něco vědí, no a tak jsme– na ty pietní akty nám tam jezdili ty velvyslanci, což bylo hrozně důležitý, zviditelňovali to místo. Trvalo to dvacet roků no a dneska je to tak daleko, že samozřejmě přidávali se k nám různý skupiny, skupiny Čechů, což mě hodně pomáhalo v tom boji a udržovalo mě, abych to nevzdal, protože jsem viděl postupem času, že to někam směřuje a že se k tomu přidávají soudní lidé v týdle společnosti, no to mně dodávalo energii. 

Za komunistů taky samozřejmě ta společnost byla proti Romům nastavená nějakým způsobem. Taky to nebylo růžový, ale ty komunisti, když slyšeli, že někde někdo voznačil jakože do plynu, to už (to ani snad nevim, že by někdo řek za komunistů) by byl průšvih jako hrom. A protože to byl komunismus, socialistickej stát, výstavní skříň, ty ideologie zápasily, tak nepotřebovali takovýdle výstřelky, aby se objevovaly, aby to Západ nezneužíval a tak dále, tak si to hlídali. Takže na školách třeba, když se vyskytnul nějakej případ žáka romskýho, kterýho nějakým způsobem třeba spolužáci urazili, a dozvěděl se to hned učitel, no tak hned ředitel si nechal zavolat rodiče těch dětí a hned se to řešilo. Ty lidi se toho báli, báli se prostě uvolnit ty svoje mravy a veřejně to prezentovat vůči Romům.

No po převratě se to uvolnilo, uvolnily se morálce stavidla a todle je důsledek dneska. Pořád se ta nevraživost vůči Romům zvyšuje.