Daniela Cincibusová: Chtěla jsem dát svému životu smysl

Daniela Cincibusová (1951, Zátoň u Lenory) vystudovala Střední průmyslovou školu stavební a Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor speciální pedagogika. Celoživotně se věnovala pěstounství (z toho 10 let strávila jako pěstounka v SOS vesničce na Chvalčově), celkem vychovala 22 dětí, z toho 15 romských. Po roce 1989 působila jako pedagožka, novinářka a komunitní pracovnice. Nyní je v důchodu.

Výpověď speciální pedagožky, proromské aktivistky s částečně romským původem vychovávané mimo romskou komunitu. V sestřihu životopisného rozhovoru se dotýká následujících témat: poválečné migrace obyvatelstva ze Slovenska do českých zemí; postavení věřících v komunistickém Československu; otázky rozhodování o připojení k disentu v komunistickém Československu; pěstounství a projekt dětských SOS vesniček v Československu; problematika jazykové a kulturní asimilace Romů; postavení Romů v československé/české společnosti; rozvoj politických (ROI), společenských a kulturních aktivit Romů po roce 1989; dopady socioekonomické transformace na romskou menšinu po roce 1989; posilování extremistických postojů určité části české společnosti po roce 1989.

Rozhovor nahrála Markéta Hajská 31. 5. 2016.

Délka původní nahrávky: 1 hod 48 min.

Chtěla jsem dát svému životu smysl

Jsem nejstarší ze sedmi dětí

Moje maminka je Slovenka, tatínek je taky Slovák, ale děda byl slovenský Rom. Babička, maminka od mého tatínka, byla bílá. Takže můj táta je poloviční Rom a já jsem už čtvrtinová. Ale moje rodina se k romství nikdy nehlásila.

Já jsem nejstarší ze sedmi dětí. Moji rodiče se seznámili hned po válce, kdy odcházela spousta Slováků do pohraničí, takže já jsem se narodila na Šumavě. Potom jsme bydleli na Karlovarsku - v Merklíně u Karlových Varů, v Chodově. A potom se rodiče, když mi bylo šestnáct let, přestěhovali do Valtic na jižní Moravě a od té doby žijeme ve Valticích. Když se rodiče přestěhovali na Moravu, začali pracovat v zemědělství. Otec jako krmič a maminka jako dojička. Takže v žádné intelektuálské rodině jsem nevyrůstala. Dokonce jsem byla trestaná za to, že čtu knihy. Já jsem odmalička milovala literaturu, ale maminka mi říkala, že jsem líná, že nedělám. Tak jsem čítávala s baterkou pod peřinou. Jakou já jsem měla lásku k literatuře!

Byla jsem vždycky premiantka, měla jsem samé jedničky a dobře jsem se učila. A měla jsem to štěstí, že u nás bydlela moje paní učitelka. A ona mě vyznamenávala tím, že jsem jí pomáhala opravovat sešity. Takže jsem odmalička chtěla být paní učitelkou. Ale když jsem se potom chtěla hlásit na pedagogickou školu, ředitel mamince řekl, že to nelze. Byli jsme křesťané, ještě v bratrské jednotě baptistů, což byla státem sice akceptovaná nicméně nepreferovaná církev, takže jsem neměla šanci. Studovala jsem tedy v Praze Zeměměřičskou průmyslovku a poté, co se rodiče přestěhovali, jsem jí dokončovala v Brně. Pak jsem studovala Vysokou školu stavební, obor geodézie, kterou jsem nedokončila. Potom jsem žila a pracovala v Brně a později jsem dělala vychovatelku. Pověsila jsem geodézii na hřebík a chtěla jsem jít pracovat jako vychovatelka k dětem, protože jsem se dozvěděla, že svoje děti mít nebudu.

"Budete chtít černý děti?"

Zjistila jsem, že se uvolnilo místo v SOS vesničce, tak jsem tam nastoupila jako matka v roce 1978. A tam jsem setrvala hodně let, během nichž jsem vychovala devět dětí, z toho osm romských.

Když jsem byla ve vesničce asi rok, seznámil mě docent Říčan s Milenou Hübschmannovou, která potom za mnou do SOS vesničky léta jezdila a po celý život jsme spolu udržovaly kontakt. A já jsem také hodně jezdila k ní. Bylo to pro mě takové osudové setkání, kdy jsem se měla možnost blíže seznámit s romskou kulturou a s romskými tradicemi. Jako dítě jsem Romy brala jako něco, čím bych nikdy nechtěla být, protože jsem vnímala, že jsou vyřazení ze společnosti. A asi jsem se už narodila s nějakým ochranitelským komplexem, tak jsem se spolužáků Romů zastávala a bylo mi jich líto.

A když jsem přišla do SOS vesničky a byly mi nabízené romské děti s takovou podotázkou „Budete chtít černý děti?“, tak mě ta otázka nesmírně pobuřovala. Říkala jsem si, že když je to dítě, které potřebuje mámu, vůbec mně nezáleží na tom, jestli je černé, bílé, fialové. No a shodou okolností jsem potom měla samé romské děti, protože ty byly právně volné a byly jich plné dětské domovy a nikdo o ně nestál. Když se mě potom někde zeptali, proč jsem si brala romské děti, mně bylo trapné na to odpovídat, tak jsem s takovou určitou dávkou humoru říkala: „Protože se mi hodily k příjmení!” Jmenovala jsem se Cigáňová, tak jsem si brala malé romské děti.

Postupně jsem přebírala romskou identitu prostřednictvím dětí i na sebe. Snažila jsem se vychovávat děti, aby měly kladný vztah k Romům. Některé to přijaly a některé to nepřijaly. Jedna dcera například, která se provdala za gadža, ta to vůbec nepřijímá, protože její manžel to taky nepřijímá. Ale ostatní děti většinou ano. A jsem docela ráda, protože já jsem se snažila, aby se necítili méněcenní za to, že jsou Romové.

Dokonce jsem psala diplomku na téma Identita romských dětí vychovávaných v bílé rodině, kde mojí garantkou byla Milena Hübschmannová. Na pedagogickou fakultu jsem se dostala až v dospělosti, až ve dvaceti osmi letech. Když jsem byla v SOS vesničce, začala jsem dálkově studovat speciální pedagogiku. Dostala jsem se tam jenom díky paní docentce Koluchové, která dělala longituální výzkum v mé rodině a znala mě. Ta tam byla proděkankou, takže jsem se na tu školu dostala, jinak bych neměla vůbec šanci. Protože můj první manžel, než vystudoval medicínu, byl vystudovaný, leč nevysvěcený, kněz. Proto byl považován za tajného kněze a měl s tím velké problémy. To bylo velice špatné období.

Na začátku sedmdesátých let, ještě když jsem pracovala na geodézii, se na mě obrátili z jedné buňky KSČ, jestli bych nevstoupila do strany. Ale pochybuju, že po devětašedesátém roce by někdo normální do té strany vstoupil. Samozřejmě, že jsem neprojevila zájem.

Když se ohlédnu zpátky, už jen to, jak se mě ty sociální pracovnice téměř omluvně ptaly, zda mi nebudou vadit romské děti, dokresluje, jaký byl v té totalitní společnosti na Romy názor. Pokud si dobře vzpomínám i v té SOS vesničce jsme, jako jediná rodina, která měla jenom romské děti, na tom byli nejhůř. Říkali nám u Cikánů. Uvnitř té samotné SOS vesničky, kde bylo devět domečků, devět rodin, jsme byli vnímaní jako nejhorší rodina, protože jsme měli samé romské děti. A o vesnici Chvalčov ani nemluvím. Tam jsme byli houfně zařazení mezi „vesničkáře“. Místní lidé zakazovali svým dětem, aby si s „vesničkářema“ hrály. Ale potom, co jsem se provdala za Petra, se naše sociální postavení na vesnici zlepšilo, protože jsme se odstěhovali z SOS vesničky. Petr byl lékař, psychiatr, a já jsem byla učitelka, takže jsme na tom společenském žebříčku postoupili trochu výš. Manžel byl velice pracovitý, lidé na vesnici si ho vážili a hodně lidem pomáhal. A děti byly troufám si říct docela slušně vychované, každého zdravily, snažily se pomáhat druhým, třeba babičkám s taškami, takže potom byly i moje děti velice oblíbené. Já jsem byla hodně ovlivněná docentem Matějčkem a Josefem Langmeierem a četbou jejich knihy Psychická deprivace v dětství. Šla jsem do SOS vesničky s vědomím, že budu mít hrozně málo peněz, ale z nějakých ideových důvodů jsem chtěla opravdu pomoct těm dětem. Já jsem po dětech toužila, jsem nejstarší ze sedmi dětí, byla jsem od dětství zvyklá se pořád starat o mladší sourozence. Takže když jsem zjistila, že nemůžu mít svoje vlastní děti, chtěla jsem svým způsobem dát svému životu smysl. Uvědomte si, jaká byla situace u nás v roce 1978, kdy já jsem vstupovala do vesničky. Bylo po chartě 77, já jsem zvažovala, zda mám podepsat chartu, zda se mám připojit nebo nepřipojit. Samozřejmě, že jsem se spoustou věcí souhlasila a ta společnost, ve které jsem žila, mně vadila. V podstatě jsem do SOS vesničky utekla před společností, před světem, to mi dalo životní smysl.

Mně se tam taky spoustu věcí nelíbilo. Vyslechla jsem si řadu nepěkných poznámek a řešila třeba to, že ta společnost nepřijímala děti nějakým způsobem handikepované. Mám syna, který nemá nohu. Nyní je mu už 42 let, ale když jsme byli například na koupališti, jeden pán mě tam seřval, že jsem trapná, že tahám takový mrzáky na koupaliště mezi zdravý lidi, kdo že se má na to koukat.

Já jsem stála výhradně o děti, jejichž rodiče byli zbaveni rodičovských práv, takže jsem byla zároveň i jejich opatrovník. Mohla jsem u soudu za ně mluvit, zastupovat je. Nicméně jsem se snažila děti vychovávat tak, aby měly kladný vztah ke svým biologickým rodičům, proto jsem je vedla i k tomu „romipen“. V dospělosti nyní zjišťuji, že některé si našly ty svoje rodiče, že dokonce tatínek mého syna Kamila si se mnou píše na Facebooku a poděkoval mi za to, jak jsem Kamila dobře vychovala.

Milena byla takový styčný důstojník

Měla jsem štěstí, že za mnou jezdila Milena Hübschmannová, že mi půjčovala romskou literaturu, že jsem se jejím prostřednictvím seznamovala s romskými autory. Dostalo se mi od ní spousty informací o romských osobnostech, s některými mě osobně seznámila. Samozřejmě, že jako matka v SOS vesničce jsem neměla čas někam běhat a zúčastňovat se nějakých akcí, které oficiálně žádné nebyly, ale přesto jsem povědomí o tom, co se v romské komunitě děje, měla. Od Mileny jsem věděla, že Emil Ščuka v Sokolově dělá divadlo s mladými Romy, že píše divadelní hry, skládá písničky, texty k písničkám, takže jsem měla o Emilovi velice vysoké mínění. Proto, když jsme se spolu v devadesátých letech seznámili, měla jsem pocit, že ho znám odjakživa. Opravdu díky Mileně jsem spoustu těch lidí znala - pana Emila Cinu, Vlado Oláha, se kterým jsem se hodně přátelila a se kterým jsme se scházeli i u Rudy Dzurky. Nevzpomínám si, že bych někde v novinách četla něco o romském výtvarníkovi nebo o romské spisovatelce, to si opravdu nevzpomínám. Byla to spíš taková podzemní kultura, jenom mezi zasvěcenými lidmi a Milena byla takový styčný důstojník. Ona měla spoustu přátel a dál seznamovala svoje přátele se svými přáteli a takhle se vytvořil okruh lidí okolo ní, kteří k sobě měli blízko.

Vlastně od toho roku 1996 pracuji výhradně s Romy

Já jsem byla vdaná v SOS vesničce s Petrem Brázdou, který bohužel v roce 1991 zemřel. Prostě záhadně zmizel, čtyři měsíce byl nezvěstný a pak našli jeho tělo v řece Moravě. A v roce 1996 jsem se znovu vdala. Vzala jsem si pěstouna a dali jsme rodiny dohromady, takže jsme měli dohromady 22 dětí. Já jsem měla 9, on měl 13. Já jsem za ním odešla do Čáslavi a učila jsem v Kutné Hoře, kde byla převážná část dětí romského původu. Zvykla jsem si jezdit do takové vyloučené lokality, jmenovalo se to Ovčáry, kde si Romové žili velice špatně. Zvláště po rozpadu republiky a vzniku zákona o státním občanství byla řada těch, kteří si nevyřídili české občanství, tak jsem se jim snažila pomáhat. Obracela jsem se na různé instituce, na Helsinský výbor a na Petra Uhla, aby mi pomohl. Takže jsem tak trošičku obrátila pozornost i na ty Romy. Pak jsem učila na romské střední škole v Kolíně u pana doktora Ščuky. Vlastně od toho roku 1996 pracuji výhradně s Romy. Jako redaktorka časopisu Kereka jsem hodně jezdila po republice i po Slovensku. K novinařině mě přivedlo to, že jsem vnímala bídu Romů a chtěla jsem o tom psát a nějakým způsobem se k tomu vyjádřit.

Proč? Co jim na Romech tak vadí?

Myslím si, že v devadesátých letech bylo vynikající, že se spousta Romů probudila a hlásila se k romství. Samozřejmě společnost se „osvobodila“, takže se tady začala objevovat i extremistická hnutí. Já jsem dostala lístky jako propustky na Václavák na pana prezidenta Bushe a měli jsme projít takovým koridorem. Ztratila jsem trpělivost tam stát ve frontě, tak jsme to s dětmi obešli a byli jsme dole na Václavském náměstí. Tam na budce od telefonu stál Sládek a hřímal, nadával na Romy. Šla jsem dětem koupit něco k jídlu a zastoupil mi cestu jeden skin s železnou tyčí a chtěli mě napadnout. Řvali na nás, co že tady ti cigoši dělají. To bylo velice nepříjemné, s tím jsem se doposud nesetkala. A ten Sládek skutečně byl takový, nemám pro něho slušného výrazu. On byl vlastně první, kdo začal takhle proti Romům na veřejnosti nadávat, a všechno to skryté, co v lidech bylo, co si za komunistů nemohli ventilovat proti Romům, tak teď najednou vybublalo. Pro mě to byl šok, když jsem pochopila, co se v těch lidech po celou dobu skrývalo. Proč? Co jim na Romech tak vadí? Proč je tak nenávidí? To dodneška nemůžu pochopit.