Květa Tomášová - Tůmová: Rodiče utekli ze sběrného tábora

Květa Tůmová Tomášová (1950, Rokycany) vyrostla v Rokycanech. Přestože v dětství toužila studovat práva, podvolila se vůli otce a v patnácti letech nastoupila do zaměstnání. V osmdesátých letech se aktivně angažovala v boji proti diskriminaci. V mládí zpívala se skupinou Rytmus 84. Dlouhodobě se věnuje historii rokycanských Romů a sběrem dokumentů, které ji mapují. Je několikanásobnou babičkou. Má čtyři děti.

Výpověď pamětnice, jejíž rodina pochází z východního Slovenska, ze Šariše. V sestřihu životopisného rozhovoru se dotýká následujících témat: pracovní tábory, partyzánské hnutí a postavení Romů na Slovensku za druhé světové války; poválečné migrace obyvatelstva ze Slovenska do českých zemí; postavení Romů v československé/české společnosti; projevy diskriminace v komunistickém Československu.

Rozhovor nahrála Stanislava Miková 8. 6. 2016 v Rokycanech.

Délka původní nahrávky: 1 hod 25 min.

Rodiče utekli ze sběrného tábora

To bylo tak. Táta byl vojákem v Sabinově a někde tam se seznámil s mámou. Máma byla slušná, tichá - jediná dcera, takže si jí babička považovala. Táta za ní začal chodit, a její rodiče to samozřejmě nechtěli. Když skončil službu, v šestačtyřicátém spolu utekli. Hned, jak skončila válka. Táta byl voják, ale utekl, a šel k partyzánům.

Bylo to někdy za války, zhruba kolem roku 43. Do Tolčemeše tehdy vtrhli Němci a nechali doma jen staré lidi a děti. Ostatní sebrali. Máma vyprávěla, že nejdřív je nahnali do Sabinova pěšky. Říkala, že tam byli zavření v nějaké větší místnosti, kde jenom stáli, a nemohli se ani hnout, celou noc. Ráno je nahnali na nádraží a do vagonů. Vyprávěla, že nedostali ani napít, ani najíst, že tam i několik lidí padlo a umřelo. Nevím přesně, kam pak jeli, určitě ne až do Plavče. Nepamatuju se, kde vystoupili. Každopádně pak prý šli asi pět kilometrů pěšky do místa, které se jmenovalo Plaveč. Byl to pracovní tábor, kde se dělaly výkopy. Byli tam Němci a Rusáci, že ti prý s nimi zacházeli strašně špatně. Prý to bylo hrozné, ti Němci. Bylo tam gestapo, a od něj dostávali bití. Ženské tam znásilňovali, prý tam byl jeden, co byl tak zlý, že tam znásilnil nějakou čtrnáctiletou holku před celou rodinou, ožralý. Před celou rodinou. A nemohli dělat nic.

Máma byla těhotná, ale o dítě přišla. Taky jí chtěli znásilnit, ale vyprávěla mi, že tam měli v jedné místnosti kamna a seno, tam ji strčili a tím senem ji přikryli, takže jí voják neviděl. Mámu mojí. Říkala taky, že tam přišel nějaký cikán, který se dost vyznal. Když tam přijel jeden z velitelů, zašel za ním a vylíčil mu, co všechno se tam děje. A velitel prý toho zlého Němce, odtamtud okamžitě odvelel a strhli mu nárameníky. Od té doby tam prý měli klid. Byli na ně zlí, ale jak říkala máma, ne tak, jako gardisti, Slováci. Ti prý byli ze všech nejhorší.

Máma vyprávěla, že chodili pěšky do práce, někam kopat, a když jednou nedávaly stráže pozor, máma s tátou utekli. Vyprávěla, jak šli v zimě bosí, a že si obalili nohy slámo. Přes den se schovávali v lese a šli jen v noci, aby je nechytli. Říkala, že šli asi čtyři nebo pět dní. Chudáci hladoví, zmrzlí. Podařilo se jim dojít domů, a táta se pak dal k partyzánům. Máma zůstala doma, k partyzánům už jí nevzali. Máma vyprávěla, že babička něco potřebovala, takže ji vyslala ven. Cikáni tehdy ale vůbec nesměli nikam chodit, člověk musel mít nějakou zvláštní povolenku. Starosta jim nějakou vystavil, aby se dostali do Sabinova. Máma se tam vypravila ještě s jednou další ženskou, s Margitou. Vydaly se na cestu, a potkal je chlap, co byl cikán, ale zároveň gardista. Chytil je a chtěl vědět, co tam dělají. A jak to, že má máma vlasy. Ostříhal jí dohola a taky jí zmlátil. Prý bejkovcem, vyprávěla, měsíc lezla do postele po břiše. Zmlátil ji prý tak, že si nemohla ani sednout. A ostříhal ji dohola. Táta, jak byl u těch partyzánů, chodili v noci domů ne, najíst se a podobně. Byl tam ještě se strejdou Karlem. Ten to pak pěkně odnesl, protože tam byl už od začátku. Jak byly ty zimy a oni pořád leželi někde v těch zákopech, dostal zápal plic, neléčili ho, měl tna plicích vodu a uhnila mu žebra. Takže mu potom chyběla žebra.

Ti partyzáni z východního Slovenska se pak přidali k brigádě Ludvíka Svobody. Takže táta u něj potom byl asi rok. Byl na to strašně pyšný. Měl to i ve vojenské knížce, že byl u toho Svobody, a byl s ním až v Praze.

V Rokycanech na nádraží viděli ceduli "zaměstnání a byty"

Když válka skončila, utekli spolu, ještě se strejdou Karlem, Iloniným tátou. Utekli do Prahy. Bydleli tam na Florenci, na nádraží. Myslím, že to bylo Těšnov. Tam někde bydleli, byla tam svobodárna, ale nemohli nějak sehnat práci a bydlení. Táta s Karlem se rozhodli, že sednou na vlak a někam jen tak pojedou. Tady v Rokycanech na nádraží viděli ceduli "zaměstnání a byty", takže tu vystoupili, šli se zeptat do Kovohutí, jestli je vezmou, a oni je vzali a zatím. Prozatímně bydleli. Byl tu nějaký bývalý lágr, tam zatím bydleli. Přistěhovali se sem, začali tu bydlet, a moje sestra už se narodila tady.

Oni přišli první. Tady nikdo vůbec nebyl, jenom oni tři. Karel jel zase domů, byli tu jenom spolu, a babička to nemohla vydržet, tak se sem přistěhovali. No a pak už bydleli v tom Tolčemeši. Dneska jsou to Šarišské Sokolovce. Pak se sem přestěhovala málem celá vesnice. Ten Tolčemeš. Všichni sem přišli a dělali v těch Kovohutích, jenže táta tady bydlet nechtěl. Chtěl bydlet ve městě. Nic tu nebylo, jenom cihelna. Bylo mi pět let, když jsem se tu courala. Stály tu jenom tyhle staré bytovky a tadyhle, jak bydlí Ilona, bylo všechno prázdné, byla tu jen ta vagonka. Ty vagony byly vlastně domy. Když zapršelo, mohl se tam člověk klouzat, byl tam samý jíl.

Nelíbilo se mi, že vždycky prohlížejí jako první nás dva

Táta si zažádal o byt, a dostali jsme byt v Růžičkově ulici, tam bydleli jenom Češi. Vyrůstala jsem mezi nimi, začala jsem chodit do školy. Hodně jsem chodila k babičce. Já jsem to tam milovala, takže jsem tam chodila pořád, a vlastně jsem tam hodně chodila s Mírákem, od mala. My jsme spolu taky odmala. Chodili jsme spolu do školy, zapsali nás oba dva do Ulice Míru, a tam jsme spolu chodili od první třídy do páté. Tam už jsem hodně stávkovala. Tehdy jsem si to neuvědomovala, ale když jsem byla už starší, přemýšlela jsem nad tím. Třeba se tam ztratily peníze nějakým dětem, klukovi, který je měl na oběd. Nelíbilo se mi, že učitelka byla zaujatá, jako prvního vzala Míráka a normálně ho prohledala. To už se mně nelíbilo, takže já jsem protestovala, odešla jsem ze školy a řekla jsem, že tam chodit nebudu. A vždycky, když přišel ředitel, tak mně tam jako, tak se mi jako by omluvili, ale já jsem řekla, že je to nespravedlivé, a proč prohlížejí vždycky nás. Pak se tam našly vši, a zase začli prohlížet nejdřív nás dva, jenže my jsme je neměli. Pak jsem se zavřela na záchodě a nechtěla jsem vylézt. Řekla jsem, že pokud se mi neomluví, nikam nepůjdu, tak se mi tam omlouvali, a já jsem pořád říkala, že je to nespravedlivé, že berou vždycky nás dva. Ale taky mě to motivovalo, víte? Když je člověk malý, tak o tom tolik neuvažuje, až jako starší. Ale když tě pořád považují za primitivy, motivuje tě to k tomu, že chceš být nejlepší ve třídě, a to se mi dařilo, byla jsem vždycky jedničkářka, nedala jsem se, najust.

To byl rok šedesát čtyři, rozdělili nás, a teď nevím, jestli vláda, nebo jestli si to vyřídil tady městský úřad, respektive tehdejší Národní výbor. Řekli, že do jedné třídy nesmějí chodit dva cikáni. A mě šoupli do Masarykovy školy, dolů. A to bylo peklo. To už byla devátá třída, a všichni protestovali, že od první třídy s nimi nechodili žádní cikáni, a že já jim poslední rok zaneřádím třídu. Já jsem odešla; šla jsem za mámou a řekla, že tam chodit nebudu. Šly jsme na Národní výbor, aby mě přeložili. A oni, že to nejde, protože dva cikáni do třídy chodit nesmí a že tam musím tu školu dodělat. Tam jsem si pak prožívala každodenní peklo. Napadali mě tam. Samé děti učitelů, doktorů, advokátů, no prostě taková elita, rokycanská smetánka. Takže tam jsem si opravdu prožila své. Byla tam ale dobrá třídní, která při mně stála, ředitelka taky, ale ty děti, to byla úplná katastrofa. Chtěla jsem jít na práva, chtěla jsem být mermomocí advokát, a chtěla jsem dělat prokurátora. Mně se to líbilo. Jenže sestra nedodělala hotelovou školu, a v té době se to muselo zaplatit. Táta zaplatil přes čtyřicet tisíc, to bylo v té době hodně peněz, a mně řekl, že půjdu dělat. Řekl, že na to nemá, a že půjdu dělat. Tak jsem šla, do Kovohutí, a od té doby pořád jenom makám. Pak jsem nastoupila do pekárny, pak jsem si udělala kurz a šla jsem na dráhu.

V patnácti jsem začala zpívat se skupinou Rytmus. Ale v šedesátém pátém roce už složili nějaké zkoušky a hrávali české zábavy. Takže já jsem chodila zpívat s Mírákem, zpívali jsme už i dechovky a český pop. Vondráčková, Neckář. My dva.

„Hele, už je tady zas!“

Můj táta byl trošku zvláštní, jiný. Nechtěl, abychom se stýkali s Romy. Byl tady sám, neměl tady žádné příbuzné. Nejraději byl mezi Čechy. Dělal i soudce z lidu, na to si zvlášť potrpěl. Když zasedal u soudu, a cikáni, co tu bydleli, když něco provedli, přišli se k nám vždycky zeptat na paragrafy. To bylo jeho, to byl vždycky na koni. U soudů vlastně zasedal s nimi. Takže jsme vlastně vždycky věděli, co se děje v Rokycanech a kdo co provedl. Rokycany byly ale strašně malé město. Znali se tu úplně všichni. Když mi bylo v roce 65 patnáct let, šla jsem do Kovohutí. Jiný podnik by mě nevzal, mohlo se pracovat od šestnácti a Kovohutě tě vzaly – člověk tam dělal rok zadarmo. Dostávala jsem šedesát korun měsíčně, jakousi studentskou výplatu. O tam dělali skoro všichni. Holky, co se nešly učit. Doma člověk být nesměl, hned by ho zavřeli za prostituci a příživu. V Kovohutích mě dali na předěl jako svačinářku. Ptali se mě: „ty jsi Štefanova dcera?“ „Ne, já s ním nemám nic společného. To je shoda jmen.“ „Opravdu?“ „Jo.“ „No tak dobře.“

Odstěhovala jsem se, měla jsem velké problémy s okresem s policajty, protože jsem pořád někde zasahovala. Osmdesátá léta, každou chvíli za mnou někdo přišel, třeba s tím, že do Českýho dvora nepouští cikány. Tak jsme se s mužem oblíkli a šli jsme tam. Přišel člověk, co vybíral lístky u vchodu do vinárny. Muže tam pustit chtěl, mě ne. Láďa řekl, že k sobě patříme, že jsme manželé. „Mě to nezajímá, cikány sem prostě nepustím.“ „V pořádku, zavolejte mi vedoucího.“ „Není tady.“ „Dejte mi knihu přání a stížností.“ „Nemáme.“ Tak jsem odešla.

Tady ten okres mě úplně nesnášel, protože jim nešlo do hlavy, že někdo přijde, “tady podávám stížnost, “ a tím to hasne. Chytrá, nechytrá, tak to má bejt a mě to nezajímá. A s tou vinárnou to bylo hodně veliký, dostali pokutu a nesměli si to už dovolit, ale raději zavřeli. V roce 67 se nám zase stalo, že jsme přišli na koupaliště, kde kdysi byla hospoda. Už přesně nevím, kdo se mnou byl, ale měli jsme s sebou i kytaru. Nehráli jsme, jenom jsme si tam sedli. Seděla tam jenom partička nějakých osmi kluků. Nejdřív nás začali urážet, nevšímali jsme si toho. Vedoucí nás vůbec neobsloužil. Pak přišel nějaký kluk, vzal nám kytaru, a já jsem mu říkala, aby ji laskavě vrátil. On na to: „černý držky stejně neumí hrát“, a pak přišli s takovým velkým plakátem, kde stálo ČERNÝM VSTUP ZAKÁZÁN. Říkala jsem: tohle si, parchanti, odskáčete! To si líbit nenechám. Napsala jsem dopis na vládu a to bylo fakt po firum teda. Vedoucího vyhodili na hodinu a všichni dostali napomenutí a pokutu. Zjistila jsem si všechna jména, a bylo zle. Pak za mnou přišel člověk z okresu a řekl, „podívejte se, už nebudete psát na vyšší instance. Vždycky přijdete, a prostě tu stížnost dáte mně.“ „Skončí v koši,“ řekla jsem mu.

Ten rasismus byl pochopitelně skrytý, nebyl tak veřejný, protože by si to nedovolili. Když se člověk ozval, už se s tím něco dělat muselo. Pořád za mnou někdo chodil a já jsem nestačila lítat po těch okresech, pořád něco vyřizovat. Jen co jsem přišla na okres a otevřela dveře, všichni hned zpozorněli: „hele, už je tady zas!“